Slastné zbytnění klišé

Frank Miller je spolu s Neilem Gaimanem a Alanem Moorem zřejmě nejprotežovanějším komiksovým scenáristou redakce časopisu Crew. Ze všech tří jmenovaných má přitom jednoznačně nejblíže k okázalému „drsňáckému“ patosu brakové linie komiksů, na kterou se časopis ve svých začátcích specializoval a kterou ne úplně adekvátně ztotožňoval s „komiksem pro dospělé čtenáře“. Dvojice nově přeložených komiksů podle Millerových scénářů Drsná škola (Hard Boiled, 1990–1992) a Darebák (Bad Boy, 1997) dává dobrou příležitost uvést Millerovo domnělé scenáristické mistrovství na pravou míru. Pokud totiž tato díla něčím vynikají nad průměr amerického brakového komiksu, pak je to kresba, a nikoli Millerovo vyprávění.

Atmosféra urbánní paranoie

V osmdesátých letech byl Miller nepochybně významnou a vlivnou osobností revizionistické vlny v americkém komiksovém mainstreamu. Jeho Návrat temného rytíře (1986, česky 2003) je spolu se Strážci (1986–1987, česky 2004) Alana Moorea považován za přelomový komiks, nahlížející tradici superhrdinského žánru ze skeptičtějších a realističtějších pozic. Již předtím ale Miller ovlivňoval americkou komiksovou scénu, a to nejen coby scenárista, ale i jako publicista. Významný byl především jako propagátor francouzského a japonského komiksu, jimiž se nechával inspirovat i ve svých raných dílech. Například minisérie Ronin (1983–1984) je průhlednou kombinací vlivů Moebia a Kazuo Koikeho. Samotný Návrat temného rytíře dnes vyznívá především jako dokonalý obraz své doby. Podobně jako temnější odnož tehdy se ustavujícího žánru akčních filmů se snímky jako Šílený Max (Mad Max, 1979), Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981) nebo Terminátor (The Terminator, 1984) také Millerův komiks pracuje s atmosférou urbánní paranoie, akcentující špinavé bulváry zabydlené nejrůznějšími hrozivě vyhlížejícími exoty, městské gangy přepadávající bezbranné obyvatele v temných uličkách a samozvané mstitele, kteří s tímto prostředím bojují jeho vlastními prostředky.

Mezi lunaparkem a skládkou

Jednou ze základních technik braku je přebírání již zažitých klišé a jejich excesivní kupení. V tomto ohledu je Drsná škola brak dovedený ad absurdum, a to především díky hyperdetailistické kresbě Geoffa Darrowa. Samotný příběh vychází ze schizofrenní zápletky ve stylu Philipa K. Dicka o robotovi, který si myslí, že je výběrčí daní, nicméně jde o zcela rutinní jednoduchou dějovou konstrukci, navíc spíše v rozsahu komiksové povídky než celého alba. Vyprávění nicméně slouží jako pouhá záminka pro exhibici geniální kresby. Darrow vychází ze stejných klišé jako Návrat temného rytíře, brilantní na jeho díle je však právě to, jakým způsobem je nechává doslova rozbujet.

Velkoformátové album obsahuje především velké, často celostránkové panely, které zpomalují vyprávění, ale maximalizují efekt. Nedá se říct, že by množství prokreslených velkých celků sloužilo k obohacení čtenářova povědomí o futuristickém prostředí. Spíše jde o prosté znásobení brakových atrakcí mnohdy až na úroveň nepřehledné změti. Narazí­-li v komiksu do sebe dvě auta, sledujeme, jak se jejich motory vzájemně tříští v chaosu desítek titěrných součástek, a na následujícím panelu vidíme řidiče jednoho z aut téměř zakrytého množstvím haraburdí, které náraz vymrštil bez ladu a skladu do prostoru. Jak součástky motoru, tak různé předměty vznášející se v prostoru auta jsou z hlediska vyprávění i konstrukce fikčního světa čirou manýrou, jejíž jediný smysl je zintenzivnění efektu, který má obraz vyvolat, zbytnění klišé do požitkářské slasti z nadbytku. Stejným způsobem Darrow zaplňuje i množství velkých celků futuristického města. V podstatě na těchto panelech nenajdeme nic, co bychom mnohokrát neviděli v urbánních thrillerech, akčních filmech či sci-fi. Vidíme bezdomovce, motorkáře, pankáče, reklamy, dopravní zácpy, veřejné orgie, laciné výrobky z nákupních center, zbraně všeho druhu – jen je všechno znásobené do nesčetných, často bizarních variací, natěsnaných do nepřehledných skrumáží. Město budoucnosti má v Darrowově podání parametry kombinace lunaparku a skládky, tím spíš, že je to svět, který díky Millerovu scénáři neustále exploduje a rozbíjí se. Stejný osud ostatně potkává hlavního hrdinu, který se v průběhu děje postupně mění z člověka doslova v hromadu šrotu.

Bokovka z drsné školy

Jestliže tuctový scénář Drsné školy pozvedá Darrowův vklad na fascinující experiment s funkcí detailu v komiksové kresbě, pak v Darebákovi už Millerovu libretu nepomůže nic. Simon Bisley, který album podle Millerova scénáře nakreslil, je sice také brilantní autor, který tvůrčím způsobem pracuje s brakovými principy, ne náhodou však jeho vrcholná díla jako Sláine: Rohatý bůh (1989–1990, česky 2003), Batman/Judge Dredd: Rozsudek nad Gothamem (1991, česky 1998), Teenage Mutant Ninja Turtles: Bodycount (1996) nebo obě alba s Lobem patří do akčního žánru. Bisley je totiž především mistr fantasmagorické karikaturní stylizace a přehnaného afektu. Jenže scénář k Darebákovi mu poskytl pramálo příležitostí k vykreslení maniakálních grimas či naběhlého svalstva. Bisleyovská karikatura je do příběhu o chlapci, kterému tajuplná žena vedoucí tlupu robotických mumií stále dokola vymazává paměť, vnášena dost uměle a nuceně. Nehledě k tomu, že dojem z Bisleyho linky kazí ošklivé počítačové kolorování Anguse McKieho.

Základní otázka ale zní, jakou náladu vlastně má Darebák mít. Už u Millerova scénáře je totiž znát násilné střídání dvou poloh, které se pak opakuje i v kresbě. Na jedné straně má jít o tajuplný sci-fi příběh s dětským hrdinou, na straně druhé se vyžívá v pubertálním drsňáctví a ironii. Tato druhá poloha je navíc ve vyprávění naprosto nemotivovaná – nevíme, proč chlapecký hrdina pořád chce cigaretu, ani proč jeho antagonistka vypadá jako z prostřední dvoustrany Playboye. Celý děj navíc působí jako první díl nějaké nikdy nedokončené série. Téměř nic se tu nevysvětlí a závěr vyzní do rozpačitého prázdna. Snad nejkřečovitější jsou ale náznaky jakéhosi „ponaučení“ o tom, že „osvobodit od něčeho vždycky znamená to něco zakázat“. Komiks původně vycházel na pokračování v časopise Gentlemen’s Quarterly, takže se dost možná jedná pro oba autory o jakousi bokovku, nicméně i v konkurenci množství amerického komiksového mainstreamu, který v současné době v češtině vychází, vězí Darebák poměrně hluboko pod průměrem.

Není úplně spravedlivé hodnotit autora podle jeho méně významných či ne zcela povedených děl, nicméně u Millera je otázkou, do jaké míry jsou Drsná škola a Darebák jen druhořadými položkami, které by se zásadně lišily od jeho nejuznávanějších děl, tedy série Sin City (1991–2000, česky 1999–2011) nebo 300 (1998, česky 2001). Ultrapravicový vyznavač individualistických tvrďáků na sebedestruktivních misích, konaných ve jménu nějakého jednoduchého principu nebo v okouzlení prsatou bimbo girl s našpulenými rty, měl totiž k naivní a velikášské brakové drsné škole vždycky nebezpečně blízko.