Konec dějin v Moskvě

Ukrajinští autoři, kteří začali tvořit v polovině osmdesátých let, se svým lehkým a ne­uctivým přístupem k literatuře snažili rozbít nacio­­nalistické stereotypy, jež svazovaly tehdejší oficiální literaturu. Asi nejznámějším současným ukrajinským spisovatelem této silné generace je Jurij Andruchovyč. Po novele Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha (1992, česky 2006; viz A2 č. 16/2007) a esejis­tické knize Moje Evropa (2004, česky 2010; viz A2 č. 4/2011), kterou Andruchovyč napsal společně s polským spisovatelem Andrzejem Stasiukem, nyní v češtině vyšel jeho druhý a patrně vůbec nejznámější román Moskoviá­da s podtitulem Strašidelný román (Moskoviada, 1993). Autor v této knize zaznamenává drolící se sílu velikášské imperiální velmoci, která je však stále stejně hrozivá i absurdní.

Národ, syfilis a atomová bomba

V Mojí Evropě, v eseji Středovýchodní revize, Andruchovyč píše: „Od dětství mě přitahují ruiny, tato zvláštní stopa, zvláštní důsledek někdejšího bytí.“ A v Moskoviádě líčí jeden deštivý den na přelomu osmdesátých a devadesátých let právě v budoucí ruině, tehdy ale stále ještě velkolepé a mocné sovětské Moskvě, v onom „městě ztrát“ a „městě tisíce a jedné mučírny“, které „již více nedokáže obdarovávat“ a je odsouzeno ke zhroucení do sebe samého. Hlavní hrdina, ukrajinský básník Otto Vilhelmovič von F., je zde díky literárnímu stipendiu, které pomalu končí, a snaží se napsat převratný ukrajinský román ve verších. To mu ale příliš nevychází, protože jeho bohu­ a národulibou činnost mu pravidelně narušují různé vnější okolnosti – většinou pijatiky s přáteli, románky s ženskými, případně pijatiky s ženskými.

Vše začíná na literární koleji určené spisovatelům ze svazových republik. Brzy se ukazuje, že o poezii se tu – podobně jako v novele Rekreace – většinou spíše mluví. Andruchovyč se opět ukazuje jako velký ironik i sebeironik a vytváří jakýsi bizarní kabaret nejrůznějších spisovatelských typů, jejichž tvorba se vyznačuje především provinčností a upachtěností: „Všechno to jsou ,spisovatelé‘ ze všech koutů Sovětského svazu, ale spíš než literární tvůrce připomínají literární postavy. Přičemž postavy z literatury grafomanské, ukuchtěné podle nudných receptů velké realistické tradice.“

Moskva zde není pouhou kulisou, ­hraje důležitou roli personifikovaného státu či zosobněné moci a odráží povahu regionu na východ od železné opony. Klade překážky, svádí z cesty a ohrožuje. V tomto morózním multi­ná­rod­­nostním prostředí lze potkat poslední básníky malých národů, nebezpečné separatisty i vraždící Vietnamce, mluvící v zenových pořekadlech a básnických haiku. Metropole jako příslovečný alchymický kotel spájí nesourodé prvky, o něž se ovšem stará čím dál hůře – a to se jí přestává vyplácet. Každopádně národovectví ani okázalá národní tvorba z románu nevycházejí příliš dobře, respektive ne lépe než syfilis a atomová bomba: „,Napadlo mě, že Bůh, skutečný Bůh, nikoliv ten vymyšlený, fiktivní, by nikdy nedopustil existenci národností…‘ ,A stejně tak by nikdy nedopustil existenci syfilidy a atomové bomby.‘“

Pouť opilého buldozeru

Děj odehrávající se na cestě, která by měla vést k redigování ukrajinského časopisu v bytě Ottova přítele Kyryla, je jakousi varia­cí na směšnohrdinský epos či pikareskní román. Vidina zodpovědné práce pro národ se hatí s rostoucím množstvím vypitého alkoholu, který je sice čím dál větší vzácností, ale k Ottovi von F. se přesto dostává, i když jen ve svých nejnechutnějších a nejnebezpečnějších formách: jako zkyslé pivo, samohonka nebo nápoj vinného typu. Z této reaktivní směsi ovšem nemůže vzejít nic dobrého. Z cesty za vznešeným cílem se stává delirantní ­bloudění, při němž se hlavní hrdina z obří pivnice plné automatů na pivo přes hroutící se dům básníkovy milenky a obchodní dům Dětský svět dostává do tajného labyrintu tunelů metra, jímž se vozil Stalin a v němž nyní řádí zmutované krysy o velikosti urostlého vlčáka. A mezitím vše zaplavují apokalyptické přívaly deště a společně s Impériem se postupně rozpadají i básníkovy vztahy, tělo a nakonec i vědomí ochromené alkoholem a horečkou. Jak praví vypravěč: „Připomínáš teď jednu z Rimbaudových básní. Jenomže ty nejsi opilý koráb: koráb – to by pro tebe bylo až moc krásné. Opilý buldozer, to bude ono.“

Dnešní čtenář s ohledem na události i literaturu posledních let závistivě pozoruje směs postmoderní fascinace svobodou, sžíravé ironie, iluze neomezených možností a radosti z konce dějin, která na počátku devadesátých let, kdy román vznikal, pramenila z rozpadu SSSR. Tato euforie jako by se odrážela i v dalších specifických figurách a gestech, která Andruchovyč rád používá, ať už se jedná o vyprávění střídající ich­formu s er­formou, proud jazyka, v němž se s gogolovskou živelností a téměř obžernou vášní kupí slova, nebo o retrospektivní vsuvky rozhovorů s fiktivním ukrajinským panovníkem Olelkem II., kterému se von F. zpovídá z historie svého básnění, z pletek se ženami i z faustovské spolupráce s KGB. Samozřejmostí jsou i zcizující autocitace, které se z ničeho nic objevují v textu: „Vybavuji si slova Andruchovyče: ,Každý den tu jezdím kolem věznice. Učí mne milovat celou tuhle zem.‘ Jářku, hezké řádky.“

Všechno utone v podlosti

Podobně jako v Rekreacích se na konci Moskoviády dostáváme na karneval, který může být horečnatým deliriem Otty von F. a stejně tak metaforou moci, ruské duše i nesmrtelné síly Impéria. Hrdina se shodou náhod za velice dobrodružných okolností dostane do podzemí na hostinu vlasteneckého sjezdu, naplněného „držkami poslanců, spisovatelů a další ideologické verbeže, známé z tisku a televize“. Na následné ideologické besedě v přilehlých prostorách muž s černou punčochou na hlavě promlouvá k maskovaným postavám Lenina, Dzeržinského, Suvorova, Kateřiny II. a dalších (hlavní hrdina si pochopitelně vybírá přestrojení za šaška) a prorokuje budoucnost: „To nemocné tělo je třeba rozetnout zevnitř! Poslat všechny domů a spustit oponu. Všem darujeme tu jejich, promiňte mi to slovo, vysněnou nezávislost. Naučíme je vyhrávat referenda. Vždyť referendum je ideální způsob, jak manipulovat lidmi a přitom jim ponechat iluzi, že sami rozhodují o svém osudu. Naučíme je milovat Stát. A milovat Stát znamená milovat násilí, klam a úplatky. Dáme jim úplnou svobodu hnát se do propasti.“

Po necelém čtvrtstoletí projev černé punčochy působí téměř věštecky: „Chaos dá vzniknout chaosu. Tam, kde to nebude možné, si moc uzurpují obyčejní zkurvysynové. Nebo politické prostitutky (…) Nebo koneckonců obyčejní bídáci. Všechno utone v profánní šedi. V nudě. V podlosti. Velká vlna entropie, jež roztrhala Veliké Impérium, rozdrtí i, s prominutím, nezávislé státečky.“