Malý podraz v pravý čas

Poslední album Nicka Cavea zapadá do symetrie jeho hudební kariéry už svým načasováním. Jeho skupina Bad Seeds, nebo aspoň její název, existuje třicet let, deska Push the Sky Away je její patnáctou studiovou nahrávkou. U kapely, jejímž výchozím časovým rozvrhem byla od počátku anachronie, svědčí tento poměr o čisté práci, ať už jsou konotace jakékoli a zejména jakkoli ironické – bez špetky násilí ani bez schopnosti po sobě uklidit se úspěch neobejde. Pokud album přesto působí jako předěl, není to jen posunem v hudbě, ale především tematikou skladeb, jejímž prostřednictvím se Caveovi podařilo překročit kanonický obraz svého mýtu. Nové skladby, v nichž se na místo biblických odkazů dostávají kuriozity vypsané z internetu a dědictví Roberta Johnsona je odsunuto do pozadí ve prospěch Miley Cyrusové, překreslují zpěvákův ustálený portrét.

Dva tlouštíci

V základu kouzla, které si Cave osvojil krátce před polovinou osmdesátých let, byla velkolepá, a přitom zcela podloudná snaha vstoupit přímo do rockové historie. „Možná jsem k tomu neměl žádné oprávnění, ale od začátku jsem směřoval dost vysoko,“ konstatoval zpěvák v nedávném rozhovoru. Důležité však je uvědomit si, že dostat se nahoru v tomto případě znamená obracet se zpátky: „Vždycky jsem vzhlížel ke starším lidem, k lidem z jiné doby, jako byli Johnny Cash, John Lee Hooker, Bob Dylan nebo Leonard Cohen. Současníci mě příliš neovlivnili.“ Caveova tvůrčí práce se vždy prolínala s dobře řízenou restitucí rock’n’rollového mýtu. Vstupní fází této zdvojené praxe je brakování minulosti a hledání základu v coververzi – jeden hudební kritik to kdysi výstižně popsal jako „vytváření své vlastní klasiky z druhé ruky“. Rozhodující ovšem nebyly výpůjčky a krádeže, ale urputnost strávená v bezčasí vlastní tvorby. Jen těžko se dá přehlédnout, že i nejpůsobivější skladby Caveova raného období obsahují moment zhroucení, zároveň je však patrné, že postupné ubývání destrukce odpovídalo jejímu zhodnocování.

V souvislosti s pozicí samozvaného obyvatele mýtu je třeba vidět také Caveovu fascinaci náboženstvím a zároveň postavením mimo zákon. Z tohoto pohledu se všechny prohry a delikty jeví jako nižší patro víry a také jako vhodný způsob, jak rozpadající se mytický prostor naplnit emocemi. Pokud jde o rock, produkci Bad Seeds lze chápat jako zcela vědomý epilog žánru, jako jeho patetickou a teatrální křížovou cestu protahovanou až do doby, kdy bude vykoupen dějinami rockové hudby. „A to bude brzy, protože rock je už prakticky mrtvý,“ prohlásil Cave již počátkem osmdesátých let. O prohře a deliktu jako předmětech zpěvákovy emocionální investice a prostřednících mezi minulostí předobrazu a budoucností díla svědčí i Caveova fascinace pozdním obdobím Elvise Presleyho: „Měl všechno a na jeviště šel jenom proto, aby se rozložil…“ Cave pochopil, že mu rozklad někdejší legendy umožňuje vybrat si leccos, co by se mohlo jednou hodit, a obral tou dobou už pár let mrtvého krále se zručností delikventa. Tato podezřelá vloha nyní může stárnoucího zpěváka zachránit před rolí melodramatického umělce, za jehož siluetou publikum očekává přímé spojení s inspirací. Cave si totiž především umí dát věci dohromady – jeho inspirace je efektem, ne podmínkou.

O tomto přístupu ostatně vypovídají už počátky Caveovy umělecké dráhy, včetně ironicky zdůrazněné identity všeho schopných „kluků od vedle“, jak zněl název jeho první skupiny. Příkladem je vzpomínka Rowlanda S. Howarda na jistý koncert v klubu Bombay Rock, konkrétně na dva tlouštíky, kteří se chtěli Caveovi pomstít za to, že je v průběhu vystoupení urážel z pódia. „Nejlepší, na co přišli, bylo, že za námi přijdou, jako by nám odpouštěli, a nabídnou Nickovi sklenici chcanek tak, aby si myslel, že je to pivo. A to si také myslel. Jenže i tak na ně tu sklenici převrhl, když mu ji podávali.“ Jinak řečeno, k inspiraci někdy stačí postřeh. Tajemstvím velkých gangsterů je malý podraz v pravý čas.

Kursy řízení

Jak se zdá, fotografie Dominiqua Issermanna na obalu nové desky je možná až příliš prosvětlená. Jakkoli ale zachycuje zpěváka stojícího před svou nahou ženou v póze jakéhosi seladonního pána domu, nezpochybňuje ani Caveovu dlouhodobou fascinaci identitou „pasáka v mafiánském kvádru, který cucá párátko“, jak zpívá v jedné své starší písni. I tak je ale patrné, že video ke skladbě Jubilee Street přes všechnu stylizaci a zbytečnou snahu vytvořit zápletku zpěváka v tomto ohledu zachycuje věrněji. Dokonalý portrét Caveovy podezřelé schopnosti těžit z rozkladu a být přirozeným účastníkem potíží ovšem mohou poskytnout asi jen snímky z bezvýznamného deliktu, k němuž koneckonců Cave na své nové desce sám odkazuje a k němuž se vrátil i v rozhovoru pro nejčtenější britský bulvární deník The Sun: „Sejmul jsem svým jaguárem kameru na měření rychlosti a stal jsem se na pět dní hrdinou a miláčkem Brightonu. Mladí gotici se na to místo přicházeli pomodlit a napsali tam ‚Byl tu Nick Cave‘.“

Nekvalitní, nicméně hojně přetiskované záběry zpěváka, který ten den vezl děti ze školy, naboural do sloupu, sepsal protokol a následně musel podstoupit nápravné kursy řízení, nejsou jen malou senzací – jsou především výstižnou podobiznou, na níž nechybějí zřetelné rysy muže, který se naučil dostávat do problémů a být podezřelý. Bouračka v pozadí navíc slouží jako přímý odkaz k létům zrání, kdy Cave na návrh rozmlátit z legrace auto ukradené nějaké učitelce odhodlaně odpovídal: „Proč ne?“ Podle vzpomínky Micka Harveye ani tenkrát Cave neřídil dobře: „V opilosti nacouval do policejního auta a pak se ukryl za hromadu odpadků.“ Howard vyprávěl týž příběh s jiným závěrem: „Když ho policajti zastavili, přesedl na sedadlo spolujezdce a říká: ‚Já jsem neřídil.‘ A pak vylezl z auta a utíkal pryč.“ Jistá kontinuita nicméně zůstává.

Hannah Montana

Nové album zaskočilo především tu část věrného publika, která se nechala příliš oslnit mytickým bezčasím a dramatickou strnulostí Caveovy tvorby – onou „klasickou“ polohou, která sama o sobě má stejně blízko k dokonalosti jako ke kýči a jejíž esencí měly být, jak napsal jeden z recenzentů, neprobádané hlubiny umělcovy duše. Zdá se, že i tentokrát Caveovi k obraně před imbecilitou stačil postřeh a dobré načasování. Podobně jako v jednoduchém videoklipu k písni We No Who U R přitom záleží především na změně nasvícení. Rockový hrdina se vynořuje z divadelních kulis svého mýtu v roli zestárlé hvězdy, které došla inspirace z biblických příběhů, sebedestrukce i milostných prožitků, a tak sedí před počítačem a googluje anebo spolu s dalšími dvěma sty miliony televizních diváků sleduje osudy dospívající dívky Miley Stewartové, která se v noci mění v popovou hvězdu Hannah Montanu a musí řešit prodej desek či potíže s „lidmi z marketingu“. Cave ovšem svého zájmu o mladou baculku, která se původně měla jmenovat Anna Cabana, Samantha York nebo Alexis Texas, dokáže dokonale využít.

Představa někdejší gotické ikony usazené v obýváku své vily a prozpěvující si spolu s lolitkou v růžové bundičce „I’m super cool, super hot, living like a rock star…“ je dokonalá, ne však nemožná. Stejně tak se nedá vyloučit, že zpěvák se zlatým řetízkem na krku a masivními prsteny na prstech obou rukou ze svého mafiánského obleku při placení pokuty vytáhl malou obscénní peněženku s disneyovským potiskem. Pětapadesátiletí muži od vedle, které kdysi spolužáci považovali za teplouše, ještě vědí, co dělat.