Nástup kulturálních studií přinesl kromě jiného také enormní rozšíření akademického zájmu o populární kulturu. Psaní o ní si někde udrželo rysy analytické „tvrdé“ vědy, založené na přesných pojmech i koherentních konceptech, většinou však využilo odklonu od tradičních filologických přístupů a osvojilo si postupy, které se dají označit za „měkký“ akademický diskurs. Z něj ale někdy snad až příliš trčí podobně měkké myšlení.
Chicagské nakladatelství Open Court vydává od roku 2000 knižní řadu Popular Culture and Philosophy. Na edici si, jak se dnes sluší a patří, opatřili i copyright, byť je těžké vybavit si slova, která by měla univerzálnější náplň a označovala cosi ještě vágnějšího. Nakladatel Aristotela či Platóna neplatil, nesponzoroval a nejspíš ani nečetl, zato ale propojeninu veškeré filosofie a popkultury jako jedinečný designátor zprivatizoval. Těm, kdo přišli později, tak připravil intelektuální hru na téma, jak vzít a nekrást.
Edice se zaměřuje na konkrétní dílo, ale také na autora, typ postavy, určitý sport, kultovní předmět nebo hudební tvorbu kapely či zpěváka. Série začala knihou o kultovním televizním seriálu devadesátých let Seinfeld a přes Simpsonovy, Matrix, Buffy, přemožitelku upírů a Pána prstenů se došlo i ke Star Treku, Woody Allenovi, Bobu Dylanovi, pokeru, iPodu, nemrtvým, Jamesi Bondovi, fotbalu, Rolling Stones či Neilu Gaimanovi. Chystá se svazek o Planetě opic, o Lady Gaga či o seriálu Futurama. Knihy mají rozkolísanou kvalitu, protože, jak kulantně uvádí editor celé série George Reisch, cílem je, aby byly atraktivní pro čtenáře. Ve výsledku tak vznikají sborníky textů napsaných na zakázku, v nichž jsou někdy popkulturní díla použita, aby hezky nenásilně vedla čtenáře třeba k výkladu etiky či zen-buddhismu, jak je tomu u knihy o Star Wars, jindy je naopak zevrubný popis materiálu přioděn do aspoň trochu filosofujícího hávu – to je případ publikace Bruce Springsteen a filosofie: Temnota na hraně pravdy.
Je zjevné, že na tvorbě těchto knih se podílejí buď fanoušci a znalci daného materiálu, kteří však neumějí příliš „filosofovat“, nebo zase pedagogové z různorodých oblastí dějin myšlení, kteří ale daný popkulturní materiál náhodou jednou zhlédli či vyslechli a berou jej jen jako záminku, jak šířit vzdělanost. Edice poskytuje publikační příležitost dosud nezavedeným akademikům a zároveň zasahuje spektrum čtenářů, o kterém by se Claudu Lévi-Straussovi či Cliffordu Geertzovi mohlo jen zdát. John Shelton Lawrence, který se na podobných projektech podílel, uvádí, že knihy o Simpsonových či o Matrixu dosáhly stovek tisíc prodaných výtisků. A lze si jistě také představit, že ochotný student jich za semestr přečte desítku, protože jeho mozkovou kapacitu nepřetěžují a pozoruhodné myšlenky dávkují obvykle opatrně, jednu po několika stránkách.
Proto není nouze ani o konkurenční projekty. Nakladatelství Wiley-Blackwell má od roku 2006 edici The Blackwell Philosophy and Pop Culture. Nastaly zajímavé dostihy. Open Court vydal v roce 2005 titul Hip hop a filosofie a poté zde byli k filosofii vztaženi i U2, Beatles, Grateful Dead, Led Zeppelin či Pink Floyd. Zjevně metalový Wiley kontroval svazky Metallica a filosofie a Black Sabbath a filosofie. Výrazně populární témata si nedělí, takže v obou řadách zvážili vztah filosofie a seriálu South Park. Naopak Batman či Superman je ještě u Open Court nezpracovaný. A možná i proto v roce 2007 vstoupil na trh další hráč – University Press of Kentucky se svou řadou The Philosophy of Popular Culture. Ta se zaměřuje především na filmy, ať už v hereckém, režisérském či žánrovém vymezení, ale nabízí již také svazky Golf a filosofie či Olympijské hry a filosofie. Kvantitativně vítězí Open Court se svými 72 tituly, následuje Wiley se 44 knihami a v Kentucky si bourbonem připili zatím na titul číslo 28, začínali ovšem také nejpozději.
Z hlediska struktury knížek je to remíza: vesměs je otevírá editorovo uvedení tématu a poté jdou za sebou jednotlivé dílčí studie, rozdělené do knižních oddílů tak, jako se nahlášené příspěvky dělí do bloků při vytváření programu konference. Rozsoudit kvalitativní úroveň všech tří řad je těžké, nicméně když se dívám na počet pasáží, jež jsem si při četbě vyznačoval, jako nejřidší mi vychází produkce Open Court, kde i v ambiciózně syntetizujících knihách typu Superhrdinové a filosofie či Superpadouchové a filosofie není na desítkách stránek nic ke konspektování.
Vzhledem k ředění a měkčení pak nepřekvapí, že právě na produkci Open Court se napojilo nakladatelství XYZ, které dosud česky vydalo knihy o Simpsonových, Pánu prstenů, Harrym Potterovi, komediální skupině Monty Python a Quentinu Tarantinovi. Je zjevné, že logika výběru se tu neřídí kvalitou textu, ale mírou popularity díla či autora, o němž se pojednává. Soudím proto, že na překlad svazku o vztahu filosofie a bostonského baseballového týmu Red Sox tudíž bohužel nedojde.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.