Na přelomu ledna a února obletěly svět zprávy o bitkách mezi egyptskými fotbalovými ultras a bezpečnostními složkami v městě Port Said. I když toto téma už dávno vypadlo z agendy hlavních médií, střety mezi oběma skupinami pokračují dál a ukazují jednu ze skrytých tváří egyptské revoluce.
Násilí na fotbalových stadionech má v Egyptě poměrně dlouhou tradici. Místní chuligáni byli vedle islamistických skupin během Mubarakovy vlády jednou z mála složek společnosti, která si po dlouhá léta udržovala docela autonomní sebeorganizaci mimo oficiální struktury režimu. Stát a bezpečnostní složky vyhodnocovaly jejich nebezpečnost jako malou a náklady na jejich potlačení jako příliš velké, takže se ve většině případů omezily jen na každodenní drobnou šikanu a represi. Bitky mezi příznivci různých klubů byly také chápány jako užitečný nástroj k ventilaci frustrace nezaměstnaných mladých mužů a zároveň jako odstrašující příklad chaosu, který může nastat po oslabení režimu a bezpečnostních složek.
Právě ona každodenní šikana ale upevnila mezi fotbalovými chuligány (stejně jako v celé řadě dalších marginalizovaných vrstev egyptské společnosti) pojem o státu jako o jednostranně represivní organizaci a jen podpořila tradiční heslo „All cops are bastards“. Během posledních čtyř let před revolucí se násilnosti mezi policií a fotbalovými fanoušky staly v podstatě každotýdenní záležitostí. Kromě všeobecného odporu k bezpečnostním složkám a možnosti si s nimi takto aspoň jednou týdně „vyřídit účty“ byla nejspíše důvodem i postupující ekonomická krize rozšiřující rezervoár potenciálních chuligánů. Egyptští ultras před revolucí rozhodně nebyli jedinou skupinou, která byla režimem postihována, ale byli jednou z mála, která se dokázala bránit.
Specialisté na násilí
Nikoliv náhodou se chuligáni v lednu 2011 zapojili do demonstrací, které vedly k Mubarakovu pádu. Právě jejich účast byla v mnoha případech zásadní, určovala masový charakter demonstrací a zajistila, že dokázaly obstát při zásahu ozbrojených složek a udržet se ve veřejném prostoru. Sociolog John Chalcraft ve své analýze mikrodynamiky egyptských protestů připomněl, že většina předchozích demonstrací skončila prostým pozatýkáním aktivistů, jejich zbitím a odvezením za město. Právě masové zapojení mládeže z chudinských čtvrtí, zvyklé na bitky s policií, vedlo k tomu, že aktivisté dokázali v posledním lednovém týdnu zásahu bezpečnostních složek fyzicky odolat.
Násilí vůči symbolům režimu se následně rozšířilo od policejních dodávek i na policejní stanice a další objekty. Policie nedokázala situaci řešit a v chaotické situaci byla na základě dodnes nevyjasněného rozkazu stažena do kasáren, čímž ztratila mezi obyvatelstvem zbytky respektu. Právě tento ústup policie zasadil tehdy již značně otřesenému režimu zásadní ránu. Široká koalice demonstrantů dokázala v následujících dnech obsazené prostory v egyptských městech (například známé náměstí Tahrír) ubránit i proti prorežimním gangům, a znovu se tak ukázala klíčová role „specialistů na násilí“ z řad fotbalových chuligánů a chudinské mládeže. Propojení mezi jednotlivými revolučními skupinami ale rozhodně nebylo bez problémů. Řada fotbalových fanoušků měla k mladým městským liberálům či socialistům velmi daleko a často se také objevovaly spory s aktivistkami.
Tragédie v Port Saidu
Organizovaní fotbaloví chuligáni se po revoluci stali „politickou“ silou, s níž se musí počítat, schopnou kdykoli znovu fyzicky zablokovat a obsadit městský prostor a prosadit své požadavky. Do řady různých protestů a bitek s policií a armádou výrazně zasáhla v první únorový den roku 2012 tragédie na stadionu v Port Saidu. Během střetu mezi fanoušky místního klubu a káhirského al-Ahly zde zahynulo bezmála osmdesát lidí a přes tisíc jich bylo zraněno. S celou událostí se stále pojí mnoho nejasností, největší otázkou ale zůstává role policie, která zasahovala velmi selektivně, případně vůbec. Okamžitě se vyrojily spekulace o pomstě bezpečnostních složek za roli fotbalových fanoušků v protestech proti mubarakovskému i porevolučnímu režimu nebo o umělém vyvolání násilí.
Tyto zvěsti byly o rok později ještě posíleny v důsledku rozhodnutí portsaidského soudu, který odsoudil dvě desítky fanoušků k trestu smrti, zatímco většina zasahujících policistů vyvázla i přes prokázané excesy bez jakéhokoli postihu. Během zuřivé reakce místních ultras a jejich rodin byla policie nucena se z Port Saidu prakticky úplně stáhnout a útoky na státní složky se nevyhnuly ani Káhiře. Právě tyto násilnosti ovšem velmi dobře ukázaly, že egyptští chuligáni rozhodně nejsou jednotnou skupinou a dokážou se sjednotit pouze krátkodobě v boji proti společnému nepříteli – dříve než se fanoušci al-Ahly vrhli do boje s policisty, oslavili tvrdé tresty chuligánů konkurenčního klubu.
Kam s nimi?
Podle Chalcrafta snad právě proto zůstala role fotbalových fanoušků a obecně egyptské „underclass“ během protestů opomíjená. Pouliční rváči a jejich přínos k pádu režimu se nehodí do žádného z velkých revolučních vyprávění – nejedná se o triumf liberální modernity a sociálních sítí, o emancipaci dělnické třídy sdružené do odborů (které samozřejmě hrály během revoluce nezanedbatelnou roli) ani o onen mnoha západními autory prorokovaný plíživý nástup islamistů. Tím více ale vzbuzuje otázky po roli násilí a fyzické kontroly prostoru během revolučního procesu.
Organizované skupinky fotbalových fanoušků nadále zůstávají významným subverzivním elementem a vzhledem k ekonomickým a demografickým výzvám, kterým Egypt čelí, není důvod si myslet, že by se události podobné těm v Port Saidu neměly do budoucna opakovat. Stát není schopen rychle zlepšit sociální poměry chudiny a efektivní reforma bezpečnostních složek, která by zvýšila jejich důvěryhodnost, je také v nedohlednu. Politizace arabských fotbalových chuligánů se navíc rozhodně neomezuje pouze na Egypt. Ještě opomíjenější je jejich role v současném Tunisku nebo Alžírsku, v němž fotbalové stadiony představují jedno z mála míst, kde může být veřejně zpochybňována legitimita vládnoucího režimu.
Autor působí na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK.