Současné způsoby zacházení s úrodnou půdou, extenzivní zemědělství, řepkové lány a pole, na nichž hlavu za sluncem otáčejí solární panely, naštěstí mají pokoutně sílící alternativu – permakulturu. O jejím původu, jejích základech, pravidlech i důsledcích jsme hovořili s autorkou knihy Zdravá zahrada Helenou Vlašínovou.
Jak vznikl pojem permakultura a co všechno obnáší?
Vznikl původně spojením slov permanent a agriculture a představoval trvale udržitelný způsob obhospodařování půdy. V dnešní době má permakultura mnohem širší záběr, můžeme ji propojit se všemi oblastmi lidského života. Podle mne je to kultura pochopení a respektu.
Proč se permakultura vymezuje vůči současnému způsobu obdělávání půdy?
Tento způsob je vychýlený ve prospěch člověka. Prioritu má výnos, půda je jen výrobní prostředek. Je už všeobecně známo, že to vede k její postupné degradaci, snižuje se její „bonita“, prohlubuje eroze… Permakulturní péče o půdu má naproti tomu za cíl předat ji potomkům v lepším stavu, než jsme ji převzali, vypěstovat, kolik potřebujeme pro zajištění svých potřeb, ale zároveň zohledňovat potřeby jiných organismů. Současné zemědělství se soustřeďuje na boj s přírodou – plevely, škůdci, chorobami, permakultura na spolupráci s ní.
To zní téměř esotericky… Jak tedy s přírodou nebojovat, a přitom dosáhnout úspěchu a něco vypěstovat?
Klíčem je zdravá půda, v ní je skrytý imunitní systém rostlin. Když ten systém opakovaně nenarušujete, ale děláte vše pro to, aby půda byla živá, tedy stále dodáváte organickou hmotu, rostliny se dokážou pomocí mikroorganismů postarat o živiny a bránit se samy. Problém pěstování ve velkém je v monokulturách. Pokud máte zahradu dostatečně rozmanitou, problém se škůdci ani nevznikne, a když se objeví, predátoři to vyřeší za nás, stačí jen poskytnout prostor k životu jim. Rozmanité kultury také jednostranně nevyčerpávají půdu, takže není třeba dodávat umělá hnojiva. Navíc v půdě, která se zbytečně nepřevrací, existuje rozsáhlá síť propojení mycelií hub, které dokážou dodat rostlině minerály z vrstev, kam ani její kořeny nedosáhnou. Plevele půdu také pomáhají tvořit; do doby, než začnou kvést, je můžete nechat zakrýt půdu mezi plodinami, pak zapravit do svrchní vrstvy půdy jako zelené hnojení a držet je pod kontrolou mulčováním.
Vidíte nějaký pokrok v přístupu k půdě v posledních letech?
Myslím, že zemědělci kladou větší důraz na organické i zelené hnojení. Naproti tomu se mi ale ježí chlupy z celkového přístupu k půdě. Půda s dobrými předpoklady pro pěstování se lehkomyslně prodává, zastavuje nesmyslnými stavbami, pokrývá asfaltem a betonem. Jako by to byla jen komodita k prodeji, a ne zdroj obživy. Zákony, které by ornou půdu dostatečně chránily, parlamentem neprošly – co k tomu dodat?
Co si myslíte o nových trendech v městském zahradničení, konkrétně o guerilla gardeningu a komunitních zahradách?
Fandím všem, kteří se snaží ozelenit město. Myslím, že velká města jsou nejslabším článkem lidské civilizace, protože jsou kompletně závislá na vnějších zdrojích potravin a jejich dopravě. Přitom je mnoho možností, jak si alespoň něco ve městě vypěstovat. Navíc velké plochy betonu vytvářejí sloupce horkého vzduchu, které lokálně mění počasí. Ozeleněním střech, stěn, dvorků, balkonů i ploch mezi domy a ulicemi by se klima ve městě výrazně zlepšilo, zvlášť pokud by to bylo spojeno se systémy zadržování dešťové vody.
Když se člověk rozhodne pěstovat ovoce a zeleninu podle zásad permakultury, kde by měl začít?
Jako první a velmi důležitý krok doporučuji si pozemek důkladně projít, vnímat ho všemi smysly. Pokud máte průvodce, můžete zavřít oči. Budete tak mnohem lépe vnímat i vůně, teplo, proudění vzduchu. Nejlépe jít ráno a bosky. Tak zjistíte, kde je bohatá rosa, kde je půda vyhřátá a kde chladná, kde jsou slabá a kde silná místa, odkud vanou zimní, mrazivé větry a odkud zase letní, vysušující, odkud svítí slunce, kudy proudí voda. Také je dobré mít sousedy ochotné sdílet zkušenosti. Teprve poté, co pozemek dostatečně poznáme, bychom měli plánovat takové plodiny, kterým se tam bude dařit dobře, a vybrat jim správná místa a vzájemné propojení.
Jak velký prostor člověk potřebuje, aby si dokázal vypěstovat obživu na celý rok?
To je samozřejmě velmi relativní. Závisí to jednak na jeho konkrétních potřebách, jednak na jeho schopnostech pozorovat a učit se, na jeho fantazii. Zakladatel permakultury Bill Mollison tvrdil, že výnosy jsou neomezené. I když tím nemyslel samozřejmě zemědělské výnosy v tunách na hektar, jisté je, že i na velmi malém prostoru se toho dá vypěstovat mnoho. Jsou určité vzory, třeba japonské a čínské metody, jak na minimální ploše vypěstovat maximální úrodu nebo vzor jedlého lesa či vertikální zahrady.
Které rostliny byste doporučila do permakulturní zahrady?
Pro každý pozemek i prostředí existuje celá řada vhodných plodin. Výběr se odvíjí od uspořádání a možností pozemku i času, který zahradník chce a může plodinám věnovat. Vhodné je sít a sázet takové plodiny, které jsou pro nás přínosné alespoň ze tří důvodů a vyžadují minimální péči. Oblíbené jsou tedy zejména trvalky, rostliny samovýsevné a rostliny, které se vitalitou a odolností blíží plevelům. Samozřejmě i plevele mohou být přínosem jako úroda navíc. Třeba takový lopuch je v Japonsku ceněnou zeleninou, zvláště jeho lodyha na způsob chřestu je považována za lahůdku. Navíc je vhodný pro diabetiky.
Příkladem rostlin, které prožívají renesanci, jsou z ovocných dřevin třeba oskeruše, mišpule, moruše, muchovníky, z bobulovin rakytníky, zimolez kamčatský, aronie. Co se týče trvalé zeleniny, rozšířený je třeba topinambur, chřest, křen, šťovík, chmel, křez a samozřejmě i kořeninové bylinky. Pokud jde o samovýsevnou zeleninu, téměř bez práce lze pěstovat třeba lebedu zahradní, kozlíček polníček nebo hořčici. Odolností a růstem si získala oblibu také ačokča a tykev Hokkaido.
K permakultuře patří i kompostování. U nás se zelený odpad recykluje jen minimálně. Kde by se měli naši politici poučit? A jak lidem vysvětlit, že kompost neznamená zápach a hordy hlodavců?
Kompostování může mít v permakultuře mnoho podob, třeba plošnou, označovanou jako mulčování, skrytou, tj. různé typy zvýšených záhonů, dlouhodobou ve formě „hadníku“ nebo klasickou. Inspirací pro politiky by mohla být například pražská KoKoZa [kokoza.cz] nebo berlínská komunitní zahrada [prinzessinnengarten.net]. Myslím, že také vermikompostování získává stále větší popularitu, žížaly jsou docela dobrou alternativou domácích mazlíčků a mohou bydlet třeba za dvířky kuchyňské linky.
Zahrady se za posledních dvacet let hodně změnily. Lidé kladou důraz na dokonale střižený trávník bez pampelišek a sedmikrásek, místo ovocných stromů zasadili túje a záhonky nahradili bazény. Co by mohlo pomoci návratu k samozásobitelství?
Nezní to možná příjemně, ale pud sebezáchovy. Sama to pozoruji hlavně u mladých rodin, které se snaží dětem poskytnout to nejlepší. Začínají chápat, že nejvíce pod kontrolou mají vlastní zahradu. U nás je přece jen hodně živá tradice pěstování zeleniny i malochovů, v tom máme oproti západnímu světu, kde se samozásobitelství teprve stává módou, velkou výhodu. Myslím, že to však nebude plošné, je spousta lidí, kteří jsou zatíženi předcházejícím režimem natolik, že považují samozásobitelství za přežitek socialismu a dokonale střižený anglický trávník za výraz společenské úrovně, podobně jako moderní vůz. Přemýšlejícím lidem je však jasné, že samozásobitelství souvisí se svobodou.
Helena Vlašínová je diplomovaná permakulturní designérka a členka asociace Permakultura CS. Pracuje jako výzkumná pracovnice na Mendelově univerzitě v Brně v oboru biologie rostlin. Spolupracuje na projektu Přírodní zahrady bez hranic, píše do permakulturního časopisu Klíčová dírka. V roce 2006 jí vyšla kniha Zdravá zahrada.