Když se v souvislosti s korupční aférou tří bývalých poslanců ODS celá řada komentátorů pustila do kritiky státního zástupce Ištvána, byla zmiňována role státních zástupců v Itálii při rozpadu tamního stranického systému na začátku devadesátých let. Jedná se o srovnání velmi povrchní, byť budoucí vyústění by mohlo být italskému scénáři podobné.
Je nezpochybnitelné, že akce Čisté ruce, kterou v roce 1992 rozběhlo několik milánských prokurátorů kolem Antonia di Pietra a Gherarda Colomba rozvrátila italský stranický systém, jehož financování bylo založeno na desátcích vybíraných z udělování státních zakázek. Milánští prokurátoři tak prolomili hradbu mlčení, která kolem tohoto fenoménu vládla v médiích, v politice i v samotné justici.
Archandělé a spiklenci
Námitka, že akce státních zástupců má politický kontext, se vynořila i v české debatě a nelze ji tak zcela brát na lehkou váhu. Na rozdíl od českého kontextu byla však v italské situaci tato výhrada založena alespoň částečně na pravdě.
Jak ukazuje Antonella Meneconiová ve své knize Storia della magistratura italiana (Historie italského systému státních zastupitelství, Saggi, 2013), italským prokurátorům bylo politiky v sedmdesátých a osmdesátých letech svěřeno řešení několika palčivých problémů italské společnosti. Jednalo se především o boj proti organizovanému zločinu a teroristickým skupinám: v obou případech byli státní zastupitelé částečně úspěšní a dokázali zatknout a odsoudit řadu osob. Výsledku bylo dosaženo především díky tomu, že politici propůjčili státním zástupcům prostředky typické pro mimořádné stavy a posílili tak legitimitu zásahů justice do společenského dění a do řešení sociálních konfliktů a problémů, za něž by měli být zodpovědní právě politici.
Od sedmdesátých let také část státních zástupců a soudců, sdružených především v asociaci Magistratura democratica, začala teoretizovat, že soudní moc musí v případě nečinnosti legislativní moci zajistit naplnění hodnot republikánské ústavy a tím legislativu při tvorbě právního rámce de facto nahradit. Tento názor však vedl k stále většímu překrývání (a konfliktům) mezi soudní a legislativní mocí.
Další diferenci oproti české současnosti lze spatřovat v kultu profesní osobnosti, který se kolem státních zástupců v posledních třiceti letech objevil. Prokurátoři jako Falcone či Borselino se stali nedotknutelnými ikonami, ačkoliv některé z jejich způsobů vedení žaloby (například rozsáhlé využívání tzv. Pentiti, spolupracujících členů mafie, či vazby předběžného zadržení) byly sporné.
Jelikož však bouřlivé vztahy mezi justicí a politikou pokračovaly i v letech následujících, italské veřejné mínění se polarizovalo kolem dvou pohledů na tyto státní funkcionáře: dle jedněch se jedná o spiklence (ne nutně jen rudých), již chtějí nahradit voliče a vzít politikům jejich „autonomii“ v rozhodování, zatímco dle druhých se státní zástupci stali takřka archanděly Gabriely v boji proti zlu a korupci politiků.
Zodpovědnost v nedohlednu
Polarizace v oblasti justice, trvající dvacet let a vrcholící nedávným pravomocným odsouzením Silvia Berlusconiho, však vyhovovala oběma stranám konfliktu, jelikož zakonzervovala stav nevymahatelné odpovědnosti politiků i státních zástupců. Delegitimizací státního zastupitelství se politici pravicového i levicového bloku částečně zbavili nepříjemného dohledu justice; současně však státní zástupci dokázali zakonzervovat stav nevymahatelné odpovědnosti za chyby z nedbalosti či perzekuční zvůle (fumus persecutionis).
A právě jen tento stav nevymahatelné zodpovědnosti státních zástupců spojuje českou a italskou situaci. V obou státech teoreticky existují tři systémy vymáhání odpovědnosti státních zástupců. Vymáhání skrze exekutivu (Nejvyšší státní zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti) je dnes delegitimizováno situací, v níž většina společnosti považuje takřka všechny politiky za latentně zločinné, a tedy nevhodné pro kontrolu státních zastupitelství. Autoregulace státních zástupců také nefunguje efektivně, je-li pravda, že počet případů, ve kterých byla uložena nějaká sankce, lze spočítat na prstech jedné ruky. Neexistuje ani občanskoprávní zodpovědnost, jelikož ji na sebe přebírá stát, respektive ministerstvo spravedlnosti.
Vymahatelnost odpovědnosti státních zástupců je klíčová, neboť jako jediná může relegitimizovat tak širokou moc, již návladní drží a kterou markýz de Condorcet nazval „mocí odpornou, jelikož ji vykonává člověk nad člověkem a její výkon může odebrat člověku osobní svobodu“.
Že se nejedná o abstraktní požadavek, ukazuje i nedávný případ klíčového svědka v kauze Casa bývalého plukovníka Karla Daňhela, jehož stíhání za sexuální zneužití nezletilé ženy se jevilo od začátku jako neopodstatněné a účelové. Na konci kauzy, ve které byl plně očištěn, má Daňhel sice právo na tabulkové odškodnění z ministerstva spravedlnosti, nicméně jeho žalobce nepocítí téměř žádný postih za svou nedbalost či perzekuční zvůli.
Imunita, nebo ochrana účastníků?
Kauza Nečas a kauza Daňhel tak ukazují, že italský scénář nevymahatelné odpovědnosti politiků a státních zástupců by se mohl odehrát v obměněných obrysech i v Česku. Stalo by se to v případě, kdy by kauza tří bývalých poslanců vyšuměla do prázdna a novým zákonem o státním zastupitelství by se nepodařilo posílit vymáhání odpovědnosti návladních.
Pokud tedy česká pravice myslí své pohoršení a obavy z možného zneužití pravomocí vážně, měla by se zasadit především o prosazení osobní občanskoprávní odpovědnosti státních zástupců, která by poskytla efektivní způsob odškodnění obětem nedbalosti či perzekuční zvůle a posílila by tak legitimitu justičního systému i práva obžalovaných. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že česká pravice se bude spoléhat na expanzivní interpretací poslanecké imunity spíše než na posílení ochrany účastníků trestního řízení.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.