Každé sociální hnutí chce pohnout čímsi ve společnosti tak, aby se přiblížila představě, kterou sdílejí jeho stoupenci. Žijeme v prostředí, jež nás dusí ekologicky, kulturně či společensky? Změňme ho. Ať už si klade cíle revoluční nebo konzervativní, hnutí je normativní projekt orientovaný na budoucí stav věcí, jímž chce nahradit ten současný. Jeho vnitřní energie je dána napětím mezi dvěma body umístěnými v naší představě světa: výchozím „tady a teď“, které mě ukotvuje jako společenskou bytost, a podobně ukotveným cílovým bodem – představou, co by mělo být. Oba body v mém obrazu světa spájí modální „jak“: prostředky, o nichž jsem přesvědčen, že vedou k cíli. Sociální hnutí je vektor touhy po lepším příštím.
Velikost takového vektoru odpovídá vzdálenosti mezi body, jimiž je tvořen, tedy mezi výchozím a cílovým stavem světa. Ta se liší podle toho, jak ji měříme: zda metrem uskutečnění, či metrem příslibu.
Metrem uskutečnění zjišťujeme, jaký mělo určité hnutí doposud reálný dopad na společnost, tedy jak velký kus cesty urazilo směrem ke kýžené proměně sociálních poměrů. Nazvěme tuto míru transformační účinností hnutí: zpravidla je tvořena pouhým zlomkem pouti, již by bylo nutno zdolat k původně vytýčenému cíli. Transformační účinnost je dynamická hodnota, neboť je proměnlivá v čase a závislá na světonázorové perspektivě posuzovatele. Může nabýt i záporné podoby, pokud hnutí prosazuje cíl tak, že to společnost od něho ještě víc vzdálí.
Když kvakeři prosazovali všeobecné tykání jako výraz rovnosti každého člověka před Bohem, dosáhli toho, že většinová anglická společnost se uchýlila ke všeobecnému vykání: zájmeno pro druhou osobu singuláru z angličtiny vymizelo. Aby nebyli podezíráni ze sympatií ke kvakerům, začali Angličané používat jen zdvořilého you.
Co včera vypadalo jako příliš revoluční požadavek, může se ve změněných sociálních souvislostech stát obecně přijímanou normou. Dnes se příslušníci anglofonních národů oslovují převážně neformálně a z původně distancovaného you se stal víceméně funkční analogon ty. Kouzlo nechtěného: tendence k egalitářskému oslovování se uplatňuje zejména ve Spojených státech, jejichž sociální nerovnosti patří v rámci Západu k těm nejkřiklavějším.
Metrem příslibu zpravidla naměříme jinou velikost zmíněného vektoru: je dána prvopočáteční vzdáleností cílového bodu od bodu výchozího bez ohledu na to, kolik se toho podaří uskutečnit. Nazvěme tuto míru ideovou ambiciózností hnutí. I nedosažitelný ideál může působit jako reálná síla ovlivňující stav světa. Kdo může s dokonalou jistotou říci, zda to, co se dnes jeví jako utopie, nebude zítra součástí žité reality? Anebo zda se úporná snaha o prosazení utopie naopak neobrátí ve sveřepý odpor ke všemu, co ji byť jen vzdáleně připomíná. Snaha prosadit cíl nás může k němu přiblížit, či nás od něho vzdálit. A někdy nás na chvíli vzdálí, aby nás k němu posléze o to víc přimkla.
Snění o budoucí tváři světa nelze oddělit od toho, jak prožíváme svět dnešní: touha je součástí reality, neboť jak ví klasik, jsme z téže látky jako naše sny; a sen není než představa živená touhou. Nejen sociální hnutí, nýbrž každý z nás je podstatnou složkou svého bytí projektem touhy. A kvalita společnosti se neměří jen tím, jak dobré poměry v ní panují, nýbrž i tím, jak dobré jsou její ideály, jež předznamenávají její příští vývoj. Nedostatek idealismu společnost ohrožuje stejně jako jeho nadbytek. Snění trvale ovlivňuje společnost a je vepsáno do každého sociálního pohybu.
Spousta sociálního aktivismu končí rozčarováním: cíle bývá dosaženo jen tu a tam. Nedosažený cíl však není nutně přelud: každé hnutí je riskantní plavba mezi Skyllou přepjatého idealismu a Charybdou cynického pragmatismu, jenž vyprazdňuje všechny ideály. Příliš mnoho i příliš málo sociální představivosti ohrožuje všechny prvky vektoru: východisko, cíl i samu cestu. A tak se hnutí snadno rozpadají, přeskupují a končí dřív, než by si jejich činovníci přáli.
A přece má smysl to zkoušet. Společnost, v níž by nepůsobila sociální hnutí, by byla sterilní a strnulá jako člověk, který by se nepokusil o to, po čem touží. Touha nás motivuje k pohybu jako jedince; ale kromě toho nás i spojuje v hnutí všude tam, kde ucítíme, že kus svého životního projektu prosadíme teprve tehdy, dokážeme-li ho s ostatními koordinovat a sdílet.
Autor je antropolog.