Na cestě mezi skříní a postelí

okno do dvora

Arktické slunce

Všechny výřezy, které umí nazvětšovat mé okno, znám.

A všechny triky taky. Jakým světlem však lze

vyvolat sebe sama ze tmy?

Jdu si dolů pro kávu: „Není vám nic?“ ptá se servírka.

„Včera jsem spolkla arktické slunce,“ říkáš,

„a to sežehlo všechna má pole.“

75 mm, f/2.5, 1/1250, 100 ASA

Malá noční hudba

Cvrček za pozdní noci na žižkovském dvorku:

„Žiju na staré hrušce. Plody z ní padají a duní,

zní to jako útok bratrské velmoci.“

Moje tělo hoří. Ale vím, že brzo vychladne.

K ránu oba usneme a budeme spát klidně,

bez výčitek a bez vytáček.

24 mm, f/8, čas 1.5 sec., 200 ASA

Bez a lípa žijí svým životem

Když se nedívám, vypouštějí na hladinu bublinky

a házejí zlaté odlesky na studenou vodu a sklo konvice.

Bez a lípa. Myslím na to, nakolik se mé dny liší

ode dnů jiných lidí.

Bez a lípa. A nakolik jsou stejné.

Když jsi zvíře, jsi kdo? Drak, nebo kočka, nebo jeřáb?

Já nejčastěji jeřáb. S šedým chmýřím a s chocholkou,

jeřáb, který chtěl nosit korunu Himálaje.

105 mm (1:1), f/16, 1/10, 100 ASA

Hruška

Zvykla jsem si na svou hrušku, a tak si ji zamilovala.

V dětství všechny stromy uměly mluvit

a všechny věci taky. Jenže až teď to, co říkají, dává smysl.

„Dobré ráno,“ říká hruška. „Přeju ti dobré světlo.“

A já vyprávím její příběh: už zítra bude černobílá jak straka,

která si z ní dnes udělala domov.

28 mm, f/5.6, 1/100, 200 ASA

Stůl a postel tě slyší

Někde pořád mezi stolem a oknem,

na cestě mezi skříní a postelí.

Pijeme anýzový čaj, vidíme náznaky sněhu.

A chtěla bys usnout a probudit se za stovky let,

všechny kameny narovnané do úhledné věže

a všechny věci živoucí a zvířené.

Dej si pozor, stůl a postel tě slyší,

když říkáš: „Možná jsme přece jen

neměli hýbat tím nábytkem,

beztak vše zůstává na svých místech,

někdo zemřel, někdo odešel,

jinak vše zůstává na svých místech.“

Křídlatka

Jsou poslední dny, kdy kvete křídlatka,

jako když páv natřásá svůj ocas v zahradách.

Jsou poslední dny, kdy se můžeš naučit stát

docela rovně, všem hledět zpříma do očí,

to všechno, chceš­li jednou dokázat veliké věci.

Kvete zejména u řek a u železničních tratí,

připravena pohltit celé město,

je bílý a zelený plamen.

Co řekne? „Stůj zpříma, velice rovně,

jen tak jednou dokážeš veliké věci.“

Horolezci se vrací z poslední výpravy

Už nepotřebujeme vyšší hory

než ty hřebeny, které máme.

O těch ostatních se dočteme v knihách

a budeme je nosit pod srdcem

jako outěžek nebo jako brok.

Nebo jako démona,

který žije v dutinách starých stromů,

živí se medem divokých včel

a občas za sebou zanechává

táhlé zahoukání či světelnou stopu

v podobě seismické křivky,

v podobě horského hřebene.

Koupím les

Mladý lesník koupí vzrostlý les v dosahu domova.

S koloniemi václavek, s šupinami lišejníku,

se zajícem na čekané, s koroptví v houštině.

Bude v něm nacházet staré německé náboje,

bude v něm nacházet zalíbení, bude nacházet Boha,

jíst koňský točený salám: četník červotočů.

Bude jej prořezávat a klučit, roubovat a hýčkat,

les není místo, které postrádá, les je nutnost v jeho povolání.

Mladý lesník koupí vzrostlý les uprostřed velikého města.

Espresso

Ráno kávovar chrlí páru jako malý drak,

na prázdný šálek dosáhneš jen ze židle,

skoro jako za svého postelového dětství,

kdy vylézt na skříň byla nejvyšší meta

a největší hrdinkou žena na skútru,

která bez zaváhání nechá doma syna,

aby se stala barovou tanečnicí,

aby mohla celé léto žít u moře.

Kapky vody vytvářejí modrou lagunu,

tohle nepij, ještě počkej,

všichni jsme odjeli, připomnělo se mi

jezero uprostřed města plné světla

a možná také useknutých rukou a nohou,

říkaly jsme my děti, a průhledná věta

Udělal bych pro tebe všechno.

Tak tu se mnou ještě chvíli zůstaň,

bez tebe ani to dětství nestálo za nic.

Ona dodnes tančí, ale dnes jen tango,

měla by být už stará, ale není,

když odjedeš, čas totiž začne plynout jinak:

neplyne, sráží se, dělá kruhy, dělá zázraky,

dělá neuvěřitelné věci, jako kofein.

Wrangelovy bitvy

Bůh se chechtá, ďábel se směje,

usedli na parapet v podobě dvou sýkor.

Lojová koule je to, co je spojuje,

kolem lojové koule se točí svět,

polycentrický prostor letenských okenních rámů

a Letná je jako křehký bílý poloostrov,

který se rozbil v bouři roku 1917,

když Bílý Krym padl.

Všechno bude, jen nic neuspěchat,

i březen i sněženky pod Aju Dagem,

ale teď je zima a sýkory požírají svou kouli,

křičí blahem, za okny je leden a eskadrony tramvají.

Byly tam bitvy, ale zůstal jen seznam lodí,

jejich spočtení, prodej, rozebrání a rozpad.

Všechno bude, říkal generál Wrangel,

všechno bude a mířil dalekohledem za obzor.

Frangas, non flectes, říkal generál Wrangel.

Než Bílý Krym padl –

jak šálek čaje padá na zem parapetu.

Tím skončil, tím skončil generál Wrangel?

Ne, jen Černé moře, laskavé moře,

odneslo jinam Černého barona.

Den v horském království

Bhútánci myslí na smrt desetkrát denně:

večer svlékají oděv jako had kůži,

padají do postele, jejich pot voní kmínem,

jejich spánek je lehký, jejich bozi nosí zvířecí masky.

Jejich král pěstuje v srdci sazenice stromů,

jejich královna je nejkrásnější na světě,

jejich index štěstí je vyšší než jejich DPH,

skoro tak vysoký jako jejich hory.

A každá jejich myšlenka

každý den v horském království

je znělá jako zvon a lehká jako úder vesla

na hladině horské řeky.

Lovec a střela

Uzdravuju se, anebo jen lépe znám Sibiř,

umím ulovit zajíce, umím chytit koroptev,

a zastavit střelu bolesti na cestě od lopatky k nártu?

Uzdravuju se, anebo jdu dál nekončící klečí,

kde nežijí zajíci ani koroptve, kde duchové nežijí

ani lidé, jen lišejník na dlaních?

Jenomže nakonec i na Sibiři se dá žít,

jako starověrci, kteří si nevšimli, že umřel Stalin:

chodit pro dříví, vařit si vývar z kohouta

a smát se bezzubými ústy, když ti řeknou

Jak tady můžeš být tak sám? Odpovídat:

Nejsem sám, se mnou je Hospodin.

Jiný les

Vrátili jsme se z lesa. Únava, příjemná,

jakoby rozložená na akordy mi připomněla,

jak děda hrává romance. Myslí při tom na sladké likéry

a na tu dámu v bombarďácích vytažených někam až k pasu,

která k němu vztahuje ruce z polaroidové fotky. Ach, dědo.

Vrátili jsme se z lesa. Šli jsme ruku v ruce,

pes počůral snad každý strom a na hranici lesa

se vyválel v bodlácích.

Jeho pohled byl tak výmluvný, jako by říkal:

„Teď budu chodit jiným lesem, jiným lesem než ty.“

Antarktida

Domácí tvaroh je jako ledová kra –

Někdy v noci vstávám, abych navštívila Antarktidu.

Je za tím péče o tučňáky, strach z klimatických změn,

vědecké ambice i obyčejná polárnická vášeň.

Má tektonické zlomy másla a otisky síta.

Domácí tvaroh je jako ledová kra.

Papuchalci

Můj čas je jiný než čas mých přátel,

je podobný času papuchalků:

když není co žrát, ukusují si navzájem pařáty,

období hojnosti střídá období hladu,

vždycky to vypadá, že je konec,

ale je to jen coda, opakování,

horizont papuchalci nespouštějí z očí.

Můj čas není cyklický jako čas chorošů

ani lineární jako čas vánočního jmelí:

vlasy mi rostou, zatímco jiní plešatí,

tělo mi mládne, zatímco jejich těla stárnou.

Papuchalci sedí, vyčkávají, mlčí,

někdy si dokonce pustí jeden druhého k tělu,

ve své podstatě jsou totiž altruisté.

Autorka děkuje Pražskému literárnímu domu, který jí umožnil měsíční tvůrčí pobyt ve Wiesbadenu, kde vznikly některé z vybraných básní.