Mnozí filosofové přiznávají nudě významnou roli. Zahálka může poskytnout živnou půdu pro vznik vznešených věd i oporu pro filosofickou meditaci. Teprve stav nicnedělání přivádí člověka k okamžiku soustředění, zastavení či skeptické melancholie v situaci, kdy „pracovitý“ rozum není schopen rozehnat mraky mysli.
Jistě jsme se někdy setkali – na agoře či v hospodě – se silným tvrzením, že filosofie je nuda. A někteří z nás se možná usilovně snažili toto tvrzení vyvrátit a svedli lítý boj slovní i fyzický. Přesto, zpytujeme-li filosofii v osamění dlouhého letního dne, pojmeme snadno podezření, že s nudou má cosi společného. Ostatně, nenazveme-li filosofii nudou, můžeme ji snad snáze nazvat úsilím, prací, rozmarem, zábavou, kratochvílí? Četní myslitelé dob minulých vskutku přiznávali nudě a nicnedělání významnou roli nejen ve své filosofické praxi. Tyto role se jistě různí. Měli bychom jim však věnovat jistou pozornost, nedokážeme-li nudu a zahálku z filosofie přesvědčivě vyloučit.
Plodná a božská zahálka
Aristotelés tvrdí na samém začátku své Metafyziky, že „všichni lidé od přirozenosti touží po vědění“, což jim však nemusí být nic platné, jsou-li poznávané vědy svázané s praktickými nutnostmi či požitkem. Teprve po objevení a ustanovení těchto věd nastává podle Aristotela prostor k tomu poznání, jež nejvíce zasluhuje být nazváno moudrostí. Dodatečnou podmínku, která není splněna pouze vynálezem praktických a hédonistických věd, představuje skholé čili „zahálka“. Proto došlo podle Aristotela k objevu například matematických věd nejprve v místech, kde se prvně začalo zahálet, totiž v Egyptě, neboť „tamní kastě kněží byla zahálka dovolena“. Skholé bychom mohli správně přeložit také jako „volný čas“ a číst Aristotela coby filosofa poněkud aristokratického – moudrost nejvyššího stupně se objevuje pouze tam, kde zkrátka nemusejí všichni členové společnosti dřít od rána do večera. Avšak tento překlad a tato interpretace nebere v úvahu skutečnost, že i bez egyptské skholé máme dostatek času na hédoné, slast. Zjevně tudíž skholé egyptských kněží neznamená pouze volný čas ve své obecnosti, nýbrž volný čas nenaplněný požitkem a slastí. Co s takovým časem? Podle Aristotela teprve v tomto čase bez nutnosti a bez zábavy rostou vědy nejvznešenější – tedy i filosofie.
Aristotelův učitel Platón by se s touto prezentací moudrosti zřejmě nesmířil: v dialogu Kritias situuje do zahálčivého Egypta počátek nikoli filosofie, nýbrž mytologie, k níž má sám vztah poněkud ambivalentní. Rád ji uplatňuje ve službách filosofie. Ale filosofie sama, to je přece náročnější poslání! Výchova kasty vládců-filosofů v kallipolis, Platónově utopickém státě, má k zahálce a nudě daleko – trénink fyzický i duševní trvající do třicátého roku života, jenž je teprve završen dialektikou-filosofií, zvládne jen „milovník tvrdé práce“. Poznají vyvolení vládci-filosofové vůbec skholé? Lze si představit, že v zaběhnutém režimu platónského státu dosáhnou moudrosti i bez její pomoci. Platónův Sókratés, model filosofického života poněkud méně teoretický, se však skholé nevyhýbá. Vzpomeňme dramatického úvodu k dialogu Faidros, který se odehrává za horkého řeckého poledne:
Sókratés: Co to bylo za rozpravu?
Faidros: Uslyšíš ji, jestli máš volno (skholé), abys šel a poslouchal.
Sókratés: Ale no tak! Myslíš snad, že slyšet rozpravu tvoji a Lysiovu, to bych nepovažoval, jak říká Pindaros, za „věc i obchodu (askholiás) významnější“?
Sókratés v tuto chvíli disponuje dostatečnou skholé, zároveň však naznačuje, že se ji skrze filosofickou aktivitu chystá povýšit i nad to nejnaléhavější zaměstnání. Tento vzestup nečerpá v Platónově filosofii pouze z lidské přirozenosti zbavené praktických omezení, vede jej i božské nutkání – impuls nejvznešenější části duše nebo, v případě Sókrata, božský hlas daimonion. Zatímco jeho adolescentní následovníky tupě bavilo sledovat významné občany Athén zahnané do úzkých sókratovského dialogu, pro něj znamenal pokyn daimonia nepřekonatelnou nutnost, která ne vždy vedla k příjemné zkušenosti. Sókrata tedy nelze číst jako znuděného intelektuála, který nemá do čeho píchnout, a tak píchá po vzoru ováda svou polis do zadku. Ačkoli však platónská filosofie překonává skholé, zůstává svým posláním v obdobné opozici k obyčejnému zaměstnání (prágmatos) i slasti (hédoné). Filosofie tedy ze zahálky snadno vyvstává, aby zastínila vše, čeho je zahálka pouhou negací.
Dloubat prstem do vosku
A přesto filosofii možná neuškodí sestoupit dolů, k zahálečné přízemnosti. O staletí později přivedl zpět na výsluní filosofie zahálku, nudu a nicnedělání René Descartes, v jehož podání se stávají nejen kontextem filosofické aktivity, ale její nepostradatelnou oporou. Na počátku slavných Meditací však především nacházíme filosofa ve stylizaci povýtce zevlácké: sedí pohodlně u ohně ve svém zimním županu a má před sebou, jak tvrdí, „securum otium“, bezstarostný volný čas. Záhy se dovídáme, že dost možná u ohně ani nesedí, ale leží vysvlečený v peřinách – a ani to velmi málo, co si myslí, že „dělá“, ve skutečnosti nedělá. Nenalézá totiž pevný bod skutečnosti, o nějž by se opřel. Vše se mu zdá jako ve snu. Karteziánské pochyby tak nahlodávají skutečnost i té nejbanálnější aktivity. Zpočátku byly meditace vyčleněny ze sledu běžných činností, v tuto chvíli již samy jakoukoli činnost vylučují coby iluzorní.
Můžeme samozřejmě namítat, že i v těchto snech Descartes vykazuje intenzivní činnost myšlenkovou, nakonec právě v myšlenkové činnosti nachází během druhé meditace svůj archimédovský bod, jistotu, na níž nakonec skutečnost světa a svých každodenních aktivit vystaví. Všimněme si však, čím vším tato „bazální“ myšlenková činnost pro Descartesa není: není zdáním činnosti, není přitakáním ani odmítnutím, ale naopak se programově zdržuje soudu, není zábavným defilé smyslových obrazů, jimž nelze spolehlivě přičíst skutečnost, není ani systematickým vyvozováním, neboť to závisí na obecných premisách, pro něž nemáme spolehlivý zdroj. Co tedy Descartes svým myšlením opravdu provádí? Snad pouze to, že asi nic. Až do druhé meditace nenachází než pochyby, jejichž jediným úběžníkem je subjekt.
Ani posléze se však myslitel do akce nehrne. Když dokazuje prioritu rozumového poznání před smyslovým, bere si za názornou pomůcku kus vosku, jejž taví, mačká, žmoulá. Populární dloubání do vosku se zde stává součástí filosofické meditace. Amorfnost a tavitelnost jistě pomáhají demonstrovat proměnlivost smyslově poznaného jsoucna v kontrastu s jeho identitou nahlíženou rozumem, přesto – nemohl Descartes k této demonstraci užít něčeho spektakulárnějšího? Chameleona, slepičího vejce, hérakleitovské řeky? Můžeme jej podezřívat, že touto volbou sleduje obavy, jež vyjadřuje v závěru svých Meditací: naléhavost věcí, jež máme vykonat, nám v běžném životě znemožňuje „zastavit se“ a zodpovědně rozsoudit konflikty mezi smysly, intelektem a pamětí. Vosk a dloubání do něj se naštěstí nezdá příliš naléhavým. Vosk je zcela nezajímavý, a tak neohrožuje střízlivé soustředění, jež Descartes vyžaduje. Filosofie zřejmě musí být dostatečně nudná, aby nerozptylovala sama od sebe.
Stereotyp kulečníkových koulí
Můžeme se nyní inspirovat a přiznat i nudě jistou vznešenost v jejím filosofickém uplatnění: nudě čisté, nudě božsky vykoupené či nudě, která nás chrání před nefilosofickými nástrahami života. Lidská přirozenost bohužel však ve své slabosti filosofickou nudu ne vždy snese. Vzpomeňme Davida Humea, který ve svém Pojednání o lidské přirozenosti redukuje kauzální vztah na pouhý návyk naší mysli: pouze proto, že jsme zvyklí například na pohyb jedné kulečníkové koule stereotypně následovaný pohybem druhé koule, hledáme mezi nimi určitou příčinnost. Ta se však podle Humea neskrývá kdesi v hlubinách, ale pouze ve znovu a znovu opakované zkušenosti. Poprvé nás tedy biliár může překvapit a snad i bavit – ale podesáté již naše mysl sama doplní výsledek: pohyb druhé koule po nárazu.
Naše mysl zcela chybně považuje vztah mezi příčinou a následkem za nutný a vytváří si chimérickou představu příčinnosti. Tatáž nedokonalá mysl však dospívá také k těmto závěrům, a to nezřídka za užití vztahu příčiny a následku – nedisponujeme přitom ničím, co by našemu rozumu poskytovalo bezpečnou oporu, a zároveň spolu s Humem tušíme, že fantazie je na tom, co se spolehlivosti týče, ještě hůře. Humea proto zachvacuje jistá skeptická „melancholie“. K jeho štěstí však, „ježto rozum není schopen rozehnat tyto mraky, stačí k tomu samotná přirozenost (…) Dám si večeři, zahraji si vrhcáby, bavím se a veselím se s přáteli.“ Nepřekvapí nás, že Hume dává nyní vrhcábům přednost před biliárem. V nudě, filosofii a filosofické nudě je nicméně dobré mít svá zadní vrátka.
Autor studuje klasickou filologii a filosofii.