Skvrny, zvuky a korály

V oblasti současné vizuální tvorby není Evžen Šimera umělcem nikterak originálním, na české umělecké scéně ale proslul svými experimenty s výtvarnými metodami – v místním kontextu prodlužuje dějiny malby po Jacksonu Pollockovi. Jeho umělecká strategie „nového drippingu“ se v posledních letech elegantně etablovala jako celkem úspěšná komodita i esteticky působivý fenomén. Šimera se bez obtíží pohybuje na poli progresivního českého umění a současně dobře prodává. Našel přesně to, po čem sběratel z českého prostředí touží, aniž by sklouzl ke kompromisu či snaze vyhovět trhu, ač v jádru jako konceptualista velmi dobře ví, že právě malba ve formě závěsného obrazu je tou správnou volbou.

Výstavou Duch látky, jež je mimo jiné vyústěním jeho tříletého doktorandského studia na Vysoké škole umělecko-průmyslové, však Šimera ustálené pole své dosavadní tvorby opouští a deklaruje potřebu dalšího zkoumání vztahu k umění, malbě a hlavně pak samotné barvě.

Rozmlžené objekty

Obvyklá disharmonie mezi historickým objektem Staroměstské radnice, v níž se výstava koná, a instalací současného umění není tentokrát tolik patrná. Teatrální atmosféra utlumeného osvětlení a černé výmalby ostění jde proti očekávání pravidelného návštěvníka zdejších výstav. Tři místnosti první etáže spojuje pruh koberce barevně konvenující s podlahou. Ten je na okraji potřísněn organicky rozprostřenou skvrnou bílé barvy. V průhledu prosvítá na vzdálené stěně nejasná kontura obrazu. Světlo se utlumuje, aby dalo prostor zvukové kulise. Vtíravé kapání a praskání se odmlčí, projdete-li do poslední místnosti. Zde je pod bodovým nasvícením několik artefaktů: sádrový odlitek s tvarově neuchopitelnými výstupky korálovitého charakteru a dvě fotografie adjustované do těžkých, avšak tvarově prostých rámů. Zachycují rozmlžené objekty, které rovněž připomínají korály a rozplývají se v prostoru. Znepokojivá otázka, jste-li skutečně na výstavě současného českého malíře, se stává mimořádně naléhavou.

Také v druhém podlaží přetrvává teatrální charakter osvětlení a práce s výmalbou, tentokrát však již bez přidaných dramatických efektů. Návštěvník si může připadat spíš jako ve starém přírodovědeckém muzeu než v galerii. Tak totiž působí i vystavené artefakty: další fotografie korálů a různě barevné skvrny fixované na velkoformátových papírech, vše v rámech či plexi boxech, které nezastírají svou hmotnost. V mnoha případech podobně enigmatických projektů je nejjednodušším řešením hodit prostě vše za hlavu a po motivech, jež umělce vedly k danému gestu, nepátrat. Komplexní scénografie a podmanivá anachroničnost výstavy však klid indiference dovoluje jen stěží.

Manipulace, nebo nutnost?

Co tento odklon od malby v Šimerově jinak jasně zaměřené tvorbě znamená? Pod povrchem pečlivě konstruovaného zdání mysticismu či jakési hluboké sondy do povahy látky, jak předesílá název výstavy, leží velice populární metodický přístup současné tvorby, takzvaný umělecký výzkum. Šimera podrobuje akrylové barvy – základní materiál jeho tvorby – různým, jak sám říká, „alchymistickým procesům“. Barevné pigmenty vystavuje působení tekutého dusíku a v některých případech sádry. Na zlomek času z nich nechává vzniknout pevné objekty, jejichž podstatou je nicméně pomíjivost. Proces jejich zániku autor dokumentuje čtyřmi médii: fotografií, malbou, sochou a zvukem. Všudypřítomné korálové útvary tedy demonstrují proces přeměny tekutého skupenství do pevného a zpět.

První zdání transcendentálního exkursu, navozené dramaticky divadelním provedením výstavy, náhle padá na zcela pozemské pole „art research“. Jde o manipulaci s divákem, založenou na stále oblíbenější tendenci znovuobjevovat anachronické výstavní metody, anebo jsme svědky nutného vývoje, produktu umělcovy zvědavosti a přirozené potřeby objevovat? Pochybuji, že by nám autor prozradil, o co mu skutečně jde. V každém případě vše funguje, jak má – v návštěvníkovi narůstá zájem o tvorbu umělce, který se nebojí překračovat hranice své tvorby, jakkoli může být toto překročení dočasné.

Autor studuje teorii umění na VŠUP.