V pondělí 8. dubna 2013 zemřela Margaret Thatcherová, symbol vzestupu ultrakonzervativní politiky, obvykle běžně označované – možná poněkud problematicky – jako neoliberalismus. Každopádně se jednalo o hyperpravicovou a vypjatě individualistickou političku, která svými názory ovlivnila politiku na dlouhá desetiletí dopředu. Její odchod z tohoto světa byl doprovázen celou paletou reakcí, od obdivné a truchlivé adorace až po poněkud zesměšňující prosazení písně z filmu Čaroděj ze země Oz (1939) Ding Dong the Witch is Dead do čela hitparád. Jaké dědictví nám Thatcherová zanechala?
V tomto hledání se opřu o ty z jejích názorů, které nejlépe rámují její představu světa. TINA – There is no alternative; neexistují žádné alternativy k politice prosazované její vládou. Ona politika spočívala hlavně v plošné deregulaci ekonomického života a rozsáhlé privatizaci podniků vlastněných státem. Její představy o privatizaci se staly inspirací také pro česko-slovenskou a později českou cestu, která vedla od státem řízené ekonomiky směrem ke kapitalismu zcela uvolněného trhu. Tento systém dal v české společnosti vzniknout vrstvě takzvaných úspěšných podnikatelů (v českých médiích někdy označovaných za kontroverzní), zkrátka kapitalistů. Divoká akumulace zde byla uskutečněna jako hody na umrtveném těle společnosti minulého režimu; většina státních podniků byla prostřednictvím privatizace a restrukturalizace rozparcelována a postupně zmizela v propadlišti „neefektivnosti“ či transformace. Zhaslo se a ve vzniklém přítmí krádeží a podvodů byly přivedeny na svět zárodky současných problémů i nová sociální struktura, kterou nelze označit jinak než jako nesouměřitelnost. Ne, že by v tomto procesu bylo něco výrazně překvapivého; zcela uvolněný kapitalismus prostě nemůže fungovat jinak.
V současné době – alespoň v České republice určitě – se ke svým sestrám deregulaci, flexibilizaci a privatizaci přidává mladší sestřička, která vesele kráčí ve stopách svých starších sourozenkyň: exekuce. Jde o vrcholně disciplinační a zároveň odcizující a zvěcňující nástroj současného politického vládnutí. Nástroj, který neslouží pouze liberální a konzervativní politické síle. Jejímu sirénickému vábení mnohdy bohužel podléhají také sociální demokraté; koneckonců Margaret Thatcherová svého času označila New Labour, tedy přesun Labouristické strany doprava, za svůj největší úspěch. Nástroj, který vytváří a rovnou také označuje v kapitalistickém smyslu nevýkonné, nepřizpůsobivé či neschopné; zkrátka ukazuje nám, kdo je ve společnosti nedostatečný a zároveň tak trochu nadbytečný: chudí.
Samotná „železná lady“ přece tvrdila, že společnost neexistuje; existují jen muži, ženy a rodiny. Právě kvůli vypjatému individualismu se potom uchytila a dodnes se velmi dobře množí představa, že za úspěch/neúspěch může pouze jedinec sám. Individualizované lidské bytosti potom ztrácejí představu o světě, ve kterém žijí, a obviňují pouze sebe samy (či své sousedy, kteří jsou „jiní“) z neštěstí a marasmu nejistoty. A horní vrstvy (elita) si užívají nezasloužených odměn z práce, na které se podílí celá společnost (včetně nezaměstnaných, kteří nechávají pracovat pravděpodobně šikovnější či výkonnější). Jak symptomatické, že Thatcherová svého času označila Nelsona Mandelu za teroristu – Mandelu, který prosazuje představu uskutečnění člověka skrze druhé.
Ano, Margaret Thatcherová změnila svět. Nebo je spíše symbolem této proměny, protože osobně chovám hlubokou nedůvěru k představě velkých osobností v dějinách; takzvané osobnosti mají jen to štěstí či možná spíše tu smůlu, že formulují či ztělesňují dobově důležité momenty.
Zatímco období po druhé světové válce do sedmdesátých let bývá označováno za „zlatý věk“ kapitalismu (mimo jiné proto, že vládl třídní kompromis, zajištěný především odbory, který zaručoval relativní příjmovou rovnost, a tudíž i vysokou kvalitu života relativně širokých vrstev), dnes – ve světě, který je otevřeným hřištěm neoliberálního a neokonzervativního vládnutí – jsme svědky narůstající chudoby a sociálně podmíněné nespravedlnosti. Do repertoáru sociálních problémů se ve vyspělých kapitalistických ekonomikách vrátila dlužně podmíněná nesvoboda, podmínky práce hraničící s otroctvím či nevolnictvím (nejdříve samozřejmě u migrantů či etnických a jiných menšin) nebo nekvalitní či nedostatečné pracovní kontrakty – zkrátka dnes můžeme hovořit o široké a klasickou představu třídní struktury prostupující prekarizaci práce, která tuto strukturu pravděpodobně výrazně proměňuje.
Margaret Thatcherová nebyla političkou hájící svobodu. Je třeba konečně si uvědomit, že nemusíme pro popis současného stavu společnosti používat diskursivní nástroje neoliberalismu a neokonzervativismu a složitě vysvětlovat, proč je socialistické pojetí smysluplnější, proč lépe odhaluje skutečnosti a vysvětluje fakta atd. Ne. Stačí říci pravdu o světě, který byl stvořen bezskrupulózní politikou železné lady. A ke všemu to navíc není nic složitého. Důkazní břemeno – abych si vypůjčil analogii z práva – leží na těch, kteří tento svět stvořili. Nechť oni vysvětlí, proč mají lidé, kteří celý život pracují či tvoří, ve svém důchodovém věku obtížně hledat prostředky pro své přežití. Proč v době, kdy na jedno pracovní místo stojí frontu asi patnáct uchazečů, mají lidé nejen poslouchat, ale dokonce zvnitřnit tezi, že jsou líní a neschopní? Svět Margaret Thatcherové je ve skutečnosti světem uměle individualizovaného utrpení, a tudíž hluboké nesvobody. Tato faktická nesvoboda pramenící z neoliberální politiky – dnes ve formě náboženství zvaného austerity policy – je distribuována velmi nerovně.
V posledních týdnech odešla i jiná významná osobnost, reprezentující však přesně opačný politický směr: Hugo Chávez. Jeho politika byla postavena mimo jiné na otevřeném střetu s východisky i politickými nástroji konzervativismu a neoliberalismu. Snažil se formulovat politiku socialismu pro 21. století, který zohledňuje situaci třetího světa a obecně utlačovaných. Jeho politická linie si uvědomuje, že výzvou a problémem je právě vypjatý individualismus a sobectví, které je nevyhnutelným důsledkem této neoliberální představy o společnosti. Především ale připomíná, že alternativy existují.
Autor je sociální filosof a mluvčí iniciativy ProAlt.