Města, která jsou zároveň prostory každodennosti i literární fikce, nabízejí návštěvníkovi vícero tváří. Jinak se jeví Gdaňsk čtenáři, který hledá na lavičkách své oblíbené hrdiny, jinak obyvateli, který považuje přístavní jeřáby za historické monumenty.
Vzduch v Gdaňsku voní mořem. Mechanika těla nás suchozemců registruje nejprve právě tento vjem. Nikoli zvednutí horizontu, které působí, že se paprsky světla lomí jinak. Nikoli jiný způsob chůze, jako po příjezdu do hor, kde začíná jinak pracovat centrum rovnováhy. Nikoli jinou zvukovou kulisu, jiný zvuk zvonů, jiné intonace… Stačí vystoupit na peron a nadechnout se, abyste pocítili ve vzduchu mořskou slanost: Gdaňsk lze vdechnout.
Do města je nejsnazší přijet po železnici. Lze také přiletět – ale ze střední Evropy těžko, nebo připlout po moři – ze střední Evropy teprve těžko. Takže nejspíš přijedete vlakem, který zastaví na cihlovém nádraží s věžičkami, jež jako čtenáři Güntera Grasse jistě velmi dobře znáte.
Ano, přijet sem je zdánlivě lehké, ale je v tom jistá potíž. Německý historik Peter Oliwer Loew, který se v tomto městě našel a napsal o něm několik zásadních knih, si všímá jedné zvláštní věci: „Nikdy jsem neměl dojem, že jsem přijel, protože ten Gdaňsk, který jsem objevil v knížkách, historických pramenech, vzpomínkách a představách, se nikdy nechtěl sladit s tím městem, ve kterém jsem právě přebýval. (…) Gdaňsk zůstával mým snem, zůstával mýtem. A to město, kde jsem bydlel, miloval, nakupoval, čekal v zácpách, se jmenuje úplně jinak, nevím jak, a nikdy mě to nezajímalo.“
Toto do jisté míry tragické vyznání poodkrývá jednu podstatnou skutečnost: většina turistů přijíždějících do Gdaňsku jsou čtenáři knih o něm (na podobné poutě se jezdí do Benátek, do Petrohradu, do Prahy a z Polska také do Lvova) a přijíždějí s pocitem, že jej už znají. Zpravidla jedou naplnit své představy o něm. Je-li tomu tak, vřele doporučuju nezůstávat déle než víkend. Potom pod německou cihlovou červení, holandským šerosvitem, zlatem na renesančních branách začnete tušit přítomnost druhého města. Ani největší současný znalec Gdaňsku pro něj nemá jméno.
V Gutenbergově lese
Čtenářům, kterým se zdá, že Gdaňsk znají z knih, se však nelze divit. Pravda je taková, že toto město není ani tak metropolí jantaru (jantar tu dnes nosí jen staré dámy a většina šperků prodávaných na ulicích je strašně staromódních), jako metropolí literatury. Spisovatelů, kteří o něm psali, je opravdu hodně, možná až příliš. Český čtenář bude kromě již zmíněného Güntera Grasse asi znát také Stefana Chwina, kterému vyšel v češtině zatím pouze román Hanemann (1995, česky 2005), a Pawła Huelleho, autora románů Davídek Weiser (1987, česky 1996), Mercedes Benz (2001, česky 2009) a letos vydaných knih Poslední
večeře (2007) a Příběhy chladného moře (2008). Jsou tu ale také jiná jména, namátkou: Aleksandr Jurewicz, Franciszek Fenikowski, Max Halbe, Lech Bądkowski, Paul Enderling, z těch nejmladších pak Barbara Piórkowska či Jakobe Mansztajn.
Městem z knih je jakoby nenápadně, ale vytrvale pohlcováno město skutečné. Pozorovat toto mizení reality je úchvatné a děsivé zároveň. Je například úchvatné vyjít z domu a objevit v lesíku za samoobsluhou starý německý hřbitov a na něm hrob Horsta Mellera, u kterého onehdy postávaly a tlachaly postavy z knihy Davídek Weiser. Ještě včera si člověk mohl myslet, že Horst Meller, a tudíž i jeho náhrobek jsou jen literární fikcí. Je však děsivé přistoupit blíž a přečíst si na hrobu nápis: „Zde leží Horst Meller, kterého zvěčnil ve svém románu Pawel Huelle.“
Směs vzrušení a děsu může prožít každý čtenář, který v Mariánské uličce, hned za největší cihlovou katedrálou světa, které místní přezdívají „Maryśka“ čili „Mařenka“, nedbaje výstrahy kovových leviatanů, vkročí do pobočky městské knihovny. Tento Gutenbergův les je celý věnovaný baltskému přístavu, jeho dějinám, jeho osobnostem, jeho literatuře. Stojí tu desetidílná encyklopedie gdaňské literatury, metry beletrie, divadelních her, memoárů, studií. Kdo sem vejde, musí se mít na pozoru – už nemusí vyjít. Brzy zapomene na své plány a řekne si, k čemu vycházet? Skutečně, k čemu, vždyť kde lze lépe poznat starobylou metropoli než právě tady, v jejím středu?
Najdete tu také množství průvodců městem a množství „literárních“ bedekrů, které vydal magistrát – velmi krásných, opatřených vlepenými fotografiemi. Gdaňsk podle Güntera Grasse, Gdaňsk podle Stefana Chwina, Gdaňsk podle Pawła Huelleho, Gdaňsk podle Lecha Walęsy… A právě tyto okouzlující knížečky jako nic jiného odkrývají podstatu simulakra, které původní město zbavilo jména: Gdaňsk z knížek má vždycky nějaký přívlastek. Přívlastek sevře město ve struktuře znaků, znehybní a zafixuje jako komára v jantaru. A nejčastěji také přenese do minulosti. To skutečné, nenostalgické město se rozprostírá za hranicí svých ozvěn, ale ve stejných místech: ve stínu mariánské katedrály, mezi morénovými vrchy v Gutenbergově lese, za paneláky Wrzeszcze a Brentova, na březích Mrtvé Visly v zahrádkách Olivy.
Logika kolejí
Loew na to rezignuje, ale já si myslím, že je třeba zkusit ono ztracené skutečné město nějak nahmatat a aspoň pracovně pojmenovat, když už jsme odkryli jeho existenci. Především není správné ho nazývat druhým městem, řekněme, že jde o město třetí. Třetí v rámci Trojměstí. Předpokládejme, že onen „neliterární“ Gdaňsk je Trojměstí bez Gdyně a Sopot, s kterými srostl v jeden celek propojený kolejemi rychlovlaku SKM a řetězem zalesněných morénových vrchů.
Poněkud zjednodušeně lze říct, že Trojměstí je tvořené především křižovatkami a kostely, které se táhnou podél vlakových a tramvajových kolejí. Jednotlivé čtvrti jako by postrádaly středy v podobě náměstí s radnicemi nebo divadly. Také ty stojí poblíž tratě, včetně budovy Baltské opery a Městského divadla miniatury. Železnice tvoří páteř města, zatímco na jihu její obrysy kopíruje les v podobě Trojměstského krajinného parku a na severu pláž. Také zde vede tramvajová kolej. Je třeba poznamenat, že tato topografie byla charakteristická i pro někdejší Danzig.
Zajímavé je v tomto kontextu číst Chwinova Hanemanna, ve kterém se všichni řídí jakousi logikou kolejí: podél zasněžených a neexistujících kolejí vyrážejí mladí unavení Němci na konci války na svou poslední cestu: nalodit se na parník Bernhoff, který vzápětí půjde ke dnu. Podél kolejí (ale jiným směrem, do Olivy) putuje také mladý polský pár, rodiče budoucího vypravěče. Po kolejích odjíždí z města sám Hanemann. Koleje jako by nepropojovaly jen prostor, ale také čas, někdejší Langfuhr s nynějším Wrzeszczem, někdejší Glettkau s Jelitkowem a Brösen s Březnem.
Koleje se objevují také v jedné z nejkrásnějších scén Davídka Weisera, která se odehrává na již zmiňovaném Brentovském hřbitově, tedy na tom za samoobsluhou. Kluci zpoza náhrobků pozorují rozebranou německou trať, nudí se, a tak si začnou představovat, že se za okamžik ze zatáčky vynoří přízračný německý vlak. Bude se řítit směrem na Gdyni a přeskakovat zbořené mosty. A Weiser bude průvodčím. Obraz nabude tak hmatatelných kontur, až se nakonec všichni rozklepou strachy.
Násep, bez kolejí, s množstvím zbořených mostních pilířů, se dodnes táhne přes kopce Brentova a Wrzeszcze. Můžete se po něm vydat do univerzitního kampusu v Olivě nebo na procházku, dokud vám cestu neutne chybějící most. Kdesi před hranicí Olivy opouští neexistující kolej kopce, protíná ulici Wita Stwosze a za touto neviditelnou křižovatkou zatáčí kamsi směrem k moři.
Logika kolejí a absence středů je jedním z výrazných znaků gdaňské topografie. Město samozřejmě má svůj oficiální střed, takzvaný Dlouhý trh se ztepilou cihlovou radniční věží. Stojí tu také renesanční (sic!) Artušův dvůr, kde bohatí kupci uzavírali smlouvy a kde je dnes městské muzeum. Kolem proslulé kašny s Neptunem létají holubi a jejich stíny se odrážejí na barevných fasádách měšťanských domů. Za rohem je ona Mariánská ulička s knihovnou. Je tu tak krásně, že člověk snadno zapomene, že to všechno není zcela skutečné.
Po válce bylo v centru jedno velké zbořeniště a pak staveniště, z kterého povstala kopie někdejšího Starého (přesněji: Hlavního) města. Fasády některých domů nicméně „obnovili“ podle historických skic, takže získaly ještě starobylejší podobu než před válkou: například renesanční. Některé fasády „pošoupli“ stranou, aby přijíždějící Němci nemohli ukázat prstem na svůj dům, německé nápisy nahradili nápisy polskými.
Badatelé se přou, jak klasifikovat a pojmenovat tyto procesy, během kterých došlo ke vzniku kopie, která chvílemi zastírá a chvílemi naopak prezentuje svou druhotnost. Vzhled tedy zůstal/vznikl totožný, obsah a funkce se však změnily: místo kdysi obývané představiteli nejrůznějších národností, povolání a tříd zasídlili dělníky, dnes jej obývají především turisté. Místní říkají, že se život přesunul jinam. Také v románech tomu tak zpravidla je. Možná do poklidné Olivy? Do Brentova, Zaspy, Przymorze? Do Wrzeszcze, o kterém píšou Grass a Huelle? Před odjezdem na půlroční stáž narychlo vybírám, kam se nastěhovat, nájmy v domech s renesančními fasádami jsou beztak příliš vysoké, takže o centru nemůže být řeč. Zjišťuju, že ve Wrzeszczi je několik knihkupectví, divadlo, na mapě nacházím také impozantní skleněnou budovu s okouzlujícím názvem Galeria Baltycka. Stojí na rušné křižovatce, trochu připomíná Veletržní palác a trochu Kunstsammlung Nordheim-Westfalen v Düsseldorfu. Říkám si, že mít všechny výstavy pod nosem nebude vůbec špatné. A také dobrou kávu, ostatně v někdejším Langfuhru byla spousta příjemných kaváren. Rozhoduju se tedy pro Wrzeszcz.
Po příjezdu se ukáže, jak se věci mají: Wrzeszcz je poměrně neveselá čtvrť, jejíž novější část je obklopená hřbitovy a lesem, kterou protéká špinavá říčka s kachničkami a množstvím odpadků. Cosi mezi Vinohrady a Libní. Vřeští tu racci. A rušná křižovatka je opravdu svým způsobem významným středobodem místního života. Jenom Galeria Baltycka není galerie, nýbrž nákupní centrum.
Sémiotický plevel
Gdaňsk je nesmírně bohatý na symboly a znaky, o které se stará, které pěstuje a hromadí s láskou a obsesí. Jedním z takových symbolů, které odkazují k jeho starobylosti, bohatství a přímořskému charakteru, je nákladní jeřáb na nábřeží řeky Motlavy, replika původního středověkého stroje. Je tu také spousta pamětních míst a pomníků, jedním z nich je například lavička, na které sedí se svým bubínkem Oskar. Jiným místem, které je pečlivě zakresleno v průvodcích, je onen neexistující most, na který měl vjet přízračný vlak z románu Huelleho.
Jednotlivé symboly odkazují k různým příběhům – mohou to být příběhy o polskosti, německosti, multikulturnosti, vzpurnosti, velkoměstskosti, literárnosti města a dnes víceméně poklidně existují jeden druhému po boku. Také město jako celek se asociuje s mnoha klíčovými historickými událostmi a ději. Například s vítězstvím nad křižáky, rozkvětem hanzy, začátkem druhé světové války, poválečným rozdělením Evropy, poválečnou obnovou zbořených měst a nakonec Solidaritou, která vedla k novému uspořádání Evropy. V neposlední řadě Gdaňsk odkazuje ke Gdaňsku. Protože je krásný a protože ví, že my to víme.
Magdalena Saryusz-Wolska, která porovnávala kulturní paměť Gdaňsku a Vratislavi, jejichž válečné a poválečné osudy byly velice podobné, si všímá do očí bijící disproporce. Aniž by přímo hledala odpověď na otázku, proč tomu tak je, konstatuje, že Gdaňsk hraje v polském poválečném diskursu kolektivní paměti a identity ústřední místo. Významná literární a filmová díla, která o něm vyprávějí, jsou podle ní důsledkem. Důsledkem je nejspíš i všudypřítomnost znaků, které cizinec ani nemusí rozpoznat, ale které jsou všude okolo. Bují jako svého druhu sémiotický plevel: „Kopřivy, pýr a lebeda zarůstaly město, které jsem nikdy nemiloval, cizí, ničemné, nepravdivé, které se každý rok o milimetr hlouběji propadalo do paluby svých mýtů, jako by jeho existence postrádala dostatečnou dávku slunečního světla,“ píše Huelle.
Všechny ty krásné Polky, které si k lesklým kabelkám berou zásadně šedé tenisky a k lakovaným lodičkám nenápadné svetry, dobře vědí, že méně je více. Ale v Gdaňsku jako by žádný dům už nemohl být jenom domem, ulice jen ulicí a lavička jen místem odpočinku pro unaveného chodce, všechno chce k něčemu odkazovat a poutat pozornost. Zdá se, že se tu proměna míst ve znaky navíc děje neuvěřitelně rychle: stačí, aby dnes vyšel nějaký román, a bude-li stát za to, bude lavička v něm popsaná jistě vzápětí zanesena do průvodců. „V Gdaňsku už nejsou volné lavičky,“ říká na to polonista a znalec města Bartosz Dąbrowski. „Na každé lavičce už seděl nějaký literární hrdina.“ Anebo přinejmenším někdo, kdo viděl toho hrdinu jít kolem a – nejlépe – bubnovat na plechový bubínek, dodávám k tomu.
Vraťme se ale nazpět k jeřábům, tentokrát k těm moderním, které se tyčí nad doky nedaleko centra. Převahu sémiotické roviny nad praktickou ilustruje jedna současná kauza: nedávno vyšlo najevo, že doky, kterým chybějí peníze, chtějí svých sedm jeřábů prodat jedné firmě. Obyvatele města, včetně mé spolubydlící, to nesmírně pobouřilo. Bezelstně jsem přitakala: „Opravdu šílený nápad, jak asi chtějí v docích bez jeřábů nakládat zboží?“ „O to tady vůbec nejde!“ zavrtěla hlavou. „Jde o to, že by zmizel hlavní symbol Gdaňsku! Vždyť jeřáby symbolizují Solidaritu!“ Účastníci internetové diskuse to vyjadřují ještě pregnantněji: „Když nám vezmou jeřáby, k čemu celá ta Solidarita vůbec byla?“
Řeč náprstků a rukaviček
Toto svébytné myšlení lze pochopit, když si uvědomíme, že zmíněné svévolné bujení znaků nebylo dříve možné. Bývalý režim, poctivý zahradník, to ohlídal. Nejenže oficiální poválečnou verzí bylo, že Gdaňsk je a odjakživa byl polské město, on navíc zastupoval v tomto diskursu další města s německou minulostí, například Vratislav nebo Štětín. V každodenním životě, ve styku s předměty, při pohybu po městě, při cestě do sklepa pro brambory ale lidé naráželi na stopy německé přítomnosti. Nesměli o nich však mluvit, bylo třeba je přemazat, přetřít, přebudovat a zapomenout. Tato zamlčovaná, potlačovaná a skrývaná vrstva paměti si po čase začala hledat cestu ven skrze umění. Literatura začala hrát roli mnemonického umění, které produkuje obrazy, jež dokážou zastoupit jevy nebo věci. Věci začaly časem odcházet, ale díky literatuře nebyly odsouzeny k nebytí.
To by vysvětlovalo, proč se řada gdaňských románů přidržuje stejného narativního vzorce, který se prvně objevil v Grassově Kočce a myši (1961, česky 1968). Vypravěčem bývá dospělý muž, o němž toho mnoho nevíme, protože jeho přítomnost není důležitá, který se v pomyslném dialogu s někým vrací do Danzigu/Gdaňsku svého dětství a ještě dál. Nevrací se tam jen tak pro nic za nic, ale kvůli někomu mimořádnému a tajemnému, jako je Joachim Mahlke, Davídek Weiser nebo Hanemann. Dá se však také říct, že i oni jsou jen záminkou: jsou totiž ztělesněním minulých dob, zahalených tajemstvím. Proto se také musí na konci svého příběhu kamsi podít, zmizet, odejít do neznáma, propadnout se do země nebo do moře. Tápání vypravěčů osciluje mezi pamětí, která klame, snahou dopátrat se pravdy a touhou vytvořit vlastní interpretaci světa.
Město v těchto gdaňských fictions of memory vyvstává jako pódium, na kterém se odehrává velkolepé představení zvané tomsawyerovské dětství. Kluci se trumfují ve fotbale, popíjejí oranžádu, nudí se, chodí do kostela a vykopávají ze záhonků samopaly, vojáky Wehrmachtu nebo – u Grasse – loví z moře medaile polských důstojníků. Jsou fascinováni vším, co je spjaté s válkou: zbraněmi, helmami, odznaky. Může je nesměle doprovázet nebo z dálky sledovat nějaká Tulla Pokriefke nebo Elka, které v době dospívání připadne i další skromná role. Hlavní role ale připadá městu samotnému, tajemnému, zapomenutému, jinému, jehož figurou bývá práchnivějící německá krypta.
Za zmínku stojí, že práci paměti – ačkoli nejde o její uchovávání v pravém slova smyslu, ale o uchovávání prostřednictvím odkrývání – tu nehledě na tradiční rozdělení rolí vykonávají muži. A už zcela nepokrytě rozbíjí představu o rozdělení psaní na takzvaně mužské a ženské Stefan Chwin, jehož vypravěči posedlí detaily dokonale ovládají jazyk banálních věcí každodenní potřeby: kachliček, klik, šálků, vidliček a nožů, okenních rámů, porcelánových podšálků, náprstků, krajkových rukaviček, jež kdysi byly tak krásné.
Loew má pravdu, do Gdaňsku je těžké přijet, ale ještě těžší zřejmě bude z něj odjíždět. Přišlo jaro, v Gutenbergově lese za Jaskovou dolinou kvetou sasanky. Do rozkvetlého parku vycházejí krásné Polky v lodičkách a jejich k uzoufání oškliví olepaní muži v kvazisportovních bundách. Přemýšlím, jak se ty ženy dokážou procházet po jejich boku. A potom pochopím, že Gdaňšťanky umějí naplňovat potřebu krásy jinak, jinde. V krajině, v architektuře. Gdaňsk je velmi krásný. A v tak krásném městě to jde snadno.
Autorka je komparatistka.