Chci spustit veřejnou diskusi

Svůj projekt Výběrové řízení na česko-romskou vlajku jste prezentoval jako výzvu k diskusi o vztazích Romů a bílé majority. Romové, zdá se, vlajku odmítají. Co si o tom myslíte?

Informace se objevily jen několik hodin před tiskovou konferencí na facebookovém profilu galerie Artwall. Lidé zpanikařili, měli za to, že se snad jedná o útok na státní symboly. V průběhu konference jsme zdůraznili, že nemáme v úmyslu nikoho atakovat, natož pak měnit státní uspořádání. Jde nám o společný dialog. Přes velmi negativní reakce na sociálních sítích se na tiskové konferenci rozproudila zajímavá a nikterak agresivní debata. Neútočím na českou národní vlajku nebo nevytvářím novou vlajku pro české Romy, jak si mnozí myslí a jak to dále šíří média, vytvořil jsem symbol všech, Romů i bílé majority. Přestože je to napsané v tiskové zprávě, někteří novináři to nepochopili.

Negativní ohlasy bezpochyby souvisí se současnou velice vypjatou situací mezi majoritou a romskou menšinou. Nejsou podobná gesta usilující o dialog obou stran už trochu mimo realitu? Z pohledu Romů – proč vůbec usilovat o smír se společností, která na ně pořádá pogromy?

V rámci zemí Višegrádu sleduji dlouhodobou tendenci, kdy běžní občané postupně přebírají agendu extremistických skupin. Vlna se přelévá v trojúhelníku Polsko-Česko-Slovensko, nyní dorazila do Čech a pomalu se přesouvá na Slovensko. Na 10. srpna je už ohlášený pochod v Šarišských Michaľanech, organizovaný slovenským nacionalistou Marianem Kotlebou. Pak se celé kolečko zase zopakuje znovu, přičemž jeho interval bude stále kratší. Situace je vyhrocená, právě to nás k projektu vyburcovalo. Plánovali jsme ho již půl roku. Lidé se nás ptají, proč teď. Jenže kdy? Až to bude ještě horší? Právě teď může být ještě ta chvíle, kdy z toho může vzejít i něco pozitivního. Nese to svá rizika, samozřejmě, lidé to mohou odmítnout, může se vše ještě zhoršit, jistě. Jsem umělec nebo umělecký aktivista, který se zaměřuje na veřejný prostor. Pokud to naopak přinese něco nového, nějaký nový pohled, tak mi to za to stojí.

Vystavoval jste vloni na Berlínském bienále, které se neslo v aktivistickém duchu. Deklarovaným cílem řady projektů bylo dotknout se nějakého sociálního traumatu a kontroverzním gestem vyvolat silnou společenskou reakci. V očích kurátora a umělců alergické reakce publika nepoukazovaly na selhání uměleckého počinu, ale naopak představovaly vítaný projev společenské patologie, která by jinak nebyla tak zřetelná. Považujete se za součást tohoto proudu v současném umění?

Jednoznačně. S tímto pojetím umění ve veřejném prostoru intuitivně pracuji dlouho, již několik let. Ale bienále mě v tom ještě více utvrdilo. To, že tento přístup takto důsledně uplatňuji i dnes v Praze, je důsledek mé spolupráce s kurátorem bienále Arturem Żmijewským.

Vaše pražská výstava je součástí většího projektu Nový nacionalismus, archivu videodokumentace různých demonstrací týkajících se queer komunit, nacionalistů, extremistů, ale i rozličných sociálních hnutí. Co znamená to sousloví? Proč se jedná o „nový“ nacionalismus?

Na počátku jsem vůbec nepočítal s tím, že vznikne nějaký podobný archiv. Nejprve jsem natočil video, jak hraji fotbal s romskými dětmi u segregační zdi. Pak jsem chtěl zaznamenat i druhou stranu. Začal jsem zcela intuitivně na Slovensku sledovat nacionalistické hnutí Mariana Kotleby, přitom jsem o tom nic nevěděl, prostě jsem jel na jejich setkání. Zjistil jsem, že něco podobného se děje i v Čechách, jel jsem tedy i tam. Pochopil jsem, že se jedná o tendenci na pomezí patriotismu a extremismu, kterou lze vyjádřit pomocí audiovizuálních prostředků. Mám pocit, že se jedná o projevy, které tu dosud nebyly. Vezměte si první segregační zeď v roce 2009 v Michaľovcích. Nic podobného tu od druhé světové války nestálo. Zdi, které by oddělovaly prostor na způsob ghetta, neexistovaly. Když mě někdo pozve, abych udělal prezentaci svých věcí, jen pustím pár videí a lidé hned velice živě reagují. Nezůstávají pasivními diváky, diskutují. Znají to ze svého vlastního života, ale možná to zatím nedokázali uchopit, vnímat to v obecnějších souvislostech.

Je pro vás důležité přemýšlet o tom, co „nový nacionalismus“ způsobuje?

Ovládám jen nástroj spouštějící ve veřejném prostoru diskusi o tom, co tento fenomén vlastně znamená. Není pro mě tak důležité zjistit, jaký na to mám názor já, podstatnější je, aby o tom začali přemýšlet druzí. Má videa jsou bez komentáře. Je na ostatních, jak to posoudí. I během tiskové konferenci chtěli všichni vědět, jaký to má smysl. Ale pro mě je důležitější ta diskuse. To, co zaznělo, obohatilo i mé vlastní uvažování o projektu.

Říkáte, že považujete své filmy za alternativu k masovým médiím. Jsou média součástí problému „nového nacionalismu“?

Lidové noviny uveřejnily svůj článek ještě před tiskovou konferencí. Neměly přitom k dispozici ani tiskovou zprávu. Hned potom následovaly nepříjemné telefonáty. Mediální svět dokáže velice dobře manipulovat všeobecným vnímáním konkrétních událostí. Lidové noviny neobviňuji, nepochybuji o jejich dobrém úmyslu, ale jedná se o citlivou záležitost. Další média zas šíří mylné informace, měla by se chovat mnohem zodpovědněji.

Při demonstracích extremistů se často stává, že televizní štáby přijedou jen na začátek akce, její průběh je už nezajímá. Natočí si ilustrační záběry, nějaký ten projev, pak se sbalí, potřebují to rychle sestříhat, aby se vše stihlo do uzávěrky. Nezůstávají tam dalších pět hodin do doby, než celá akce skončí. Lidé se skrze veřejnoprávní média nedozvědí, co se skutečně děje. Netuší třeba, jaká otřesná hesla se tam vyvolávají. Někdo by třeba ani nevěřil, že se v současné společnosti vůbec může něco podobného vyslovit nahlas. Vnímám své filmy jako alternativu, která doplňuje neúplný obraz předkládaný masovými médii.

Zajímá vás, pro koho to vlastně točíte? Evidentně nepočítáte s regulérními návštěvníky galerií...

Nikdy jsem nechtěl, aby nějaký jiný člověk rozhodoval o tom, kdo filmy uvidí a kdo ne. Mám nyní na mysli kurátory a kritiky umění. Všechny snímky jsem zpřístupnil na internetu. Chci zasáhnout co nejširší spektrum lidí, z jedné i druhé strany barikády.

Jak zacházíte s estetickou stránkou videí?

Musím přiznat, že v zásadě chci, aby byla atraktivní. Musíte se o to snažit, pokud chcete, aby někdo jejich sledováním strávil více než čtyři minuty. Podle statistiky YouTube vydrží lidé sledovat videa průměrně minutu a půl. Pokud vás do dvou sekund video nezaujme, odcházíte. Moje snímky lidé vydrží sledovat čtyři, pět minut. Sedm set čtyřicet tisíc lidí už zhlédlo můj kanál, to není špatné.

Čím se v různých zemích liší přijetí vašich projektů?

V zimě jsem měl mít prezentaci ve Vratislavi, ale odložili ji, protože zjistili, že mě chtějí atakovat hooligans a neonacisti. Bylo to v únoru, kdy nacionalisti v kuklách násilně vnikli na přednášku šéfredaktora Gazety Wyborczé Adama Michnika a feministické teoretičky Magdaleny Środy. Měl jsem být třetí v pořadí. Napětí trvalo dva týdny. Posléze mi zavolali  z městské galerie v Lublinu, že se nebojí a chtějí, abych tu prezentaci měl tam – s tím, že přednáškový sál dobře zabezpečí. Bylo tam čtyřicet těžkooděnců, protože v ten den měl projít městem pochod nacionalistů. Líbilo se mi, že se nedali, že neustoupili tomu tlaku.

Co Slovensko?

Na Slovensku se lidé snaží vše ututlat. Objevila se nyní nová platforma Romovia.sme.sk. Situace je samozřejmě také vyhrocená, a tak pod články nepovolují diskusi. Chtěli ode mě nějaké materiály, samozřejmě jsem je poskytl, ale nemůže se tam o nich vést diskuse. Tak proč je pak zveřejňovat? Pitomé komentáře lze přece různě řešit, ale lidé by o tom měli mít možnost diskutovat. Nevím, jak jim, ale mně na zpětné vazbě velmi záleží. Když mluvím s lidmi z východního Slovenska, tak nevydrží sedět, jak jsou rozčilení, ale diskutují a to je hlavní. Mívám pocit, jako bych vytvářel archiv rodící se občanské války, situace eskaluje velice rychle. Přijde ke mně aktivista a říká mi: Prosím, nedělej to. Ať je raději klid. To ovšem znamená znovu odsouvat balvan všech problémů někam dál do budoucnosti. Ale tak se nic nevyřeší. Vím, že se bojí, a oprávněně. Nejde jen o Duchcov, Budějovice, děje se to všude, je to plošný problém. I v jiných městech se lidé bojí vyjít ven na ulici.

Pokud byste srovnal Čechy a Slovensko, liší se situace nějak zásadně?

Je v podstatě úplně stejná, jenom se jinak projevuje ve veřejném prostoru. Sociální napětí v Čechách je v současnosti viditelnější, ale vlna se přelije dál. Plánovaná akce v Šarišských Michaľanech je dle mého reakcí na pochody v Čechách.

Foto Milan Mikuláštík