Insistence

Loterie

Otec Miguel Tovar měl již dvacet let malou kancelář na jednom z periferních náměstí Meridy. V ní u stolku si mohli klienti sepsat rozvážně a nikým nerušeni čísla do loterie a tu pak u okýnka, za kterým seděl otec ­Migu­el, podat. Miguel Tovar si pak vynesl židličku před kancelář, bylo­li pěkné počasí, a s kli­entem probral otázky týkající se vše­obecné finanční situace. Někdy vynesl i stoleček a u něj popíjel pivo, které si přinesl z baru na druhé straně náměstí. Tu a tam sázel čísla i otec Miguel, ale spíše počítal s vděčností svých klientů, spoléhal totiž na to, že mu z každé výhry přenechají nějakou část jako projev uznání zásluh. Kancelář byla vyhlá­šena tím, že zde ještě nikdy nikdo nic ne­vyhrál, a to mu zaručovalo dostatek klientů k zatímní skromné obživě. Právě před dvace­ti lety seznal Miguel po několikaměsíční hře v hazard, že vyhrát sumu, která by jej zabez­pečila, nemožno bez dalšího studia. Jedním z důvodů byla neschopnost určit výši takové částky vzhledem k nestálosti vlastních po­třeb, dalším byl ohled na předpokládanou vlastní nesmrtelnost, a tak se rozhodl, že si otevře kancelář, kde bude loterii přijímat.

Již dvacet let vcelku spokojeně živořil. Svou nesmrtelnost postupně po dvou infarktech oželel, nebo alespoň odsunul rozhodování o ní na pozdější dobu – po výhře. Klienti, kteří přicházeli vsadit loterii, byli stejně ne­majetní jako on, a nebyla tudíž sebemenší šance na výhru a podíl z ní. Celá ta léta vy­hlížel otec zákazníka, který by měl šanci na vyšší výhru, představoval si jej jako elegána ne nepodobného čertu, který přijde svůj ti­ket vsadit těsně před zavírací dobou. Aby jej nepropásl, nechával otevřeno dlouho po půl­noci. A zároveň celých dvacet let vymýšlel a zdokonaloval a opět zavrhoval svůj systém, jak v loterii vyhrát. Jednu dobu uzavřel na pohled pevné přátelství se specialistou na kožní choroby, který své pacienty místo lé­čení hypnotizoval a pak z nich loudil čísla do loterie. Docílil jistých úspěchů. Někteří jeho pacienti byli v hypnóze schopni sdělit čísla tažená v libovolné datum v minulosti, nedo­stali se však nikdy přes čísla právě tažená, byť se dermatolog snažil sebevíce. Derma­tolog nakonec rezignoval a vzal si bo­hatou pacien­­tku, kterou léčil v hypnóze na neexistující vyrážku. Brzy po svatbě svého rozhodnutí litoval, neboť žena mu zařídila soukromou praxi a nutila jej léčit hypnózou od rána do večera jen kvůli tučným honorá­řům, a dermatolog tak ztratil možnost experi­mentovat se svými výzkumy na poli hypnózy a loterie, která pro něj neztratila přitažlivost, přestože vydělával více, než by byl býval mohl vyhrát. Snil o tom, že až bude mít čas, svá studia o vztahu hypnózy a loterie obno­ví, vyhraje a rozvede se.

Otec Miguel krátce nato ztratil matku dětí své ženy, o něco poz­ději i syna a od života očekával již jen jediné – být účastníkem hlavní výhry v loterii. Po večerech rozpočítával očekávanou výhru či svůj podíl na ní a často se mu stávalo, že pe­něz přebývalo, to pak v zoufalství kupoval všechno možné, nebo se mu naopak peněz nedostávalo, a potom zkoumal, kde udělal chybu při akvizicích, a nemilosrdně škrtal. Po smrti své ženy se věnoval nové zálibě – rád v době, kdy mu podnikání znemožňovaly uragány, navštěvoval různá bludiště a v nich pak pod záminkou toho, že se ztratil, bloudívával i po zavírací době. Často jej až příštího dne našli vyčerpaného zřízenci labyrintu. Osudným mu byl poslední labyrint, který navštívil v zá­mecké zahradě ve městě Dobříš. Z bludiště sice vyšel oproti svým zvyklostem chvatně již po pěti minutách, ale vrátil se zpět do zcela jiného světa, který nepoznával a ve kterém bloudil až do svého tragického kon­ce. Minulost a budoucnost se mu v bludišti zcela převrátily. Viděl, nebo lépe řeče­no pamatoval si vše ze své budoucnosti, ale zároveň nenávratně ztrácel vzpomínky na svou minulost a jen se o ní dohadoval, snil o tom, co se mu asi stalo, dlouho ne­trpělivě čekával na lavičce v parku, aby se to, co mělo teprve přijít, stalo jeho minulostí. Přítomnost, onen okamžik, kdy se mu mi­nulost ztrácí, se pro něj stala utrpením, proží­val to, co již dlouho dopředu do nejmenších podrobností znal, a zároveň věděl, že onen okamžik prožívá naposled a neodvratně jej ztrácí, že si na něj nikdy nevzpomene než jako na možnost, o které nikdy nebude s jis­totou vědět, zda nastala.

V té době se Miguel začal přátelil s Carlosem Butronem Borrou. Don Carlos po svém návratu do Salamanky nedokázal obnovit svůj bývalý vliv, události mu protékaly mezi prsty, děly se bez jeho vědomí: do Salamanky často přijížděli a z ní od­jížděli cizinci, aniž by se don Carlos byl býval o jejich pobytu dověděl, a nebyl již schopen předpovědět ani tak jednoduchou věc jako počasí. Lidé si jej začali dobí­rat. Přátelství otce Miguela a dona Carlose bylo zpočátku zdánlivě oboustranně výhodné. Miguel donu Carlosovi telepaticky vykládal, co se v budoucnu stane, a don Carlos si jeho paměti pečlivě zapisoval do trhacího kalen­dáře; utržené strany poštou posílal své­mu novému příteli. Pak se z neznámého důvodu oboustranný tok informací přetrhl a Miguel Tovar se opět propadl do nejistoty ohledně své minulosti. Vysvobozením se sta­la pro otce Claudie skleróza, nedlouho před svou tragickou smrtí začal zapomínat, co se stane, začal znovu opatrně sázet lo­tynku, až jednoho dne vstoupil do vozovky pod projíždějící auto, neboť jediné, co si pa­matoval, bylo, že na něj na druhé straně vozovky něco čeká. Shodou okolností to bylo zrovna v den, kdy konečně vyhrál v loterii kdysi tak očekávanou výhru. Té by se však, tak jako tak, nedočkal.

Vánoce

Profesor Umberto Neuwirth ve skutečnosti žádný profesor nebyl. Otevřel si svou chirurgickou ordinaci jako čerstvý absolvent medicíny v malé vesnici nedaleko Jojutly, hned vedle muzea Emiliana Zapaty, které také nebylo muzeem, ale malou, přes všechna okna tmavou a špinavou místností, ve které se kdysi dávno scházeli členové místní komunisticko­lidově demokratické organizace. Nyní již byli všichni po smrti, a tak místnost okupovali místní volnomyšlenkáři a využívali ji k diskusím a partiím domina. Důvod, proč si otevřel zavalitý (onen druh zavalitosti, kdy se nerozpozná, zda jde o obezitu anebo výsledek posilování) profesor svou ordinaci právě zde, byl prostý. Na základě statistických ročenek a dlouhodobých přehledů světové zdravotní komory si propočetl, že v příštích letech nastane nejvíce úrazů právě na tomto místě. Možná se profesor Neuwirth ve svých výpočtech mýlil nebo přehledy byly nepřesné, ale fraktury lebečních kostí a komplikované zlomeniny horních i jiných končetin, se kterými jeho přepychově vybavená ordinace nejvíce počítala, stále nenastávaly. Profesor tak trávil většinu času v muzeu, kde dlouze diskutoval o stavu světa s farářem donem Emiliem Rodriquem Sanchezem Stoppou. Jejich vzájemné porozumění, dalo by se říci téměř dokonalá sho­da, narušovala jenom ta okolnost, že každý mluvil o něčem zcela jiném. Profesor vyklá­dal o svých teo­riích, které vysvětlovaly, proč právě zde, a ne třeba v nějaké horské vesnici v Africe musí každým okamžikem dojít k neuvěřitelnému počtu úrazů léčitelných jen a jen chirurgickým zákrokem, popisoval barvitě amputace a naopak různé druhy přišívání končetin, způsoby, jak zastavovat vnitřní krvácení jedním řezem, a typologii operovatelných vředů, vykládal zaníceně o tom, kolika stehy se dá ta která rána sešít. Don Emilio naproti tomu hovořil o zkaženosti světa, o nutnosti očisty, o ohniscích bezvěrectví a úpadku, o nutnosti radikálního postupu, o potřebách duše a horlil proti tělu, především obnaženému. Dále též brojil proti nepochopitelné rozpínavosti a nenažranosti Vatikánu, přičemž mu splýval Vatikán s Wa­shingtonem. Sepisoval dlouhé dopisy v jazyce nahúatla o tom, jak uspořádat svět, a ty zasílal, podepsané profesorem Neuwirthem, nevyplaceně na svou adresu. Vracely se mu ovšem často zpět zdánlivě neotevřené.

(Čtenáře netrpělivého zvědět, kdy dojde na vánoční tematiku, prosíme ještě o chvíli strpení.)

Don Emilio úzkostlivě dbal na plnění svých povinností, kostel, který obhospodařoval, se zahradou obehnanou vysokou zdí, byl též nedaleko muzea, od kterého jej dělilo náměstí a trh. Za kostelem vesnice končila. Donu Emiliovi, který opravdu úzkostlivě dbal, nebojme se to zdůraznit, na plnění všech povinností a neopomněl dokonce nikdy sloužit mše svaté při prvním i druhém svátku setby, však vypadly z církevního kalendáře nejen Vánoce, ale vůbec celý prosinec. Jak k tomu došlo – těžko říci. Don Emilio si byl intuitivně vědom této díry v církevním ka­lendáři a vysvětloval si skutečnost tu tím, že události pro její vyplnění musejí teprve nastati. Trávil tak každý rok celý prosinec a především Vánoce v modlitbách a rozjímání, očekávaje zrození čehosi, Božího syna, jak to sám nazýval, co dá svět a církevní kalendář do pořádku. Celý kostel vždy pečlivě vyzdobil banánovými listy a zahradu posel květy a z barevných papírů od čokolády a kakaa umně vystříhal a složil pěticípaté hvězdy podobné těm, které viděl v muzeu.

Avšak příchod Vánoc a Božího syna, jak to don Emilio pracovně nazýval, ani epidemie zlomenin a operovatelného moru ani tento rok nenastaly. Naši hrdinové se dočkají obého zároveň až rok následující, společně se stavbou a otevřením prvního supermarketu ve vesnici, ale k tomu se v našem vyprávě­ní nedostaneme.

Konec dějin v dešti

Toho roku začalo pršet dříve, než bylo zvykem, a také pršelo déle než obvykle a vody padalo neobyčejně mnoho. Strýc Michal tomu byl zpočátku rád, tančil bláznivá kolečka s roztaženýma rukama a volal „Hle, voda, voda, konečně voda“ tak dlouho, až si kecnul do louže, ale ani tam se nepřestal radostně vrtět. A nebyl sám. Hříbátka se válela rozverně v bahně a telata na ně závistivě pokukovala. Déšť však ani po týdnu, a to ani ve dne, nepřestával. Lilo a lilo. Ptáci nemohli létat, již po několika dnech byli zcela promáčeni vodou a padali těžce k zemi, kde se pokoušeli nemotorně plavat, a rozevřeli­li křídla k vzlétnutí, stékala po nich voda jako z děravého okapu, dávno již přestali zpívat a jen se vyčítavě dívali na kolemjdoucí. Strýce Michala nezdravili. Ani pokývnutím hlavy. Lidé chodili bosi i v neděli, tkaničky nabobtnaly tak, že se je nedařilo zavázat, a mezi prsty u nohou se jim usazovaly barevné pijavice, posléze se přestali převlékat do suchého, nebylo do čeho, a pohybovali se téměř nazí; voda tekla do nekonečna z čehokoliv, co se pověsilo na kolík nebo prádelní šňůru. Tekla již ze všeho a odevšad tak, že se nedalo rozlišit, co je ještě déšť a co jen jeho následek. Lidé pomalu začínali trpět hlady, neboť jakýkoliv pokrm se stal nejdříve rozmoklou kaší a vzápětí nato studenou bryndou, která pomalu bledla a rozpouštěla se, až se dočista proměnila v čirou vodu, na jejíž povrch dopadaly odkudsi další a další kapky vody. Lízátek byl zpočátku nedostatek, aby vzápětí scházela docela, neboť všechny zásoby se dokonale rozmočily, a obchodníci tak byli nuceni přechovávat lízátka sice jako dosud ve velkých láhvích, ale v tekutém stavu, občas z nich beznadějně usrkávali, tekutiny však neubývalo, jen byla jaksi stále bledší a bledší. Lidé si pomalu odvykali lízat, nebylo co, náhradu za lízátka se nepodařilo nalézti ani těm nejchytřejším hlavám, a navzdory nepříjemnému dešti se stávali hovornějšími. Jejich hovor se však točil většinou stále kolem lízátek a jen málokdy došlo i na slavnost dešťů, která se toho roku ne nevydařila, ale vůbec nekonala, neboť nebylo možno zapálit jedinou svíčku, růžové okvětní lístky nebylo možno nasbírat tak, aby se k sobě nepřilepi­ly a nevytvořily jeden velký, mokrý chuchvalec, a kněží, kteří byli nuceni místo silné kořalky popíjet jen jakousi téměř nealkoholickou břečku, rychle chřadli a rouhali se nejen proti katolickým, ale i proti pohanským svatým, a zvláště pak proti Nejsvětější Panně Marii. To už bylo příliš i na místní bezvěrce, kteří by je za normálních poměrů upekli a snědli. Kupodivu řeky byly však stále téměř vyschlé. Vzhledem k deštivým poměrům někdo ironicky poznamenával, že tekly jinudy, a to přesto, že celé město bylo pokryto loužemi, voda mizela pod zemí neznámo kde a jediné místo, odkud netekla voda, byly často jen zrezavělé či měděnkou pokryté vodovodní kohoutky. Strýc Michal sice pochopil, že nadešla konečně jeho doba, ale zároveň pochopil, že nadešla příliš pozdě. Vždyť i krátký projev, který narychlo sesmolil inkoustovou tužkou na kousek kukuřicové destičky (tu schovával pro všechny případy v liščí kožešině), se vmžiku rozmazal a nepřečetl ho ani sám strýc, který nikdy sice písmenka neuměl, byl však vyhlášený tím, že jakýkoliv text bez jediného zadrhnutí v obsahu přiměřeným přednesem přečetl. Strýc seznal, že jeho okamžik přišel příliš pozdě, a zároveň pochopil, že by přišel stejně pozdě, i kdyby se udál o deset, patnáct, dvacet, padesát nebo i sto let dříve nebo později.