V poslední době se urputně brojí proti komunismu – tentokrát v Ústavu pro studium totalitních režimů. Jako by byla přímá úměra mezi ztrátou legitimity současného systému a bojem proti komunismu. Ale proti čemu se to vlastně bojuje?
Ustálené a dominantní podání říká, že komunismem byl minulý totalitní režim, s procesy padesátých let, popravami, vězněním, vyhazováním z práce a ze školy, přetvářkou, normalizací, povinnými brigádami, frontou na toaletní papír, povinnou zaměstnaností a sociálními jistotami, které stát poskytoval výměnou za rezignaci na svobodu. Sociální stát, solidarita, spolupráce, sociální spravedlnost, to jsou prý všechno vesměs pozůstatky minulosti, té komunistické.
Utopický a každodenní komunismus
Nicméně existuje i jiný pohled na věc. Antropolog David Graeber v nedávno vydané knize Dluh – prvních pět tisíc let (2011, česky 2012) rozlišuje dvojí pojetí komunismu. Jedno, s velkým K na začátku, označuje jako mytický Komunismus. Je to určitá teorie historie, teorie beztřídní společnosti, která kdysi existovala a která se snad zase vrátí. Je to utopický ideál, vize společnosti, v níž dojde ke zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, odstranění tříd, oslabení a zrušení moci státu. „Společnost“ pak bude regulovat výrobu a sociální a třídní nerovnosti tak přestanou existovat. Je to ideál, který v minulých stoletích poskytoval naději milionům lidí v jejich často bídných sociálních a pracovních podmínkách. Nicméně ani vládnoucí komunistické strany své režimy nikdy v minulosti nepopisovaly jako komunistické. Komunismus měl teprve přijít.
Vedle toho podle Graebera existuje každodenní komunismus jako jedna z ekonomických interakcí mezi lidmi, vedle směny a hierarchie. Jde o lidský vztah, který funguje na principu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Toto pojetí každodenního komunismu odmítá totalizující pojetí společnosti. Všichni se podle Graebera občas chováme jako komunisté – někdy i proto, že je to efektivnější. Tento každodenní komunismus je základem společenského života. Není jistě jediným principem organizujícím sociální vztahy, ale koexistuje vedle hierarchie a směny. Problém nastane v momentě, kdy kombinace některých principů začne dominovat na úkor jiných.
Společnost cenovek a kalkulaček
V kapitalismu se směna za účelem maximalizace osobního zisku stává totalizujícím principem, který proniká do hierarchizovaných sociálních vztahů proměněných v neustálou kalkulaci čísel. Tato komerční směna se odehrává na volném trhu, který je prezentován jako nejdokonalejší forma lidské svobody, má ale z historického hlediska své kořeny v krádeži. „Kdo byl asi prvním člověkem, který se podíval na dům plný věcí a zajímalo ho na nich jen to, co by za ně dostal na trhu?“ ptá se Graeber. „Lupiči, loupeživí vojáci a možná vymahači dluhů byli první, kdo takhle vnímal svět.“ Tento princip směny za účelem zisku, který dominuje kapitalistickému světu, vyžaduje, abychom na svět nahlíželi jako na řadu výpočtů a kalkulací. Pod rétorikou individualizující zodpovědnosti, jež tvrdí, že každý je odpovědný jen sám za sebe, se z lidí mají stát podnikatelé se svým vlastním životem. Kalkulující tržní logika proniká do lidské subjektivity a morálky a logika akumulace kapitálu mění i nitro člověka. Sami na sebe si hrdě věšíme cenovky.
Nicméně totalizující svět neustálé konkurence, v kterém bychom se všichni proměnili podle teorie racionální volby v jakési chodící kalkulačky, by byl nesnesitelný. Vědomě reflektovaný a záměrně pěstovaný každodenní komunismus naopak může poskytnout základy opozice proti systému, který všechny nutí neustále se zhodnocovat. To by ovšem znamenalo na pracovištích a ve společnosti nejednat podle principu komerční směny a namísto principu hierarchie se chovat spíše rovnostářsky, ve prospěch demokratického rozhodování. Tedy každodenní komunismus na pracovišti? Solidarita, spolupráce, vzájemná pomoc? Nebyl by to pak ale onen mytický Komunismus?
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.