Hvězdy jsou oči lidí a zvířat

Navštívili jste oblasti, kam do té doby žádný běloch nevkročil. Jaké bylo vaše první setkání s přírodními lidmi?

Byli jsme ve správný čas na správném místě. Přidali jsme se k první mírové misi sousedních kmenů do oblastí, kam měli od svých předků zakázaný vstup. Postupovali jsme velmi pomalu a obezřetně. I když se krajina i lidé podobají tomu, co už jsme viděli, setkání s lidmi, kteří nikdy neviděli bílého člověka, bylo úžasné. Bylo to překvapení nejen pro nás, ale i pro naši skupinu domorodců. Najednou se z ranní mlhy začaly vynořovat postavy, ostražitě se přibližovaly, zkoušely si na nás sáhnout, olizovaly nám pot, prohlížely si délku a barvu vlasů. Ti lidé nás považovali za duchy. Někteří postávali nervózně u řeky a nepřestali v ruce svírat luk s šípem opřeným o tětivu, aby mohli v případě potřeby okamžitě vystřelit.

Jak jste na ně zapůsobili?

Přicházeli jsme od řeky, která představuje cestu pro odchod duší zemřelých i místo, odkud se do klanu navracejí jejich předkové. Naši přítomnost chápali tak, že jsme duchové zemřelých předků. Zvědavost je oboustranně silnější než strach, a tak jsme se vyptávali nejen my domorodců, ale i oni nás. Vše jsme pečlivě nahrávali a pak z toho vznikaly knihy autentických vyprávění, nejprve Proč je noc černá a pak rozsáhlá Nepřistupuj blíž.

Jak těžké je navázat s přírodními lidmi komunikaci?

Domorodci žijí v takzvané konstruktivní paranoii. Neustále jsou připraveni na nebezpečí a musí se starat o zajištění jídla. Zároveň neznají příčiny nemoci a smrti. Jakmile někdo vážně onemocní, je přesvědčen, že proti němu jiný člověk použil černou magii. Umírající označí viníka své nemoci, příbuzní ho najdou, zabijí a snědí. Spouštěcí impuls komunikace je vždy jídlo. K nedorozuměním s následkem zabití dochází ze tří příčin: kvůli jídlu, tabáku a ženám.

Jakých chyb se musí příchozí v této krajině vyvarovat?

Důležité je komunikovat s nejvýznamnějším člověkem dané oblasti či rodinného klanu. Ten má automaticky moc nad nově příchozím. Je nutné citlivě sledovat rozpoložení a atmosféru v klanu, postupovat velmi pomalu a vědět, kdy jsou nejistí, kdy jsou uvolnění a zvědaví a kdy si chtějí povídat nebo se vyptávat, ale také znát důvody, když roztěkaně odcházejí do svých domů v korunách stromů.

Kmeny, se kterými jste přišli do styku, praktikují kanibalismus. Bylo téma konzumace lidského masa tabu?

Kmeny s částečným vztahem k civilizaci o tom mluvit nechtějí. Bojí se, že budou potrestány. Když se totiž takové informace dostanou až ke správcům oblasti, tak se stává, že si pro ně dojde trestná výprava a buď je odsoudí, nebo je dají na takzvanou převýchovu. O kanibalismu se vždy mluvilo pouze ve velmi úzké intelektuální elitě. Přestože kanibalismus vnímají jinak kmeny v nížině a jinak horské kmeny, většinou je důsledkem bojů mezi kmeny a má rituální charakter. Kmeny nebo klany žijící v nížině jsou velmi uzavřené. S nimi se v podstatě přímo o kanibalismu mluvit ani nedá. Opatrně se zmiňují o konsekvencích černé magie a vyprávějí skutečné příběhy, jejichž součástí je kanibalismus. Pokud by se o něm někdo moc rozpovídal, stal by se podezřelým z praktikování černé magie. V horách je kanibalismus spjatý s válkou a mstou, nemá pouze rituální charakter.

Neměli jste strach, že byste se mohli stát zpestřením jídelníčku?

Všeobecně je dobré, a to nejen u Papuánců, předcházet konfliktu. Byli jsme ostražití a pozorní. A projevovali si vzájemnou úctu. Respekt je v komunikaci i v krajině nejdůležitější.

Nejste po dvou měsících takové dovolené trochu paranoidní?

Nenazývali bychom to slovem dovolená. Naše expedice sledují vlastně od začátku linii papuánských splněných přání a jejich impuls se vždy prolne s naší prací. Domorodce zajímalo, co to znamená být umělec. Tak jsme jim předvedli kouzlo umění na odlitcích jich samotných. Odlitky posledních přírodních kanibalských lovců, ještě než se změní vlivem nového jídla a životního stylu, jsme použili do sochy. A následovalo papuánské přání vlastnit své odlitky pro potomky, a tak vznikl sochařský happening Transfer, kdy jsme v rituálním tvaru odlitky slavnostně vrátili zpět do vesnice jejich majitelům. Na přání komunikovat i s naším velkým náčelníkem jsme oslovili Václava Havla a on poslal otázky, na které náčelník Nepřistupuj blíž a nejvýznamnější muži kmene nadšeně odpovídali. Nebo chtěli vidět vše, co jsme společně zažili a udělali, a projevili i zájem poznat osobu, která umí cestovat do nebe jako jejich tradiční kouzelníci… Právě o tom dokončujeme film. A tak to jde pořád dál. Cesty na Papuu v našem případě nemůžou končit.

Pokud jde o paranoiu – když se noříte do temné kultury, do věcí, které často nemáte vědět, tak se tím pádem znásobí nejen vaše, ale i jejich paranoia. Svěřují se v euforii s věcmi, které třeba nikdo neví, takže psychický tlak narůstá. Narůstají pochybnosti, jestli to měli říct nebo ne, jestli si tím třeba neublíží. Ale paranoia je obecně platná i v naší západní civilizaci. Civilizace ostatně neodvratně vstupuje i do světa posledních přírodních lidí. Oni sami jí jdou velmi rychle naproti a opouštějí hájemství své džungle. Ocitají se ve zvláštním vzduchoprázdnu, v bodě zlomu. A o té proměně je naše cesta Papuou.

O čem si s nimi povídáte?

Na prvních výpravách jsme měli připravené otázky týkající se jejich představy světa, stvoření, sexu, lásky, přírodních úkazů či vnímání těla a ducha. A jim jsme dali možnost, aby se ptali nás, což vyvolalo velký zájem. Zajímavé bylo, že když jsme se jim snažili vyložit vědeckou teorii o světě jako kouli mezi ostatními planetami a hvězdami, nedávalo jim to moc smysl. Mnohem lépe zapůsobilo tradiční pojetí světa rozděleného na nebe a peklo, to poslouchali velmi napjatě. Postupně jsme z otázek přirozeně přešli na vyprávění příběhů, u domorodců samozřejmě opravdových, prožitých, u nás spíš mytických.

Během – vlastně krátkého – období patnácti let, co se neustále vracíme, se většina původně kanibalských domorodců kmene Yali Mek dostala do vlivu civilizace. Jejich tradiční oděv mizí. Náčelníci komunikují s misiemi a lokální papuánskou vládou o lékařské a finanční podpoře. Nová generace už navštěvuje misijní školy. Staré tradiční příběhy, které se předávaly pouze ústně, jsou téměř zapomenuty. A proto naše unikátní záznamy mají dnes už historickou hodnotu – jsou to dokumenty o tom, jak přírodní lidé mysleli, co cítili a čemu skutečně věřili. Nyní jsme v přípravě na další splnění papuánského přání. Jejich příběhy jim přivezeme zpět, neboť některé si už ani oni sami nepamatují, protože si o nich v mužských domech už nepovídají. Řeší tam úplně jiné věci – třeba mp3 přehrávač nebo to, jak vypadá místo v krajině, které je vzdálené tři týdny cesty a je pro ně neskutečným lákadlem, neboť svítí a roste vlivem civilizace. Příběhy budou v indonéštině a budou sledovat etiku doznání tak, aby neublížily nikomu z vypravěčů. Budou zejména pro mladé Papuánce.

Který z vašich příběhů sklidil u domorodců největší úspěch?

Kombinovali jsme české báje a pověsti, středověké legendy a pohádky. Jednoznačně vedly biblické příběhy o pekle a nebi a dryáčnické pověsti o Drákulovi nebo Čachtické paní. Nejúspěšnější ale byla pohádka o Otesánkovi. Jejich reakce na vyprávění byla úžasná a vlastně velmi přirozená: smáli se a pořád se vyptávali, jak je možné, že muž, který měl ženu, co nemůže mít děti, ji nevyměnil za jinou, která mu to dítě dá. Říkali: „Musíš mít potomky! Tvoje krev musí pokračovat.“ Dokonce se ptali: „Ve vaší zemi nejsou další ženy?“ Nebylo jim divné, že Otesánek je ze dřeva a že polyká lidi. Divili se, proč si ten muž nenašel jinou ženu. Velký ohlas sklidil i příběh o Václavu Havlovi.

Jak jste bývalého prezidenta vpašovali do pohádky?

Řekli jsme, že žijeme v malinké vesnici, o jejímž osudu rozhodovali náčelníci z okolních obrovských vesnic. A že v té malé vesnici žije vzácný, vznešený muž, který vedl svůj klan a bojoval proti těm ostatním náčelníkům pomocí slov, bez války a prolévání krve. Přestože jsou velcí bojovníci, moc se jim líbilo, že netekla krev. Vyprávěli jsme jim, že tenhle člověk dokázal všechny cizí bojovníky vyhnat a stal se naším náčelníkem. To přírodní lidi uchvátilo natolik, že si s ním přáli komunikovat, a Václav Havel se stal součástí i dalších happeningů s Papuou spojených.

V knize Proč je noc černá jste zaznamenali úžasný příběh o tom, jaké následky může mít smrt loveckého psa. Co pro Papuánce znamenají psi?

Většinou je pes kolem chatrčí, ale není to v pravém slova smyslu nejlepší přítel člověka jako v západní civilizaci. Jen ve vzácných případech je jeho smrt důvodem pro zabití lidí. Nejcennější zvíře je prase. Často lze vidět ženy, které kojí prase a dítě zároveň. Papuánský majetek je počítán na prasata.

Oba jste výtvarníci. Ovlivnily vás tyto cesty a přírodní lidé?

Zcela zásadně. Je to součást našeho života. Tam jsme si uvědomili prazákladní hodnoty a rozměry času. Počínaje první výpravou provádíme něco, čemu říkáme multikulturní happening. Snažíme se na oblast zájmu antropologů dívat očima umělců. Na rozdíl od umělců avantgardy, kteří sledovali povrchní projevy přírodních národů, my přetransformováváme naše zážitky z jejich kultury společně s nimi, vkládáme je do naší práce, ve které pak figurují i sami domorodci. Je to speciální příběh komunikace kultur u konce první lidské etapy „pravěku“ pohledem očima umělců z „budoucnosti“.

Chystáte se na další cestu. Jaký máte umělecký projekt tentokrát?

Na fotografování přírodních lidí navazuje rozsáhlý projekt s americkými astronauty, který probíhá od roku 2008 dodnes. Vše začalo tím, že jsme se v roce 2002 domorodců ptali, co jsou pro ně hvězdy, a oni odpověděli, že hvězdy jsou oči lidí a zvířat, kteří cestují v noci na oblohu, dívají se odtud zpět na svá spící těla a tím dělají světlo. Tak začalo focení a natáčení těch „skutečných očí“, které tam byly a které dokonale odpovídají papuánským představám. Ze zážitků a poznatků posledních cest vznikl i symbolický monument zvaný Tour. Je vytvořený z dálkového autobusu, kterým na místě řidiče prochází obrovská kosmická roura. V tomhle objektu je obsažen symbol celého našeho happeningu, který spočívá ve vzájemném propojování kultur. Další jeho významová rovina je pak založená na tom, že všichni jsme pasažéři na planetě Zemi a všichni někam jedeme, přestože smysl a cíl naší cesty je neznámý.