Erdem Gunduz stál několik hodin na istanbulském náměstí Taksim, a stal se tak symbolem odporu masových demonstrací proti tureckému premiéru Erdoganovi a jeho vládě. Jak si vyložit působivost jeho gesta?
Během pár dnů se z tureckého choreografa Erdema Gunduze stal mýtus, který se sociálními sítěmi rozšířil téměř po celém světě a objevil se na webových stránkách předních evropských médií. Jen proto, že z pondělí 17. na úterý 18. června stál Gunduz osm hodin sám a mlčky na istanbulském náměstí Taksim, které se v předešlých týdnech stalo dějištěm násilných střetů mezi policií a demonstrujícími, kteří odtud byli nakonec vyhnáni. Svým skromným počinem obešel Gunduz zákaz masových demonstrací a veřejně vyjádřil svůj postoj. Symbol odporu proti represivnímu režimu se nakonec nestal z davů Turků utíkajících před slzným plynem a vodními děly, nýbrž z jeho nenápadného a osamělého gesta. V čem spočívá síla Gunduzova aktu, proč tak zapůsobil?
Absence sdělení
Turecký choreograf chtěl na místě původně zůstat až měsíc a odpočívat zamýšlel jen tři hodiny po každém čtyřiadvacetihodinovém cyklu. Zpráva o stojícím muži se ale rychle rozšířila a přidali se k němu další. V noci už jich bylo kolem tří set. Na místo dorazila policie, zatkla ty, kteří odmítli odejít – mezi nimi i Gunduze –, ale později je propustila. V následujících dnech napodobili Gunduzův akt další protestující v Istanbulu i jiných městech a ministr vnitra Muammer Guler naznačil, že proti podobným aktivitám už nebude vláda zasahovat.
Kritik a teoretik umění Tomáš Pospiszyl Gunduzův počin v článku pro Lidové noviny klasifikuje jako umělecké dílo – performanci, nakonec Gunduz je přece umělcem. Přesněji řečeno je to ale akt, který nelze považovat jednoznačně za uměleckou performanci či naopak politické vyjádření. Jeho jinakost vůči běžným politickým demonstracím spočívá v absenci jasného sdělení, konkrétního apelu. Pro politické elity je takové gesto matoucí, zároveň se pak může stát znakem silných emocí a myšlenek, které se běžnými slovy dají vyjádřit jen těžko. Gunduzův postoj je jako živý monument násilného ukončení masových protestů, které se na náměstí odehrály předtím. Není zřejmě náhodou, že se Gunduz postavil před budovu spojovanou s Atatürkem, zakladatelem sekulárního státu. Protestující posléze obviňují tureckého premiéra Erdogana z toho, že zavádí nové pořádky postavené na náboženských principech. Erdogan zase hraje na nacionalistickou strunu a tvrdí, že protesty nejsou „turecké“, že jsou řízeny ze zahraničí. Celá akce evidentně odkazuje k odlišné představě turecké identity, než mají současné politické elity. Ale nejen to.
Jasně artikulovaný protest je něco, s čím si mocní tohoto světa vědí rady – mohou nechat občany, aby se vyjádřili a demonstrovali tak (domnělou) svobodu slova – anebo násilně zasáhnout, pokud protest přesáhl určitou míru, kterou jsou ochotni tolerovat. Co si ale počít s osamělým mužem, který nechce ustoupit a odmítá se hnout? Jak píše britský teoretik a aktivista Richard Seymour: „Co s ním? Zmlátit ho? Nechat ho být? Ale pak by vyhrál...“
Odvahou čelit mocenskému aparátu sám za sebe, aniž by se ukryl v davu, připomíná „stojící muž“ Gunduz obraz „tankového muže“, neznámého Číňana, který se v roce 1989 sám postavil koloně padesáti devíti tanků, den poté, co vláda násilně potlačila studentské protesty na náměstí Tienanmen. Dobové fotografie a záznamy ukazují postavu v bílé košili s taškami, která stojí v cestě řadě tanků a odmítá jim uhnout z cesty až do chvíle, než ji odtáhnou jiní lidé. Další Číňanovy osudy jsou zahaleny tajemstvím.
Nemít co ztratit
„Nic tak nerozčílí rozvážného člověka jako pasivní odpor,“ stěžuje si postarší právník, vypravěč povídky Písař Bartleby od amerického spisovatele Hermana Melvilla. Jedinečná síla takového odporu je asi nejpůsobivěji vyjádřena v tomto literárním textu z 19. století. Postarší právník s kanceláří na Wall Street si najme písaře, který ale nic nedělá, nic neříká, na nic nereaguje a ani se nemá k tomu opustit své pracovní místo. Jediné, co právníkovi nakonec zbývá, je odstěhovat se s celou kanceláří pryč.
Bartlebyho nakonec nechali noví nájemníci odtáhnout do vězení pro potulku – také nevěděli, co s ním. Jeho postoj, stejně jako v případě tankového muže či tureckého choreografa, je postoj někoho, kdo tváří v tvář konkrétnímu společenskému systému již nemá co ztratit, před kým je proto tento systém bezmocný a nemůže jinak, než se uchýlit k absurdní demonstraci nepřiměřené síly. Tím se však vyjevuje pravá, násilná podstata systému, který ztrácí veškerou svou legitimitu.
Aby se ale stal skutečně politickou intervencí a výmluvným symbolem, potřebuje mlčenlivý a osamělý akt rezistence svého fascinovaného svědka a vypravěče. Racionální svět postaršího právníka, Melvillova vypravěče, se rozpadá, nic najednou není na svém místě, pravidla a očekávání, kterými se doposud řídil jeho život, jsou zpochybněna. Lze něco podobného tvrdit i o novinářích, kteří fotografovali tankového muže, o čtenářích tehdejších periodik či o současných uživatelích Twitteru a Facebooku, kteří zdokumentovali Gunduzovu akci, stejně jako o tisících těch, kteří na sociálních sítích sdíleli jeho portrét?
Melville napsal svou povídku, tankový muž obsadil stránky tehdejších novin. V obou případech svědectví přichází mimoděk, je nám zprostředkován čin, který byl zaznamenán jaksi náhodně, bez vědomí dotyčného aktéra. Naše životy i jednání jsou však médii a sociálními sítěmi prostoupeny do té míry, že počin tureckého odvážlivce od toho již nelze oddělit. Tato skutečnost musela být od počátku součástí plánu, už proto, že přítomní byli jeho přátelé, kteří sami sociální sítě používají. Akt pasivního odporu už náhle není tak osamělý a ztrácí svou anonymitu – všichni víme, kdo je Erdem Gunduz. Své konkrétní motivy nám pravděpodobně brzy vysvětlí v rozhovoru pro lokální tisk, který převezme a přeloží anglický Guardian a všichni jej budeme sdílet.