Přizpůsobivost je nuda

Velká část tvé tvorby je spjata s prostředím, v němž se denně pohybuješ. Zbývá vůbec ještě nějaký veřejný prostor, který je možné zachránit?

Zdá se mi, že nám toho hmatatelného prostoru přeci jen zbývá více, než si myslíme. Je fakt, že je často naprosto nehostinný. Problém je, že technické znaky a vizuální kultura nám před ním zavírají dveře a jakoby napovídají: tam nic není, jdi jinam. Snažím se symbolicky posilovat imaginární veřejný prostor ve smyslu duševních svobod a kreativity. Pokud se mohu s okolím myšlenkově protínat, je možnost zasahovat do veřejného prostoru mnohem snazší. Tak se snad mohou pozvolna drolit chatrné stěny propagandy, které nás od volného života ve veřejném prostoru dělí.

Nejsou ale site specific projekty jen jinou podobou propagandy? Jak vůbec odlišit umění ve veřejném prostoru od propagandy?

Může to být protlačování nějakých myšlenek, nicméně pracuju s metaforou a ironií, takže gesta jednotlivých akcí často nejsou jednoznačně interpretovatelná. Důležitá je také rozdílná motivace – netvořím za účelem výdělku ani získání moci či slávy. Snažím se sice vzniklými situacemi navrhovat nová řešení a přístupy k životu, rozhodně to ale není dogmatická propaganda, spíše impulz. Ale i já občas využívám prvoplánovost nebo doslovnou zkratku. Sice si rád namlouvám, že mi jde o změnu společnosti, byť skrze oslovení třeba i minimálního spektra diváků, je mi ale čím dál jasnější, že angažovaný umělec by se měl mnohem více zapojovat ve veřejném životě, osobně se účastnit subverzivních aktivit a v podstatě hrát roli jakéhosi předvoje – což říkám s vědomím, že dnes se o žádné globální umělecké avantgardě mluvit nedá.

Částečně se mi snad podařilo propojení s aktivismem v happeningu Pražanům, kdy jsme společně s PragueWatch předstírali, že jsme pracovníci Magistrátu a s infostánkem jsme objížděli lokality s kontroverzními developerskými projekty. Jindy zase napadám instituce, například mafiánskou partu kolem Artbanky – to byla loňská výstava Artmasna. V dalších případech pracuji v čistě culture-jammingovém duchu s reklamou či politickou propagandou. Jednou jsem například z předvolebních poutačů postavil pětimetrový Dům z karet, který se v závěru dne zbortil. V jednom z posledních projektů, na němž jsem spolupracoval s architektem Ondřejem Mladým, šlo o zpochybnění vystavování street artu v galerii. Tehdy jsme vytvořili bílou kostku – galerii – uprostřed graffiti zóny. Ve stejnou dobu totiž v Městské knihovně probíhala výstava Městem posedlí, což byla až na pár světlých výjimek bezobsažná ejakulace místních sprejerských dekoratérů, která má společné s volným uměním méně než se zakázkovou designerskou tvorbou v postpopartovém stylu.

Ty sám používáš odlišné formy vyjádření pro galerii a pro ulici?

Galerie je svým způsobem elitářský prostor, kde je dílo podrobováno jiným způsobům čtení, než je tomu u efemérních projektů na ulici. Na ulici používám jednodušší kódování, počítám s tím, že se kolem divák jen mihne nebo třeba projede tramvají. Možná by se to dalo přirovnat k rozdílu mezi politickým akademismem a přímou akcí – ideální je obojí spojit.

Neztotožňuješ tak trochu aktivismus s politickým uměním?

Mělo by to jít ruku v ruce. Je mi jedno, zda umění využívá jako svůj materiál politickou situaci nebo jestli aktivisté používají umělecký způsob vyjádření. Pokud jde o estetiku, může být plno aktivistických happeningů nebo třeba čistá destrukce mnohem krásnější než politické umění.

Studuješ umělecký obor, ale zároveň máš blízko třeba ke graffiti scéně. Nevzbuzuje to u obou skupin nevoli?

Tvorba na ulici, především ta ilegální, je pro studovaného umělce exotickým exkurzem do nových krajin. Subverzivní umění na ulici v podobě politických graffiti či jiné ilegální kreativní činnosti je zase často provozováno bezejmennými snílky, na které ti takzvaní opravdoví angažovaní umělci shlížejí svrchu. Ve škole se často setkávám s kritikou, že je můj způsob pouliční tvorby příliš polopatický nebo prvoplánově kritický. A některým writerům se naopak zdá příliš akademický a nečitelný. Kromě přezíravého narcismu akademiků existuje i komplex lidí z ulice, který se projevuje tak, že se někteří z nich snaží své výtvory zpětně kanonizovat a implementovat do všeobecného povědomí.

Sám se snažíš spojovat oba přístupy?

Doufám, že se mi to aspoň částečně daří.

Jak se díváš na mladé umělce, jejichž tvorba zčásti patří ulici a kteří zároveň žijí z grantů nebo přijímají občasné zakázky od velkých firem?

Peníze kurví každého a v zásadě je jedno, odkud plynou. S naší grantovou politikou se nemusíme bát, že by větší množství výtvarných umělců, natož těch méně přizpůsobivých, žilo ze státních peněz. Soukromý sektor je v tomto ohledu flexibilnější. Firmy dobře vědí, že se jim najmutí kontroverzního kreativce vyplatí. Role coolhuntera, který hbitě vyhmátne jak vykořistit subkulturu, je stále žádanější. Za sebe se snažím nežít schizofrenní život a je mi jasné, že druh tvorby, o kterém je zde řeč, v těchto podmínkách prodávat nemůžu. To bych se musel stydět sám před sebou. Pravda je, že v mém okolí příliš mnoho umělců nad touto otázkou nepřemýšlí nebo dělají, že tato ambivalence neexistuje.

Zaregistroval jsi kauzu útoku na streetartovou reklamu pro firmu Gambrinus? Co říkáš na to, že její tvůrce spolupracuje s policií při identifikaci těch, kteří ji znehodnotili?

Zaregistroval, a sice díky internetovému fóru, jehož prostřednictvím začal dotyčný shánět kontakty na lidi, kteří útok na danou reklamu schvalovali. Na základě vlastní lustrace na ně pak poslal policii. V zemích, kde má politická pouliční akce větší tradici, by se tento jedinec nedočkal zřejmě jen virtuálního pohrdání, ale i fyzického napadení.

Dříve jsi byl aktivním členem skupiny Ztohoven. Proč jím už nejsi?

Nemohu spolupracovat s někým, o kom vím, že svou tvorbu nemyslí vážně a v každodenním životě vlastně stojí proti zásadám, jež předstírá ve svých projektech. Prvotním impulsem byla fáze, kdy se skupina spolčila s galerií Dvorak Sec Contemporary. Následující mediální proměna skupiny v obdivované rebely je při vědomí podoby jejich reálných životů stejně hloupá jako diletantský populismus našich politiků.

Občas to ale vypadá, že unavující spory o to, kdo a jak se zaprodává, zcela vytlačily případnou diskusi o myšlenkové a umělecké kvalitě skupin, jako jsou Ztohoven nebo třeba Guma Guar.

To probíhá na víceméně osobní rovině. Guma Guar teď jako skupina moc aktivně netvoří. U Ztohoven by zase neuškodilo tyto spory vytáhnout na světlo. Rozkoly se časem rozplynou ve vzduchoprázdnu. Podstatné je uchovat si kritickou mysl. Stát se přizpůsobivým by totiž byla děsná nuda.