Poema Marie Iljašenko je výsostně interiérová a zároveň pražská, ale současně nás s překvapivou lehkostí přenáší přes střední Evropu daleko na jih, do exotických krajin.
Spisovatel, ten kříženec papouška s popem.
Osip Mandelštam
Všichni vyrazili neschůdným terénem příkře od řeky vzhůru. Daly se tam vytušit staré ovčí cesty.
Jaromír Štětina: S Matyldou po Indu
Báseň: zázračný pták, papoušek na motocyklu. Směšný, prohnaný a zázračný.
Vítězslav Nezval
1. Libeňské autodílny
Když trávy ztrácejí pružnost a ženou klásky vzhůru,
planý oves na železničních náspech a vprostřed křižovatek
mluví o možnosti ztratit půdu pod nohama,
a přesto zůstat celý.
Kdysi tu dělníci osázeli ovesné pole,
hned za svým skromným domem a hřbitovem,
na vršku nad řekou,
nebyli tu, protože tak chtěli, ale protože se to stalo.
Cizí kopce když objevuješ sám, rozbité ledničky pučí v srpnovém horku,
mohutní černoši močí pod stíny bolševníků,
nejsi tu, protože jsi chtěl,
stejně tak karoserie aut, které pamatují daleké země.
2. Vltava
Tohle je místo, kam jsi přišel: město a břeh
řeky, která nemá než slepá ramena.
Bílé světlo říčních limanů zůstalo jinde,
vybledlé jako východní díván.
Vltava kvete: v chatové kolonii čtou staří básníci
o sobotách své opus magnum. Kdekdo něco o lásce,
ale v pralese jsou stále místa,
kde ještě nikdy nikdo nebyl.
Ta místa ještě nemají jména.
3. Rumiště
Když jsme šli prvně domů, neřekl ani slovo,
nevydal ani pípnutí.
Cestou z tramvaje přes rumiště napjatě sleduje,
jak se siluety černochů budí,
močí na sníh pod bolševníky a ten mokrý sníh
rozmělňuje jeho drobné kroky.
Osip je lehký, modrý a bystrý.
Osip kráčí tiše, jako Indián, který zná tajné stezky.
V houštinách ptačince podél Rokytky mu
vrše na ryby a pasti povědí o starém antukáři,
jehož ruce mají barvu daleké země,
ze které se učili číst první lidé.
4. Slova
Doma mu sypem proso: ……… ……. . . … . .. . . . . .
on však chce slova víc než oves – tichý a oblý balast slov:
sušič kapesníků spása linky len linoleum
housenky brousky klouzky letopisy klíh
A kotrmelce zvuků:
vrzání vrnění skřípot
kapání klapot mrukot
srkot vrkot klokotání
Osip žere slova, až nezbyde nic
ticho
šum nákladních vlaků
5. Sobota
U snídaně Vltava vysílá smuteční pochody:
následník trůnu zemřel v minulé epoše
(a přece zemřel) nebo dopisy, které píše nějaký básník
z vězení své milé (nikdy ne naopak).
Sobota je den, kdy se káva vaří v džezvě
a plynutí stínu škumpy ve dvoře je jediné plynutí.
Jen Osip šuká po stole a něco vytrvale hledá
jako křižáci v písku Palestiny Pravdu.
Sobota je den, kdy se svět vrací k nehybnosti.
On to ještě neví, ale všechny naše dny tu jsou nekonečná sobota.
Ale jednou přijde večer a na dně studny vyjde první hvězda –
náš dvůr je tou studnou obrácenou k nebi.
6. Nebe
V Libni je odevšad vidět nebe.
Je tu zboží z orientu, nebytové prostory,
platany jako závdavek léta a podzim neustále přítomný,
tekoucí jako průtokové jezero.
Pstruzi mezi plechovkami a kapkami deště,
s levhartí kůží a průhlednými těly,
sklo potoka, které zapomnělo na všechny pohyby
kromě těkavé nehybnosti.
Mona Lisa v kapli naproti úřadu práce,
kterou cikánky věnčí umělými květy,
která se kouzelně usmívá,
kdykoli jí říkají nejsvětější Panno.
7. Kafemlýnek
Osip požírá a jako mlýnek vypouští housenky slov.
Přidáme pepř a sůl, špetku koriandru: kuchyňská poezie.
Zeptej se, proč to dělá, a on umlkne
jako rádio, které usnulo na parapetu.
Osip vypráví, jak se vaří v Arménii káva: o oo ooo o ŏ ŏ :
první bublinky zvedají hladinu.
Nikdy jsi tam nebyl, Osipe, říkám mu,
on ale nesouhlasně vrtí modrou hlavou
a cvrčí něco v podivném jazyku s jazýčky u písmenek:
Հայաստան Հայաստան Հայաստան !
Pojedeme do Arménie! Pojedeme do Arménie!
Pojedeme na jih!
8. Píseň písní
Osip se dvoří lezecké karabině:
Jsi jako harfa beze strun, jako citera na vrších v houští!
Jsi lesklá oblá lá lá lááá! Ach, jsi tu, abych tě políbil?
Ach, jsi tu, abych tě políbil!
Ač jsem jen malý ptáček, vyzpívám ti sebe celého:
Jsi lesklá, oblá lá lá lá a voníš hřebíčkem!
A karabina na to: Osipe, ač každý básník chtěl by létat,
ne každý ptáček chce být básníkem.
(A přesněji: nikdy ne naopak.)
Osip obcuje s čajovou konvicí,
ta porodí šálky s křidýlky, které přiletí s čajem
k nám do postele: tydli tydli tydli dum!
9. Osip potkává Matyldu
Když mu doneseme ptáčka v krabici od malin,
radostí oněmí –
a potom hlesne: Matylda!
Matyldo, Matyldo, ukážu ti maliní v rumištích.
Azbukovník po dědečkovi, lavičku, na které sedávala babička,
čtvrtou nejdelší evropskou řeku. Vezmu tě
na daleké cesty.
Matyldo, příště se nenarodím jako malý ptáček,
ale jako chlap s rameny jako skříň.
Já přejdu Karákóram a sjedu Indus v ladné lodi.
Minule jsem byl nejspíš básník.
10. Minulý život
Kradl jsem karamelky v petrohradském domě profsojuzu,
v kyjevských kavárnách sváděl herečky,
bál se lakmusových papírků, bál se jazyka
svých litevských a haličských prarodičů,
miloval jsem Rembrandta a četl staré Řeky.
Minule jsem byl nejspíš básník.
Miloval jsem věže, to kvůli kamenům,
a ne pro věže samé.
Jednou jsem stál u zábradlí s kováním,
hleděl jsem dolů do prázdna a řekl jsem:
v příštím životě se narodím jako malý ptáček –
z peří budu mít šedivý fráček.
11. Rodinná paměť
Osip nestudoval, ví však, co bylo v Haliči počátkem století:
ženy se síťkou na hlavách, polštáře, řeřichy, kloboučnictví,
šlechtičtí levobočci, rusínská cimbálovka, svišti (ti v horách),
knoflíky, petrolejky, cukrové doly,
krejčovské panny, škarpy, kam padaly dívky v krepdešínu,
bláto, střed světa, židovští dřevorubci,
ukrajinští básníci, vídeňská káva, Bruno Schulz,
lipové áleje, sněhové závěje, směnárna Mojzese Kreuze,
nafta, hodně nafty, balustrády, havrani (ti spíš na Bukovině),
maršál Piłsudski, pilulky proti bolesti srdce,
četná zjevení Marie Panny, krejcary, křižovatky,
chúsidské příběhy, např.
Příběh o překrásné zahradě
Byl měsíc tamúz. Reb Chaim spočíval pod kvetoucím stromem. Hleděl do nehybného nebe. Krávy usnuly na pastvě, včely přestaly bzučet v pohankovém poli. Čas se zastavil. Chaim si pomyslel, že právě tak Adamovi v ráji. A tu jat velkou lítostí, začal uvažovat, proč pramáti Eva utrhla ze stromu zakázaný plod.
Byla Eva zvědavější? Byla naivnější? Nebo byla její podstata zkaženější než Adamova? uvažoval rabi. Ve svých myšlenkách setrval až do večera, ale na nic nepřišel. Mezitím několikrát usnul, takže ani nevěděl, kolik času uplynulo. Protože však byl znám svým zanícením pro čin, spočívání pod stromem jej přestalo bavit. Zvedl se, protáhl a vtom se mu zjevila Pravda.
V ráji nebyl čas, a proto ani mudrcům není známo, jak dlouho nabízel had ženě zakázané ovoce! Eva nebyla hříšnější, nebyla ani naivnější, ani zvědavější než Adam. Oba leželi desítky, stovky let pod stromem. Leželi tam tisíce let. Až se Eva rozhodla zvednout. Eva se pohnula. Eva zrušila nehybnost překrásné zahrady.
12. Zátiší
Výpary benzínu se šíří, kam chtějí.
Chuchvalce laskavce narušují pálení trávy.
A ty se budíš každý den do stejného kalného světla,
cloněného kopcem a železnicí,
máš radost z nových plastových rámů,
ze skořice ve sklence od oliv.
To vše má parametry vlámského zátiší,
to vše má
šerosvit vyčištěné hlavně, která je tichá,
je tichá a nikdy nevystřelí –
Děláš kruh nad pokojem, děláš kruh, děláš kruh,
aby ses vrátil, odkud jsi vzletěl.
13. Voda
Tohle je místo a břeh, kam jsi přišel.
Tuto náhodnost denně piješ s vodou
jako kamennou sůl, jako chlór, jako vápník –
jako Karel Hlaváček, který tu zemřel
v minulém století (a přece zemřel),
po iontech piješ a piješ.
Avšak jsili zadržen v pohybu, jsi to ty, kdo zadržuje,
a jsi to ty, kdo je zadržen.
Když trávy blednou a ženou klásky vzhůru,
planý oves na železničních náspech a vprostřed křižovatek
mluví o možnosti ztratit půdu pod nohama, a přesto zůstat celý.
Tehdy Osip míří na jih. Nebo aspoň mlčí tím směrem.
14. Kniha
V jedné knize jsem četl o jezeru Sevan,
o okrové hlíně, o páleném jihu.
V jedné knize jsem četl,
že změníšli místo, změníš osud.
Je to jako přeladit rádio na jinou stanici,
je to jako vstát a odejít, když Vltava začne vysílat
další pohřební pochod nebo dopisy,
které píše nějaký básník z vězení své milé –
pelyněk mezi kolejemi začne blednout a bledne,
planý oves na železničních náspech a vprostřed křižovatek
si nepřeje než být spasen.
Tehdy Osip míří na jih. Osip kráčí tím směrem.
15. Pojedeme do Karákóramu
Matyldo, kde jsi? Potkávám tě na nejrůznějších místech,
na dveřích, u zástrček, mezi listinami, mezi písmeny švabachu,
jsi tady, ale tvá přítomnost je těkavá nehybnost,
tvé setrvávání není odpočinek.
Sléváš se s nábytkem, stáváš se křeslem, džezvou,
dužinou švestek, bytníš každým dnem,
na každé mé Pojedeme do Karákóramu!
odpovídáš povzdechnutím, na každé mé zvolání
se noříš hlouběji do pohovek,
mého těla se dotýkáš jen z dálky:
v útrobách bytu laskavec bují ze všech skulin,
zatímco ty ve světlíku spíš o poledni.
16. Džbán
Já nechci moc, Matyldo. Nechci moc.
Hliněný džbán arménské země chci potěžkat.
Ráno vysílá Vltava smuteční pochody nebo dopisy,
které píše nějaký básník z vězení své milé,
tlumené slunce ze dvora osvětluje bolševníky.
My pijeme kávu, každý z šálků má zlatou obroučku.
Zašívané záclony s očky, jemné a definitivní
jako chupa, nás dělí od okolního světa.
A za nimi libeňské autodílny.
A na policích tolik dobrých knih.
A my pijeme kávu, a tak do nekonečna, tak do nekonečna,
a tak do nekonečna, tak už napořád, tydlidum.
17. Dům
Matyldo, zrušme tu nehybnost, pohněme se,
buddhistické léto zní jako píšťalka
a průvany táhnou z průchodů.
Jen Němec by řekl projít skrz dům,
my řekneme projít domem.
Matyldo, mluv na mě, prosím tě, mluv,
Ma tyldo títko tintítko! Nakonec je jedno
proč jsi zadržen v pohybu, když jsi zadržen.
Když trávy ztrácejí pružnost a blednou,
planý oves na náspech a vprostřed křižovatek
mluví o možnosti ztratit půdu pod nohama.
Osip našlapuje tiše, jako samuraj, který ví, že vše prohrál.
18. Osip míří na jih
Matyldo, já odcházím!
A ty si klidně zůstaň doma seď možná tě miluju
možná tě mi ale těmi slovy už nemůžu být živ Ma
tyldo já odcházím!
Je podzim a já mířím na jih. Všechno, co znám, je římsa oken
a trocha trávy (jako pokrm). Proso raší uprostřed zimy
ve sklence od džemu a voda živá ve vodovodu plave –
já stavím si svoji loď Matyldě hladě hlavu.
Když trávy ztrácejí pružnost a ženou klásky vzhůru,
planý oves na náspech a vprostřed křižovatek
hledí do otevřených oken. Tehdy Osip překročí rám.
Osip vykročí na jih. Osip zamíří tím směrem.
Ilustrovala Karolína Plachá.
Marie Iljašenko (nar. 1983) vystudovala komparatistiku a rusistiku na Karlově univerzitě a tam také nyní pokračuje v doktorském studiu. Věnuje se především literatuře střední Evropy. Překládá z ruštiny a příležitostně také z polštiny a ukrajinštiny. Vlastní tvorbu dosud publikovala časopisecky, v roce 2014 byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky. Sbírka Osip míří na jih vyjde v nakladatelství Host.