Tvůj život se tajně zastavil

 Milan Děžinský hned v úvodu své nové sbírky Tajný život zmíní paralelu s Allenem Ginsbergem a Gregorym Corsem. Slavní američtí básníci měli ve stejném věku, tedy po třicítce, své nejlepší věci prý už za sebou. Básník ostatně sám sebe vidí docela jinak než rozevláté zámořské proroky: „Když se šeptem oslovuji/ tady u té lampy, tady v té tmě.“ Je zde kdosi mluvící za noci sám k sobě, chlácholící se svým hlasem, šeptající v důvěrně blízké tmě, stranou davu, jenž stejně neposlouchá, kdesi poblíž organické, přelévavé a prorůstavé přírody, která si po svém bují v lesích, na zahradě, ale i v básníkovi samém – beze všeho třeba jako bradavice: „Něco odporně tvého/ prorostlého osudem/ prokvetlého plsťovitou tkání…“

Vedeme své soukromé životy tak trochu stranou dějin. Ne že bychom nevnímali ducha doby, ale zdá se být nakonec natolik neuchopitelný, marnivě i marně mnohoznačný, že vůči němu utváříme svou soukromou odpověď – svůj „tajný život“. Ginsberg ani Corso v české kotlině nevyrostou. Ale tiše zarputilý záznamce, jenž svým vyprávěním chce dál „prohlubovat jámu“ započatou prokřehlými neolitickými lovci, kteří si „šeptali s uhlíky“, ten zde bude vytrvale doma. Děžinský je jedním z těchto skrytých strážců ohniště.

Lampa, myšlenka…

Autor si postupem času vypěstoval specifickou, vrstevnatou, často až labyrintózní poetiku, jež pod povrchem slov a textu jako červotoč kutá své úzké, větvící se, smyslově, významově či obrazně sugestivní chodbičky a kanálky. Tajný život je Děžinského pátou sbírkou, publikovanou po pětileté odmlce. Zdá se, že básník se v nové sbírce značně oprostil od artistnosti a chtěnosti, která byla k nalezení ještě třeba ve Slovníku noci z roku 2003. Slova nyní jaksi víc platí, drží tvar a smysl, navozují zřetelnější a uchopitelnější obsah: „místnost je tmavá/ světlo vzbuzuje neobřadné představy“ nebo „temná místa, kde je dobře, mě drží za rukojeť kosti“. V podobných verších autor ctí své vnímání, cítění a prožívání, než by jen čaroval se slovy a pojmy a čekal, co z toho vzejde.

Děžinský se dnes ve svém vypracovaném způsobu pohybuje s jistotou, naučil se naslouchat sám sobě a zvládat své občasné zaumné impulsy. Tímto způsobem pak vytváří skutečnou tkáň, v níž se mísí postřehy velmi smyslové, často až naturalistické, s obraznými vztahy a letmými myšlenkami. To vše je propojeno do podivuhodné reflexe každodennosti a jejích nicotných zázraků, průhledů do věčnosti. Právě ambivalentní a průlinčitá hranice mezi bezvýznamným a podstatným, marným a zázračným básníka zajímá. Rodící se myšlenka je podobna tomu nejposlednějšímu mikrobovi a zároveň rovnomocná nejjasnější hvězdě na nebi… Rozřešení podobných rovnic pro Děžinského znamená ukotvit se v tom, co jsme vůči vesmíru.

Uvnitř svého přemýšlivého básnického tuskula je Děžinský schopen připadnout na jedinečné formulace, usouvztažnit jedinečné jevy a skutečnosti: „Lampa v kuchyni navždy na stejném místě./ Hledáš nějakou zmínku o svém životě,/ ale díváš se po zdech.“ Lampa, myšlenka, hledání, zeď… Děžinského poezie tak získává (a prostředkuje) zvláštní nenucený rytmus věcně významových záznějů a krátkých spojení, které dohromady spřádají působivý, plastický, zároveň však příznačně nevtíravý, téměř jakoby na nás nezávislý obraz našeho času, onu „neopakovatelnou omšelost“ dnů a vůbec všeho světaběhu.

Jsem tím, že jsem

Později začne vyvstávat další výrazná vlastnost sbírky, totiž pozitivní přitakání věcem a dění nebo snad, řečeno básníkem zvoleným šiktancovským výrazem, „úchvat“ nad věcmi a jejich závratnou, záhadnou nesouměřitelností. V básni Halleyova kometa Děžinský vplete do jednoho okamžiku spoluúčasti osud svůj, staré sousedky i samotné komety, jež míjí či brzy bude míjet lidskou planetu. Jindy básníka cosi nutí prostě jen zopakovat (a tak znovunastolit) dávno známé tautologické samozřejmosti: „Jsem jakoby jen tím, že jsem.“ V jednom ze stěžejních a myšlenkově i emotivně nejhlubších obrazů sbírky se Děžinský zmiňuje o dvou ptačích kostrách, propletených v objetí, „dokud je nové zrození nerozdělí“. Objetí, sdílení, soubytí tedy trvá bez ohledu na zánik, přičemž rozdělení, jež je zde novým zrozením, nese s sebou zase jen další, paradoxní naději. V podobných momentech v této poezii nalézáme důležitou stopu (ginsbergovské, whitmanovské) milosti.

Děžinského poezie má tedy kromě schopnosti plasticky zpřítomnit složitou tkáň běžného žití i svůj étos a svou filosofii spočívající v tom, že vidí svět jako určité kontinuum daností a hodnot. Jsoucno v této perspektivě přirozeně splývá se sdílením: sdílíme svět a jsme jím „sdíleni“, uskutečňujeme svět sdílením. Svět se kupředu posouvá svým růstem, jenž je zase jakousi formou sdílení času a vesmírných principů. Jsem, tedy sdílím; plynu s ostatním, tedy jsem. Přičemž ve zvláštním okamžiku je tímto plynutím i pouhé tkvění: „Zůstáváš, a vše plyne.“ Jsi tím, čím jsi, spoluurčen vším ostatním, co se kolem tebe nekonečně proměňuje. Tvůj život se tajně zastavil uprostřed moře dalších tajných životů.

Nejsilnější okamžiky Tajného života jsou však nakonec ještě trochu jinde. Jde o momenty, jež se vymknou všem zmíněným souřadnicím, temné spontánní zášlehy z hloubi, které nevolají po vysvětlení, anebo snad k sobě vábí tisíc možných výkladů a zároveň se jim všem vysmívají. Tyto momenty jsou fantaskní a obrazné, přitom ale jejich kouzlo tkví v úžasné smyslovosti a konkrétnosti. Je možné, že najdeme ve sbírce sotva tři čtyři. Stojí však za to: „V noci se budíme/ to když nás ve spánku vyděsí jelen,/ jemuž ze zad stoupá pára,/ jenž se ze sněhu zvedá/ na tři nohy.“ Ano: co je, je jakoby jen tím, že to je.

Autor je literární kritik, básník a hudebník.