eskAlátor 2

Nedávné zprávě o tom, že Grada a další nakladatelství podávají žalobu kvůli zveřejnění oskenovaných knih na serveru Ulož.to, chyběl pohled z druhé strany. Co neznámý pachatel svým činem sledoval? Co má dělat student, který shání vzácnou, nedostupnou, drahou nebo měsíce vypůjčenou knihu? Tvrdívá se, že piráti bezpracně parazitují na práci druhých. Představme si ale, jaká je to otrava naskenovat celou knížku a vzniklé obrázky seřadit do podoby publikace. Ve skenech přitom nejde fulltextově vyhledávat a kapesní čtečky mívají s jejich zobrazením problémy. Další nadšenci proto zdrojové soubory prohání softwarem, který se snaží identifikovat písmena a obrazová data převádět na text. Chyby je ovšem nutné korigovat ručně. Všimněme si, jak celý tento proces připomíná práci nakladatelství. Po korekturách ještě následuje zlom a sazba. Ladí se zobrazení na čtečkách a monitorech, použité fonty. Některé ilegálně šířené knihy tak nesou výrazný vklad lidské práce a dokonce i znaky jakýchsi undergroundových edic, podepsaných nanejvýš přezdívkami. Další lidé pak knihy sbírají, pečlivě katalogizují, dávají názvům souborů jednotnou podobu a řadí je podle oborů, mnohdy i s využitím knihovnického desetinného třídění. Tito „křečci“ pak vytvářejí jakési místní knihovny, na něž se člověk obrátí, když potřebuje nějaký nesehnatelný kousek. Třeba Atlas neuroanatomie lidského mozku. Nemohla by nějaká osvícenější knihovna budovat šedý archiv, který by shromažďoval neoficiálně kolující knihy, pro případ, že by je někdo potřeboval? Asi ne. Ale dokud se tak nebude dít, budou takovéto knihovny „libri prohibiti“ vznikat v undergroundu. V celém procesu nenajdeme nikde ani náznak peněžního zisku, jen snahu dostat se k nedostupným informacím a zpřístupnit je druhým. Proč je pojem sdílení kriminalizován? Zdá se, že něco ukrást není ještě tak velkým přečinem jako podělit se. Sobecký akt de iure získává vrchu nad altruistickým činem, je méně společensky nebezpečný.