Vítkov 3. srpna při akci platformy Blokujeme! a Strany rovných příležitostí a Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v Praze ve středu 7. srpna roku 2013 při jednání o důvěře vládě Jiřího Rusnoka. To jsou dvě lokace, které symbolizují neuralgické body politiky v České republice posledních týdnů. Na jedné straně autentická a zezdola vzrostlá politizace nejchudších a nejznevýhodněnějších obyvatel společnosti, kteří zažívali po dobu posledních sedmi let akcelerovanou neoliberální politiku kapitalismu bez lidské tváře doslova na vlastní kůži. Na straně druhé potom celodenní jednání zvolených politiků v dolní komoře parlamentu o důvěře vládě Jiřího Rusnoka, přičemž se v rámci příslušného hlasování v nočních hodinách ukázalo, že předčasné volby pravděpodobně nakonec budou. Protestní hnutí, které se v ČR v posledních třech letech vyprofilovalo, tak může konečně slavit. Vypadá to, že nenáviděná politika reprezentovaná vládou Petra Nečase je pro tuto chvíli pryč.
Co však tyto dvě události říkají o politice v hlubším smyslu slova? Jaké boje čekají parlamentní i neparlamentní levici v budoucích týdnech? Kudy se bude ubírat boj o diskurs mezi levicí a pravicí? Jak by měla vypadat předvolební kampaň?
Sjednocujícím prvkem, který nám pomůže (naši) situaci správně pochopit, může být především pojem krize. Během jednání dolní komory parlamentu bylo možné toto slovo zaslechnout více než často. Většinová interpretace současného dění, kterou politická reprezentace sdílí, je taková, že se jedná o krizi veskrze politickou. Jedni ji celkem správně spojují s politikou poslední vlády, která nedávno odstoupila. Druzí ji naopak zcela chybně spojují hlavně s údajnými autoritativními choutkami prezidenta republiky, kterému se – možná nezamýšleně – podařilo ve spolupráci s KSČM a ČSSD vyvinout na pravici silný tlak a donutit ji ke konečnému vyklizení pole v rámci klíčového zákonodárného sboru v zemi. Tito politici – například Miroslav Kalousek – budou v pokušení nám tvrdit, že je dnes před námi boj o charakter naší demokracie, nebo, nedej bože, možná dokonce o republiku samotnou.
Přirozeně to tak není. Stojíme sice před bojem zásadním, avšak rozhodně ne v tom smyslu, který se pokusili společnosti vnutit Kalousek se Schwarzenbergem. Půjde v něm totiž o povahu samotného ústředního tématu politiky. Otázka zní, zda tímto tématem bude v nějaké podobě podstata režimu společenské reprodukce (kapitalismus), anebo zástupný, kvazipolitický problém o výklad ústavy, demokracie či republiky. Levice si nesmí nechat vnutit jiné než své vlastní vymezení předvolební kampaně: zkrátka je třeba začít kritizovat kapitalismus.
Proč je v této souvislosti důležitý Vítkov (stejně jako Duchcov nebo Budějovice)? Sociální a ekonomické důsledky vládnutí pravicové koalice se totiž v extrémní formě nejvýrazněji odrážejí na situaci Romů a obecněji sociálně vyloučených (kam pomalu začínají patřit i neromští obyvatelé). Mnohokrát probírané důsledky neoliberálního vládnutí – například omezení sociálního systému, penězovody tekoucí od veřejnosti k soukromým kapitalistům či zhoršování přístupu ke zdravotnictví – jsou dědictvím neoliberalismu, který ovšem není pokušením jen pro pravicové politiky. Jejich svodům bude čelit i levice. A půjde o skutečné vábení sirén. O tom, zda tomuto vábení parlamentní levice odolá, bude rozhodovat už její schopnost nastolit odpovídající vymezení předvolebních témat.
V nejrůznějších inkarnacích se totiž bude neoliberalismus vracet i v politickém programu, vyjádřeních i každodenní praxi levicových stran. Koneckonců vláda Jiřího Rusnoka byla jedním velkým zmatením: v jejím čele stály pochybné politické osoby, premiérem počínaje a ministrem financí konče. Je velkým omylem si myslet, že vládnutí či úžeji politická rozhodnutí mají nějakou neutrální, respektive odbornou variantu řešení. Například zavedení sKaret je politickým činem zaměřeným proti chudým (a pro dobro kapitálu) a jeho obhajování ústy nějakých odborníků je pouhou ideologickou zástěrkou. Zavedení druhého pilíře důchodové reformy bylo zase pokusem o tunel na veřejný systém penzí, avšak zdůvodňován byl vědeckými argumenty predikce o vývoji obyvatelstva. Expertní stanoviska jsou jistě důležitá, ale nemohou být páteří politického rozhodování.
Parlamentní levice by se měla učit u právě vznikajícího, autonomně rostoucího hnutí nepřizpůsobivých a sociálně slabých. Ekonomické i politické problémy totiž vnímají v mnohem širším kontextu. Ve vyjádření platformy Blokujeme! je možné se kupříkladu dočíst: „Elity, které za tento stav nesou zodpovědnost, projevům otevřeného rasismu pouze přihlížejí. Využívají protiromské nenávisti k odvedení pozornosti od vlastních provinění. Jsme svědky toho, že někteří političtí představitelé ve svých veřejných projevech používají protiromskou rétoriku a zneužívají ve svůj prospěch situaci chudých lidí v České republice.“ Tohle je projev politické imaginace, která připravuje společnost na vyslovení razantního NE kapitálu v politice. Je to artikulace zájmů chudých, kteří již nebudou stát stranou.
Politická třída – včetně levicových harcovníků z ČSSD a KSČM – je dnes odtržena od zbytku společnosti. Pokud si sociální demokraté a komunisté nechají vnutit rétoriku pravice; pokud se budou přít o antikomunismus (z té či oné strany), pokud se nechají svést k protiromským a protilidovým vyjádřením o zneužívání sociálních dávek, pokud se budou hašteřit o výklad svých dějin; pokud dovolí TOP 09, aby se tématem voleb stal kvazikulturní kýč pseudopolitiky knížete a aristokrata, „kterej, protože je jedinej, kterej může, tak musí“ – potom po volbách nutně nastane to, že kalouskovsko-nečasovská garnitura bude sice vystřídána jinou vládou, avšak její vládnutí bude stejně neoliberální jako vládnutí té předešlé. Pokud chce být parlamentní levice skutečnou alternativou, musí pochopit, co neoliberalismus znamená pro život nejhůře postavených: že jde o politiku rozdělování a vyloučení, politiku praktikující sociální smrt jako program. Toto porozumění je možné jen ve Vítkově či Duchcově.
Autor je sociální filosof a mluvčí iniciativy ProAlt.