Hudebník bez těla

Když se nějaká hudební skupina, projekt či obecně jakákoli umělecká aktivita zahalí do anonymity, většinou jde o promyšlenou taktiku – tajemství přitahuje pozornost. Nezřídka se jedná přímo o marketingový tah, na jehož konci je překvapivé odhalení. Tato umělecká forma anonymity, ať už jsou její důvody jakékoli, předpokládá další navazující strategie, je za ní spousta práce, složité postupy skrývání či maskování, a také má přesně opačný směr než běžná bezejmennost, na které není třeba nijak pracovat a jejímž cílem je život v ústraní a klid.

Michal Kudělka je ovšem tvůrce, který zachází s anonymitou zcela jinak než převážná většina umělců: není pro něho uměleckým konceptem. Vlastně ani nejde o bezejmennost v pravém slova smyslu, protože jméno známe. Není však strohé občanské jméno někoho, kdo rozšiřuje hudbu způsobem, který je v době Facebooku, Soundcloudu, Bandcampu či Myspaceu srovnatelný s rozesíláním obálek s básněmi poštou, dokonalým synonymem anonymity v současném hudebním provozu?

Není co tajit

Na Michalu Kudělkovi není nic tajemného, nepojí se s ním nic, co by vybízelo k odhalení. Jde o kytaristu dnes již neexistující skupiny Murky Ajar z okruhu ostravsko-těšínské­ho vydavatelství MamaMrdaMaso (viz A2 č. 26/2010). Svá alba nahrává doma a rozšiřuje je prostřednictvím odkazů ke stažení – rozesílá je e-mailem, zadává je do internetových diskusí a fór na hudebních profilech, případně je dále šíří jeho příznivci. Loni tímto způsobem zveřejnil dvojalbum Knihovna (minirecenze v A2 č. 3/2013), letos vypustil do oběhu nejprve desku Šílenství je cesta (složka obsahuje kromě souborů ve formátu mp3 ještě ilustrace ke každému tracku) a posléze čtyřskladbovou, zhruba desetiminutovou kolekci Hände hoch! – a vedle toho ještě album písniček pro dětské loutkové divadlo. Přitom nemá žádný veřejný webový profil, který by obsahoval ukázky z jeho tvorby či byl určen k její propagaci, a pod jménem Michal Kudělka nekoncertuje. Jakákoli snaha zachytit ve veřejném prostoru jeho jméno je takřka marná – jedinou dohledatelnou stopou je vzkaz v návštěvní knize webu českobudějovického kolektivu Noise Assault Agency Budweiss: „Dobrý den. Jmenuji se Michal Kudělka a jsem kytarista z Murky Ajar. Dnes se mi narodily dvě děti. Richard (2580 g, 45 cm), Antonie (2540 g, 45 cm). Nashledanou.“

Pokud jde o samotnou Kudělkovu hudbu, s výjimkou semknutého souboru Hände hoch!, který nevybočuje z oblasti minimalistického industriálního techna, je značně eklektická a staví do těsné blízkosti výrazně nesourodé hudební prvky. Organizující princip desky Šílenství je cesta by se dal přirovnat k ruce libovolně šátrající časoprostorem hudebního dění. Od exkursu do temnějšího osmdesátkového elektropopu se přes několik více či méně pokleslých kusů – většinou vtipně pojmenovaných, například Jasno nebo Art is tot – Kudělka dostane až k experimentálnějším polohám, jež vrcholí závěrečnou šestnáctiminutovou skladbou 13, tvořenou více než z poloviny tichem. Časovou i stylovou neukotvenost vyvažuje kompaktní zvuk, ale jen do jisté míry – drží sice materiál nahrávky pohromadě, avšak jeho neutralita zároveň album odřezává od místa a okolností jeho vzniku. Absentují známky lo-fi estetiky, jíž se domácí nahrávky často vyznačují, i jakýkoli otisk prostředí. Takže vposledku i zvuk desku umisťuje kamsi do vzduchoprázdna.

Možnosti recepce

Tak jako není v případě osoby Michala Kudělky co objevovat, není při recepci jeho nahrávek o co se opřít. Kudělkovi jakožto tvůrci chybí jakékoli tělo, které by někam situovalo jeho neukotvenou tvorbu. Námitka, že přece samotná existence nahrávky je dostačující podmínkou k vnímání hudby, je značně naivní. Dá se v dnešní době hudba poslouchat v prázdném prostoru, odtržená od jakýchkoli vazeb? Nepotřebujeme nutně k jejímu vnímání další informace, souvislosti, vztahy, abychom vůbec byli schopni si o ní něco myslet a někam ji zařadit? Každá hudba k tomu, aby se vůbec dala sledovat, potřebuje nějaké tělo: performativní, internetové, ideologické, kolektivní (třeba příslušnost k vydavatelství). U umělců, kteří se schovávají, se tímto potřebným tělem stává právě anonymita a mechanismy skrývání, maskování, zahlazování stop.

Izolovanost Michala Kudělky se dosud v žádné tělo nepřetvořila, a proto jeho „odkazy ke stažení“ v první řadě vyhrocují otázku možností recepce hudby. Jelikož tvořit a šířit nahrávky je dnes díky dostupným technologiím a internetu čím dál snadnější (stačí si vlastně vybrat z existujících modelů), většina klíčových otázek a problémů se přesunula na stranu percepce. Ačkoli tvorba Michala Kudělky nepřináší z hlediska technologie a hudebních postupů nic nového ani převratného, způsob její prezentace, vystavující posluchače nejistotě a nepřítomnosti, výmluvně demonstruje, jak výrazně se hudební komunikace za poslední čtvrtstoletí proměnila.