Zama

Vicuña Porto byl jako řeka, neboť byl mocnější, když přišly deště.

Když se vody z rozpáleného nebe řítily na zemi, nabobtnal veletoku jazyk a Vicuña Porto vystoupil z hlubokých bažin a zaplavených luhů.

Když se tehdy ztratila kráva, vina byla přisouzena hltavé, obžerné řece, a pokud nějaký kupec umřel v posteli s rozpáraným břichem, už byl vinen Porto.

Každým rokem – byly zatím jen dva – se Vicuña Porto rozmáhal: byl to muž mnoha tváří a město se ho bálo.

Žilo ve strachu, ale popravčí garrotu neuchystalo, dokud nepřišel požár a nezachvátil dva tři bloky domů a dokud každému neznělo v uších praskání hořících trámů, jako by to byly jeho vlastní kosti.

Město se rozhodlo Vicuñu ulovit.

Ale zatímco jedni říkali, že nastal čas jeho příchodu, druzí tvrdili, že už je na odchodu, a nikdo nemohl říci, je-li právě ve městě, nebo není; začalo se zbytečně prohledávat a poté byl sestaven houf ozbrojenců, který měl Vicuñu a jeho lidi dopadnout v jejich doupěti a pozabíjet.

Požádal jsem o přijetí do té legie.

Nikdo nevěděl, proč to dělám.

Nikdo nikdy Vicuñu nespatřil, ani nevěděl, jak vypadá. Jméno patřilo k němu a nikdo nevěděl, kdo mu je dal.

Vicuña… a doba minulá. Vicuña… a zemský správce. Znal jsem jeho jméno a znal jsem jeho tvář!

35

Guvernér mi podal obě ruce a nepřestával se se mnou loučit – tak udivující byla pro něho má cesta na sever, tolik odlišná od té, po které jsem vždy toužil.

Řekl mi nakonec s vážností svého úřadu ve tváři, že „Jeho Veličenstvo přivítá tento návrat ke zbrani a zejména pak vítězství, jež bude umět ocenit“.

Byl to příslib, který jsem potřeboval, neboť odvážné nasazení sil ve prospěch obyvatelstva a jeho uklidnění mi zcela určitě získá panovníkovu přízeň a on mě pak umístí tam, kde mi to bude nejlépe vyhovovat.

Vítězství by završila okružní jízda s čestným doprovodem. Vicuña Porto se nebude moci vydávat za statkáře, osadníka nebo peona na čajových polích. Kdekoli na něho narazíme, budu schopen ho usvědčit.

Sloužil pode mnou, když jsem byl zemským správcem. Byl to zrádce, podněcoval indiány ke vzpouře, pustil se do loupežných přepadů a nikdy se nedal chytit – dokud neustaly zvěsti o jeho řádění, protože zamířil do jiných krajin a mnou spravovaná oblast se uklidnila.

Velitel posádky mi nesvěřil vedení legie. Sdělil mi, že budu mít veškerou autoritu, ale mužstvo povede služebně aktivní důstojník z jeho vojenské jednotky.

Od velitele to byl projev pohrdání, zastíraný zdánlivou úctou. Tvrdil, že je to pouze předběžné opatření na mou ochranu a pro ulehčení mých starostí, protože vojáci, jakmile budou v poli, začnou být vzpurní a nespolehliví.

Z kasáren jsme vyrazili s malou eskortou dva, velící důstojník kapitán Parrilla a já. Hlavní část legie v síle pětadvaceti mužů vyrazila již časně ráno kvůli většímu počtu náhradních koní a kusů menážního dobytka.

Nebyl tedy žádný nástup před odchodem, žádná přehlídka, jak bych si byl přál, aby mě mohl vidět můj malý Diego.

Jedna neposlušná kráva s předlouhými rohy utrácela své síly, snažíc se opustit hnané stádečko, a čtyři vojáci předstírali, že ji nemohou zadržet jen proto, aby povolili uzdu svým koním a rychlou jízdou se vymanili z lenivého rytmu pochodujícího houfu.

A tak nás přivítaly závoje prachu a zčásti nesoulad.

Protlačili jsme se až k předvoji, Parrilla měl špatnou náladu.

Otočil jsem se v sedle. Chtěl jsem naznačit městu, že se v něm na zpáteční cestě jen zastavím. Vicuñova hlava mi opatří lepší osud, k němuž mi nepomohly píle a zásluhy, ani přímluvy mocných, ani prosebné dopisy.

Teď se nám ale do výhledu na město hrnuli vojáci a zvířata. Už mi nezbývala jiná možnost než dívat se před sebe.

Tedy kupředu.

36

Rozlehlou plochu, na jejímž konci obvykle otáčeli lidé z města na kratších výletech koně, vystřídal les, podél kterého jsme jeli dál.

Slunce nám útočilo na hlavy žárem svých pochodní. Les působil svým chladným dojmem přívětivě a lákavě, jenomže zůstával po našem boku, stranou od nás, a my jsme cválali po jeho okraji, stranou od něj. Potom se zdálo, že pokračuje s námi v jízdě; držel se nás a plynul po našem boku. Uspávalo mě to, klímal jsem, a navíc Hipólito Parrilla nebyl nikterak mluvný člověk, jak se dosud jevilo z jeho chování.

Byl to však jen dojem. Dokud jsme se nepřiblížili k sladkovodní zátoce, snažil se nepřivodit si žízeň hovorem a prachem vnikajícím do otevřených úst.

Tam nás nechal se napít, nejdřív lidi, potom koně a nakonec přišel na řadu skot podle důležitosti, o níž rozhodují ti první.

Nedovolil nám přestávku na maté a pečínku. Požadoval výkon, dokud máme sílu pochodovat. Vojáci žvýkali sušené mleté maso. Já s tím nechtěl spěchat.

Kapitán měl rozpornou povahu.

Během dne se držel tak přísných pravidel, že nebylo možné se ani trochu posílit teplým jídlem. Navečer jsme se utábořili v ruinách Pitunu, opékalo se maso a já s ním sdílel zvláštní ohniště stranou od ostatních, které obsluhoval jeden z mužů. Pokaždé když si Parrilla nacpal břicho, začal být v dobré náladě, a když jsem ho nenásledoval, protože mě zmáhala ospalost, přidal se k sedícím vojákům. Zpíval s nimi a dovolil nalévat kořalku.

Ráno, když zazněla polnice a rozhlédli jsme se kolem, chybělo hodně mužů.

Začali jsme je hledat.

Leželi v příkopech, jež vyhloubili v minulém století mniši, aby jim indiáni neutíkali do lesů.

Parrilla nařídil zbičovat všechny opilce. Bylo však málo střízlivých, a tak mohl každý počítat s mírným a krátce trvajícím trestem, aby se příliš nezpozdil odchod.

I tentokrát jsem se vzdálil od vojáků, abych nemusel přihlížet odpudivému a nespravedlivému bičování za věci, jež vůdce výpravy dovolil.

Než jsme vstoupili do Ypané, Parrilla si po indiánsku stoupl na hřbet koně a promluvil k mužstvu. Varoval je, že pokud se budou nepořádky opakovat i v této osadě, nedostanou bičem na záda, ale níže, aby cestovat v sedle bylo utrpením.

Pomyslel jsem si, že by se lépe vyjímal proslov, z něhož bychom se dověděli, kam směřuje výprava, neboť se mi zdálo, že o tom nikdo nic určitého neví.

Necítil jsem se vůbec dobře. Parrilla, který by mohl být mým kolegou, do jisté míry na stejné úrovni, se o mne nezajímal; byl to člověk, který vlastně neví, co chce – někdy nerudný, jindy naléhavě sdílný, a vždy v přehnané podobě. S mužstvem jsem měl tak málo společného, že jsem se vyhýbal i vzájemným pohledům s jednotlivými vojáky. Nevšímal jsem si jich s výjimkou čtyř nebo pěti, s nimiž jsem přicházel do styku bez vlastního přičinění: vojenského sluhy, svého podkoního a několika dalších.

V Ypané se Parrilla zatvrdil v jakési neoprávněné podezíravosti. Bylo zjevné, že Vicuña Porto se nemůže skrývat v tak malé osadě, tak chudé a poklidné.

Nespokojen s výpovědí faráře a místního správce, kteří uvedli, že o banditově existenci vědí jen z doslechu, že ho nikdy nespatřili a nikdy se nestali oběťmi jeho podlých útoků, Parrilla rozhodl, aby se bílí a domorodí obyvatelé shromáždili před kostelem.

Byl čas setby bůhvíjakých plodin. Indiáni jen rozrývali horní vrstvu půdy vysušenými koňskými nebo hovězími kostmi, protože neměli vyspělejší nástroje a snad je ani neznali. Další indiáni kráčeli za nimi a rozhazovali osivo, následováni v sotva znatelných brázdách ještě dalšími, kteří je zasypávali a udusávali pomocí stejně ubohého nářadí.

Ještě než dorazily jejich poslední řady, snášeli se na obdělanou půdu ptáci a v utkání s lidmi si odnášeli právě zasetou kořist. Z každých pěti semínek zůstávaly tři. V duchu jsem už viděl, jak ty zbývající tři budou snědeny hmyzem a červy, až odejdou hospodáři a žraví ptáci.

Zeptal jsem se na výnosy ze sklizně – na to, kolik bude chleba – jednoho z indiánů, které jsme hnali z pole před kostel. Nerozuměl mi.

Neměl jsem zapotřebí jeho odpovědi.

Před lety mně ji dal Ventura Prieto, ačkoli o tom nikdy nehovořil.

37

Odpoledne jsme dorazili k území indiánů kmene Mbaya.

Už jsme nebyli v předvoji houfu. Parrilla do něj vyslal jednoho muže znalého místních poměrů – měl jet sám, aby se nerozptyloval hovorem s ostatními.

Trápila mě žízeň, ústa jako bych měl plná mouky.

Vegetace kolem dávala tušit bažinatou půdu.

Myslel jsem, že Parrilla dá rozkaz sesednout, abychom se mohli napít; ale právě naopak, když si všiml, že se někteří náhradní koně pokoušeli vyběhnout z řady, aby si smočili tlamu, nařídil, aby je zadrželi.

Směrem ke mně na vysvětlenou podotkl:

„Může to být nezdravá voda.“

Argument přesvědčivý snad pro někoho jiného, protože já jsem ho již začal podezřívat, že si od lidí vynucuje větší odříkání, než je nutné, zřejmě jen proto, aby zlomil můj odpor.

Což mě dohnalo k provokaci.

Požádal jsem ho o cestovní láhev s pálenkou. Sám jsem si žádnou s sebou nevzal.

Dvakrát jsem si přihnul a stále jsem mu ji nevracel. Další dva hlty, takže čtyřikrát. Ještě dva, čtyři, pět, šest.

Pak mě začalo svědit ve vlasech, podrbal jsem se a vykládal kapitánovi, který na mne znepokojeně hleděl, že to je od slunce.

Otázal jsem se ho, má­-li jeho rodina erb. Odpověděl mi, že ano. Řekl jsem mu, že v mém rodovém znaku jsou strom a věž. Nic na to neřekl. Potom jsem chtěl vědět, jestli ve znaku Parrillů se nachází, jak odpovídá jejich jménu, opékací rošt.

Parrilla vzkypěl vzteky a švihnutím bičíku zasáhl hřbet mého koně. Ten stejně překvapen jako já se dvakrát vzepjal a ve vteřině mě shodil na zem.

Parrilla seskočil a přistoupil ke mně, dříve než jsem byl schopen vstát. Hlava mně žhnula pálenkou a zuřivostí.

Vzal mě v podpaždí, pomáhal mi, abych se narovnal, a já se ho přitom snažil udeřit do tváře. Upřímně a naléhavě znějícím hlasem řekl: „Což se chlap nemůže naštvat, udělat chybu a chtít, aby mu bylo odpuštěno, když toho lituje?“

Asi sto metrů za námi běželi klusem náhradní koně. V závěsu za nimi se blížili vojáci.

Nemohli vědět, co se přihodilo.

Snad si mysleli, že šlo o nehodu, klopýtnutí, náhlou nepozornost herky, na níž jsem seděl.

Ano, zajisté se dá jet společně na koních, jeden jezdec vedle druhého, a nedívat se vzájemně do tváře.

38

Slunce zadrželo svůj pohyb v poslední čtvrtině nebeské dráhy.

Naším tábořištěm by mohly být v noci pastviny.

Pomohl jsem udusat vybrané místo, a bylo to poprvé, co jsem se během výpravy vmísil mezi vojáky.

Byl jsem bez nálady, stísněný a znechucený. Chtěl jsem působit sebejistým dojmem, ale ve skutečnosti jsem se cítil tak špatně, že muži, kteří mne sem a tam míjeli, mi připadali jako plovoucí stíny.

Zmije, která během úprav tábořiště není rozdrcena koňským kopytem a nepodaří se jí uniknout, se začne bránit útokem.

Nechtěla se zakousnout dole do korunkové ani záprstní kosti mého zvířete. Vyšplhala se po jeho přední noze a já ji mohl srazit, když se mu dostala ke kolenu a rozvinula se, aby ho kousla do prsou.

Jenomže jsem o tom nevěděl a hada zpozoroval, až když kůň zakolísal a hrozilo, že se znovu potupně ocitnu na zemi.

Uzda se mi vysmekla z rukou, držel jsem se jen prsty za hřívu.

Uštknutý kůň se dal do trysku, zmije ztratila oporu a zmítala se ve vzduchu, zakousnuta do jeho prsou. Její dlouhé tělo pleskalo o žebra oběti a bylo nebezpečí, že se, k mé hrůze, uvolní a stočí na moji nohu.

Čtyřnožec klopýtl a já mu přeletěl přes hlavu; běželi mi na pomoc.

Pro mě a Parrillu zhotovili rákosovou chýši, protože se chystal déšť, a tak jsme si byli najednou nežádaně a z nutnosti nablízku.

Abych vykonal před spaním potřebu, odebral jsem se z chýše do temnoty.

Chvíli mě následovali psi, kteří hlídali venku, aby podle pachu zjistili blízkost šelmy. Když mě očichali, nechali mě jít dál. Rychlé prověření na místě. Můj pach bude heslem a potvrzením při návratu.

Byl jsem právě v poněkud nevýhodné poloze, když jsem zaslechl, jak mi za zády šustí uschlá tráva.

Kroky.

Kapky potu na mých skráních.

Těžké kroky, jako by se divé zvíře chystalo ke skoku. Strnul jsem nehybně jako přibitý, bez možnosti se bránit, s pocitem šílené situace, z které ve vteřině vyváznu, když ještě na okamžik zaváhá, ale když rovnou vyběhnu jen tak, uvidí mne… a ti psi za mnou.

Již jsem nemohl utéci.

Otočil jsem hlavu a čas k tomu nutný postačil, abych hned věděl, že to nebyly kroky přikrčené šelmy, protože ten, kdo je učinil, nebyl ve střehu.

Člověk.

Muž s klidným výrazem.

Promluvil, jako by jeho zjevení byla komická náhoda:

„Máme tu celé pole a našli jsme si oba stejné místo.“

Když jsme se měli vrátit, požádal mne, abych ještě chvíli zůstal.

„Ctěný doktore,“ řekl, „měsíc nesvítí a my upoutáme pozornost, když zapálíme troud. Můj obličej v této chvíli nespatříte, a proto bude vhodné, abych vám sdělil své jméno.“

Čekal jsem na to jméno a věděl už předem:

„Vicuña Porto.“

Nereagoval jsem. Tušil jsem dýku v jeho ruce.

Byl to on, jestliže to sám řekl a vystavil svůj život nebezpečí. Kromě toho mi svým hlasem připomněl můj psací stůl, mou kancelář, mého koně, můj meč, mé záležitosti v jiném kraji. Neodporovalo smyslu, že se nachází právě zde, když hledáme v těchto končinách. Ale nepochopil jsem, jak mohl ke mně přistoupit, aniž jsem ho spatřil, a navíc jak se mu podařilo mne poznat v úplné noční temnotě.

Jestliže se dal poznat, nepochybně čekal, jak se zachovám já, a mě nenapadlo nic jiného než se obávat nějaké záludnosti, zatímco ve mně rostl obdiv nad svou vlastní výjimečností, že jsem se právě já dostal do jeho rukou.

Vzhledem k tomu, že jsem nepromluvil, popíchl mě:

„Lze si představit, že mne pan doktor nepoznává? Nepamatuje si na Vicuñu Porta?“

Pospíšil jsem si říci, že ano, protože tón jeho otázky kolísal mezi žertem a varováním. A protože jsem řekl, že ano, poznamenal jakoby s lítostí:

„Tak vida, přece mě zná! To je ale neštěstí!“

Vycítil jsem, že jsou to mně určená poslední slova, než se mnou skoncuje.

Prudce jsem uskočil, ne proto, abych sáhl po své zbrani, ale abych mu unikl. Divná předtucha mi ale napověděla, že se takhle sám nabízím vraždící ruce: někomu za mnou, kdo mi ochotně nožem podřízne hrdlo. Portova lítost měla být pro něho pokynem…

Právě proto jsem po skoku nazad vyrazil opět kupředu, a tento manévr se Portovi jevil jako útok. Nastavil mi nohu, já padl na ústa a on se na mne vrhl, přitlačil mě koleny k zemi a přiložil mi ostrou čepel k šíji.

„Slituj se,“ vydechl jsem.

„Odevzdej zbraň,“ nařídil.

Řekl jsem mu, kde mám nůž.

Když jej našel v botě, jak jsem uvedl, zdálo se, že chápe, že jsem na něho nechtěl zaútočit: povolil stisk nohou a já v té chvíli cítil jen špičatou ocel, jak se mi vtlačuje do šíje.

Nepřestal však na mně obkročmo sedět a zasazoval mi údery do hlavy, říkaje: „Nevíš, kdo jsem, nevíš, kdo jsem… vaše milost mě nezná.“

Bil mě, dokud ho nepřešla chuť. Potom vstal.

Zůstal jsem zhrouceně ležet v trávě.

Věděl jsem, že nade mnou stojí a hlídá každý můj pohyb.

Po chvíli jsme se oba uklidnili. Jako by se chtěl vydýchat, a snad aby si mě vyzkoušel, mě obešel v kruhu, nespouštěje ze mne oči.

Pohlédl jsem směrem k táborovému ohni. Byl daleko. Kdybych se pokusil o útěk, Vicuña by mě dohnal s vražednou dýkou v ruce.

Všiml jsem si, že v táboře se někdo poblíž ohně vztyčil. Černá a nehybná postava na plápolajícím pozadí.

Hned nato zmizela.

Potom se objevila znovu, obklopena psy, právě jako by věděla, kde mě může najít.

Vicuña Porto byl skokem u mě a znovu upozorňoval: „Nevíš, kdo jsem, říkám, že nevíš, kdo jsem.“

Ale neodešel, zůstal vedle mne. Nařídil mi, ať vstanu, že prý půjdeme přicházejícímu naproti.

Obdivoval jsem jeho nebojácnost. Myslel jsem, že zamíří k vojákovi a zabije ho. Nenapadalo mě, co by potom udělal se mnou.

Kráčeli jsme vedle sebe.

Psi běželi směrem k nám.

Voják, aby se ujistil, zavolal: „Done Diegooo…!“

Vicuña Porto odpověděl za mne:

„Jsme tady, už jdeme!“

Vicuña Porto byl jeden z vojáků družiny, která měla dopadnout Vicuñu Porta.

39

Část noci jsem strávil tím, že jsem spřádal plány, jak bych ho udal, aniž se vystavím nebezpečí.

Vymyslel jsem více způsobů, jež mi připadaly jednoduché a bez rizika, dokud byly jen na povrchu mého uvažování, ale záhy jsem přišel na to, v čem jsou nevýhodné.

Druhý den ráno bylo mou první starostí rozhlédnout se po Vicuñovi Portovi, jestli nás v noci neopustil a nezbavil mě zátěže nechtěného spolčení a neustálé hrozby z jeho strany.

Byl tam, stejný jako všichni ostatní, dalo by se říci, že vypadal krotce, když zjistil, že jsem o něho zavadil pohledem.

Nechtěl jsem se nerozvážně vystavovat nebezpečí a vzdálil jsem se.

Během příprav na další cestu jsem usilovně pátral ve tvářích ostatních účastníků, neprozradí­-li něčím přítomnost nohsledů obávaného muže. Napadlo mě, že by jich mohlo být více, snad tři, čtyři… Mohli to být všichni, ale možná nikdo z nich. Všichni byli stejně drsní, špinaví, neotesaní, ze všech vyzařovaly síla a zdraví. Trvalo mi dva dny, než jsem zachytil jejich nejnápadnější vlastnosti a prozkoumal jejich tváře.

Hipólito Parrilla, v ruce nádobku maté, z níž usrkával, i když mu yerba vyschla, se vyžíval ve zbytečných rozkazech, neboť každý jednotlivec již dokonale věděl, co má dělat, a beze spěchu plnil své úkoly – nejen proto, že mu je kapitán přidělil.

Již časně ráno byl kapitán vzrušením bez sebe. Rozčilovala ho představa, že bude muset vstoupit na území ozbrojených indiánů, i když ti jsou vůči Španělům údajně přátelsky naladěni.

Když jsem ho tak viděl, jak se zlobí, vychutnal jsem si najednou své tajemství; já, který jsem musel odevzdaně snášet jeho špatné rozmary, jsem byl jediný, kdo věděl, že Vicuña Porto s námi cválá za svým pronásledovatelem.

Pomsta… Potěšení.

Mohl jsem mlčet dva, tři, čtyři dny, třeba i osm, aniž bych musel pykat za svou slabost.

Sám pro sebe jsem měl zvláštní omluvu, že udání odkládám, abych se pomstil Parrillovi za to, že na mne vztáhl ruku, a potajmu jsem stíhal výsměchem jeho úsilí, jímž byl hnán nesmyslně dál, stále dál.

Ze španělského originálu Zama (Ediciones Doble P, Buenos Aires 1956) přeložil Jan Hloušek.