Obrazy ptáků, psů či vepřů v klasické latinské literatuře odkazují nejen k tušeným, a přesto překvapivým erotickým významům, ale zároveň fungují jako metafory pro autorskou hru s textem i čtenářem. Catullova poezie pracující s motivem vrabčáka není v tomto ohledu výjimkou.
Catullova dívka Lesbia milého vrabčáka měla. A on, chudák, chcípl – tento krátký a nepříliš vypointovaný příběh si naše děti obvykle odnesou z četby známých Catullových básní II a III, jež se tak dobře uplatňují i v základních latinských čítankách: „ó vrabče, miláčku galánky mé/ s tebou si hrává, tebe si k hrudi tiskne,/ (…) kéž bych si s tebou jak ona mohl hrát/ a ulehčit svému srdci od tísnivých chmur!“; „zemřel mé galánky vrabčák,/ vrabčák, mé galánky láska –/ nad něhož nic jí nebylo dražší/ (…) jenž nyní kráčí cestou temnou/ po níž prý nikomu návratu není/ (…) ó vrabče ubohoučký/ kvůli tobě nyní mé galánky očka/ rudnou a pláčem otékají!“
Lze samozřejmě dosáhnout ve školním rozboru větších hloubek a poukázat na zvláštnosti užitého výraziva, zejména množství zdrobnělin v básni III, jež nápadně odlehčují, snad až rozvracejí vznešenou obraznost sestupu do podsvětí („ó, zlé temnoty Hádu!“). Nakonec snad tedy Catullus tuto malou tragédii neprožívá tak těžce, jak se na první pohled zdá. Můžeme též zaměřit pozornost na zobrazení Catullovy milé: Lesbia, již potkáváme u Catulla i v poněkud drsnějších situacích (např. v básních XXXVII, LVIII), se zde představuje coby děvče velmi choulostivé, dětsky nevinné až naivní. Milý vrabčáček se může stát organickou součástí této prezentace; ostatně chov drobného ptactva se v souvislosti s dětmi objevuje opakovaně (zájmy malého Primigenia v Petroniově Satyricu, rozsáhlá antická tradice náhrobních stél s děvčátky a jejich holubičkami).
Ptačí hry a závan vepřového
Nemusíme tedy ani blíže znát Catullovu Lesbii – jíž, důvěřujeme-li snad biografizujícím Apuleiovým klepům, bylo v té době již notně přes třicet – abychom rozpoznali výsostně literární konstrukci těchto zdánlivě osobních básní. Známe-li ovšem blíže Catulla, nezbavíme se podezření, že uhynulý opeřenec před námi stále ještě cosi skrývá. Snad něco, co se do dětských čítanek dostane zřídka. Již před lety si povšiml komentátor Poliziano, že vrabec (passer) může v latině odkazovat též k mužskému pohlavnímu údu (viz též J. N. Adams: Latin Sexual Vocabulary). Tento klíč, jakkoli nemálo zpochybňovaný, nám rozhodně otevírá nové významy jinak nevýrazných veršů („z jejího klína se nevzdálil,/ avšak sem i tam si poskakoval…“) i zásadní interpretace obou básní: přání autorské persony, aby si mohl též „hráti“ s vrabcem jako jeho dívka, lze nyní číst jako odkaz k omezeným možnostem masturbace či mužského potěšení vůbec; žalozpěv za mrtvého vrabce pro změnu vyjadřuje společný smutek nad „autorovou“ impotencí.
Sama vzletná metafora ptáka pro mužský úd si jistě zaslouží naši pozornost i proto, že ji klasická latina sdílí s češtinou a dalšími slovanskými jazyky. Kollár si této jazykové podobnosti bohužel nevšiml. Slovník K. J. Obrátila nicméně nabízí pro daný význam samotného vrabce i četné ornitologické varianty: holub, drozd, ťuhýk (penis erectus); ve společnosti slimáka, hada či jednorožce pak ptáci coby taxonomická třída jednoznačně dominují. Pro ženské náležitosti v Obrátilovi nalézáme naproti tomu ústřici, ježka, ale i veverku. Z klasických zdrojů lze snad zmínit především „příjemný závan vepřového“ z Aristofanových Žab, který Sir Kenneth Dover s charakteristickou přesvědčivostí interpretuje jako Xanthiovu chlípnou narážku na ženský klín. V každém případě lze konstatovat, že žádné jiné části lidského těla – s ještě jednou čestnou výjimkou – se netěší tak intenzivnímu zoologickému zájmu.
Autor jako pejskař
Těmto obecným a pochopitelným ukázkám jazykové tvořivosti však Catullova poezie propůjčuje dodatečný rozměr. Jako její výrazný motiv totiž nalézáme odkaz k básnickému textu coby fyzické entitě („knížečka“) a zároveň coby prostředníku komunikace v rámci imaginární a snad i historické obce římských literátů – Catullových přátel i nepřátel. Sarah Stroupová, profesorka klasické filologie, nazývá tento motiv „akční funkcí“ textu, která našemu básníkovi umožňuje polymetrickými básněmi odměňovat (I), kárat (XLII) i ponižovat: vezmeme-li v úvahu dobovou praxi hlasitého čtení, Catullus své nechvalně proslulé „narvu vám ho do řiti i do držky“ recipientům doslova „strčí do pusy“ jako – a právě jako – svůj „nástroj“. Oznámené orální znásilnění se tak stává skutečností.
Pochopení textu coby „nástroje“ však zcela nepokrývá Catullův vztah k němu: pro našeho básníka není text ve své fyzické existenci pouhý úd, jakýsi „výrůstek“ svého autora, nýbrž samostatná entita, která – jednou vypuštěna – v literární obci poletuje a množí se s jistou mírou nezávislosti. Tomuto vztahu odpovídá výrazná apostrofa textu či jednotlivých veršů („Anály Volusovy, ty lejstro špinavé!“; „Verše jedenáctislabičné, kde jste kdo, ke mně!“) a nutnost tyto verše přesvědčovat či instruovat („Papyre, prosím, řekni Caeciliovi…“; „Která [mrcha] že to je, ptáte se?“).
Catullovy texty jsou tedy poněkud životnější – a nejenom tento rys je spojuje s Lesbiiným vrabcem, nýbrž i popis aktivity, jíž se k nim autor vztahuje –, jako hry (viz „hráli jsme si včera, Licinie, s mými notýsky“), jež samozřejmě nese i tradiční konotace erotické. Ať už pak následujeme kontroverzní interpretaci vrabčáka nebo ne, s představou aktivního textu má tento společný i jaksi komplikovaný vztah k našemu básníkovi: je tak trochu jeho, ale ne zcela. Catullus nad textem ani nad vrabcem své dívky nevládne neomezenou mocí. Tento rys pak můžeme s trochou troufalosti chápat i jako jednu z motivací ornitologických metafor pro penis coby obtížně ovladatelnou část těla, a lze jej tedy nakonec povolat i na podporu oplzlého čtení Catullova vrabce z básní II a III.
Básnická sebeukájení
Bylo by ze strany čtenáře jistě unáhlené nyní předpokládat, že vrabec je tedy pták, a zároveň snad i text je pták. Nakonec Catullova představa aktivních textů neodkazuje sama o sobě k ptactvu o nic více než k jiným živočichům a například v básni XLII lze uvažovat spíše o charakteristikách psích (a oslovení „adeste hendecasyllabi“ bychom pak mohli přeložit jako „verše jedenáctislabičné, k noze!“). Můžeme nicméně poukázat na obdobné role, jež vrabec a „knížečky“ hrají v básních, s nimiž se Catullova autorská persona obrací ke svým čtenářům – a tedy i k nám. Vykazuje-li vrabec jisté vlastnosti sebereferenčního aktivního textu, nemůže být právě již rozněžněná literární hříčka v básni II onou hrou, po níž autor touží? A rozhodneme-li se za vrabcem číst i poněkud odlišného ptáka, neparticipujeme tak na básníkově sebeukájení (přinejmenším v pozici voyeurů)? Nestalo by se ostatně poprvé ani naposled, že by nás Catullus s jistým úšklebkem zatáhl do špinavostí „svých“ intimních vztahů. Mějme se tedy před Catullovým vrabčákem a jeho jedenáctislabičnými veršíky i po mnoha staletích stále na pozoru.
Autor studuje klasickou filologii a filosofii.