Ačkoli si Castration Squad zvolil vhodný název, vydal manifest, stál u zrodu postpunkového subžánru známého jako deathrock a říkalo se o něm, že předběhl svou dobu, třicet let uplynulých od jeho vzniku a následného rozpadu ho uchovalo v obskuritě. Strnule formovaná utopie nepočítala s budoucností.
Ať už za to může běh událostí, anebo podnebí a s ním spojený kolorit západního pobřeží, v němž by se mělo dařit spíše pozitivním utopiím, losangeleská punková scéna přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nakonec zůstala ve stínu newyorských a londýnských idolů, jejichž podněty zpovzdálí vstřebávala. Skutečnost, že hollywoodští pankáči („zoufalci, kteří to dali dohromady“) tvořili v podstatě komunitu a zpočátku se scházeli v jediném klubu s příznačným názvem Masque, jen podporovala charakter dění, které sami jeho účastníci chápali jako periferní a jehož osobitost se nezakládala ani tak na původnosti, jako na zveličení a přepjatosti přejímaných gest. Této strategii, díky níž se nový originál ukazuje jako jedna z mnoha variací, pak odpovídala značná feminizace losangeleské scény a také dojem její neskutečnosti. Jak později napsala Alice Bag: „Můj dojem z rané scény je, že to byla skutečná utopie.“
Bag Bondage
Členové losangeleských punkových skupin konce sedmdesátých let, jakými byli Germs, Screamers, Bags, Wairdos, Nervous Gender, Catholic Discipline nebo Cambridge Apostles, se pod těmito jmény vlastně jen v různých obměnách setkávali ve frakcích stále téhož komunitního celku, jehož centrem bylo Canterbury, zchátralá budova, ve které se mezi přistěhovalci a zkrachovalými hipíky, hledajícími v barabizně svůj Chelsea Hotel, dalo žít s nepatrnými náklady. Soudě podle fotografií to bylo místo neustálých převleků, dováděných daleko za obvyklou míru punkové stylizace. Příkladem byli Screamers, kteří si kromě vlasů tužili také oblečení, erotické pózy seskupení Pyranas či módní kreace skupiny Bags, jejíž členové si při nočních procházkách po Hollywoodu nasazovali na hlavu papírové tašky.
Craig Lee z punkového zinu Flipside vyslovil domněnku, že toto období bezstarostné sebestřednosti a narcistní stylizace skončilo v době, kdy do Canterbury přišel „Bad Jack“ a konečně začal distribuovat newyorským podzemím opěvovaný Chinese Rock. Předtím byl dokonce i heroin „svého druhu vzdáleným mýtem“. Zatímco polaroidové snímky excentrických gest, fantastických úborů a plechovek levného piva zastihují na sklonku sedmdesátých let komunitu ještě ve fázi snění a aspirací na rock’n’rollovou hvězdnost, jen o něco mladší dokument Penelope Spheeris, výmluvně nazvaný The Decline of Western Civilisation, v němž se punková scéna západního pobřeží poprvé představila širšímu publiku, už zachycuje temnější fázi subkultury dosedající na své dno. V té době se v hlavě Shannon Wilhelm, která už nějakou dobu posedávala v Canterbury a promýšlela „děsivou vizi militantní, výhradně dívčí kapely fascinované horory a smrtí“, zrodila idea Kastrační jednotky.
Sheila
Předzvěst „deathrockové“ skupiny se sice objevila už ve filmu They Eat Scum, v němž Nick Zedd touto charakteristikou uvedl kapelu Donny Death, ráz estetice, na niž mohly navázat skupiny jako 45 Grave nebo Christian Death, však dala až Kastrační jednotka. To, že šlo o čistě feminní projekt, jen podtrhuje dvojznačnou povahu její kýčovité stylizace. Jakkoli byla totiž punková strategie spojena s důslednou ironizací, jejím jednoduchým výsledkem nakonec byla negace, která se nijak zvlášť nestará o svůj předmět. Vyjadřuje se monotónně, hákovými kříži, o nichž se ví, že byly ukradeny dějinám. Strategie Kastrační jednotky se naopak vyznačuje přijetím kýče jako stavebního prvku nové utopie. Když se členky skupiny ověšují krucifixy, není pochyb o tom, že jde o makety převzaté z filmových hororů, pohyb mezi historií a kýčem se však obrací: směřuje k utopii.
Převzetí symbolu pokleslého na kýčovitou úroveň přitom jako součást ženské stylizace splývá s módou, a stává se tak uměním povrchu, který však nelze oddělit od vlastní identity. Kříže, s kterými Castration Squad operoval, byly opečovávány s láskou, stejně jako boty, účesy nebo líčení: všechny detaily byly důležité. Shannon Wilhelm, jíž se přezdívalo „punková Vivien Leigh“, vycházela ze svého pokoje jen s dokonale bílou tváří. Pokud se o ní říkalo, že „vždycky nosila více make-upu, než je normální“, nedá se přesně určit, do jaké míry byla tato abnormalita věcí přehnané stylizace a nakolik tato stylizace naopak zcela přiměřeně vyjadřovala utopický stav existence žité v hororu. Na podobně neurčitém pomezí identity a stylu či života a utopie se pohybovala i produkce Kastrační jednotky, oslovující své posluchače textem: „Ukřižovali nás, a co myslíš? Zkrátka jsme umřely. Teď jsme tu, abys nás políbil. Tak proč prostě neumřeš? Umři!“
Emblematickou postavou jiné z písní byla Sheila Edwards, další obyvatelka Canterbury, která, ačkoli s Kastrační jednotkou nevystupovala (namísto toho se objevila na několika vystoupeních Screamers a v polovině osmdesátých let jako „Fabulous Sheila“ ve filmu Rene Daaldera Population 1, kde Screamers hráli), měla na skupinu určující vliv. Byla přesvědčená, že dokáže skrz póry v kůži vysávat krev, a dokazovala to sáním svých vlastních paží. Její vztah ke stylizaci je ilustrativní. Podlitiny na svém obličeji sice okamžitě využila k působivému autoportrétu s obrázkem mrtvého papeže, to však nic nemění na tom, že své protivnici vykousla kus břicha. „She-eee-iii-lo, jsi obrázek smrti!“ Pokud se Trash Bag (pozdější gotická ikona Patricia Morrison), která spolu s členkami Castration Squad ráda sledovala upírské filmy, ukládala ke spánku s punčochou omotanou kolem krku, vůbec to neznamená, že by neměla proč bát se vysátí. Fanzin Slush to shrnul výstižně: „Kastrační jednotka svým stylem očividně žije, a tak je zároveň zábavná a odstrašující.“
Living Dead
I když Castration Squad „všichni brali hlavně jako morbidní vtip, dívčí heroinovou death kapelu, které se ani nepodaří začít hrát na své nástroje“, uvnitř skupiny platil zákaz smíchu. Zatímco totiž afektovaná stylizace zvyšuje napětí, smích je ukončuje podobně, jako se ve smíchu rozplývá každá utopie. Pokud měl „morbidní vtip“ prorůstat životem a rozvíjet se na jeho úkor, bylo třeba, aby se směšné měnilo v monstrózní: pokud vtip začal připoutáním k posteli, došlo i na rány zasypávané solí. Násilí ovšem bylo jen vedlejším efektem stylizačních gest. Skupina sice v časopise Night Visions zveřejnila Manifest Kastrační jednotky, vyzývající k revoluci „všechny uvědomělé dívky, které hledají vzrušení“, nicméně to, co je na tomto pamfletu třeba ocenit, není program, ale stylizace naplňující žánr až po okraj.
Manifest, krucifix nebo puška, s níž se protagonistky skupiny Shannon Wilhelm a Mary Bat-Thing (dnes známá pod jménem Dinnah Cancer) nechaly fotografovat, na první pohled plní pouze roli efektní dekorace. Ta je však klíčová. Umožňuje subjektu fixovat gesta na způsob zastaveného filmu a utvářet jednotlivé životní momenty jako scénu. Program či jakýkoli smysl, který lze v chaotické činnosti Kastrační jednotky stěží rozeznat, se tak stává nenaplnitelným nitrem utopické existence rozehrané v krajních, kýčovitě stylizovaných pozicích afektu, ve třpytu promítacího plátna vlastní autoprojekce. Stejně jako ve filmu se proto násilí a jiná působivá gesta, ať už je jejich zformování jakkoli bolestivé, vracejí k povrchu a ustavují se v afektivní podobě stínových či zrcadlových těl, která však, s výjimkou další scény, nemohou nikam vykročit. Oproti klasickému pojetí utopie, jež počítá s prostorem a realizuje se projektem, vycházela utopická stylizace Shannon Wilhelm z projekce stále téhož kánonu hororových scén a strnulých gest. Tato utopie se nebuduje, ale promítá, a vznikající deficit – jehož odvrácenou stranou jsou samota, únava, tašky nacpané oblečením, plakáty nad postelí a smrt – jen zvyšuje její svůdnost.
„Je to odkapávající dehtová čerň naprostého odmítání, výmluvnost smrtelné nudy na hranici agrese a pasivity,“ napsal k jedné z nikdy nevydaných nahrávek Kastrační jednotky anonymní pamětník. „To všechno mě nutí doufat, že se ještě někdy objeví takto skutečná skupina. Takto nechutně zfušovaný, zmrvený život.“