Jaroslav Rudiš si v Národní třídě našel další téma, do něhož pronikl svým jednoduchým a snadno čitelným stylem a pokusil se ho přetransformovat v knihu. Tentokrát jde o lidi z okraje společnosti: rváče, bývalé feťáky či sídlištní hospodské plebejce.
Cvičíš? Ne? Správnej chlap musí cvičit. A číst knížky o slavnejch bitvách a vojevůdcích. Musí bejt připravenej na den zúčtování, kterej se blíží. Že ne? Ale jo, věděli o tom germánský bojovníci, který v dávnejch dobách běhali v hlubokym lese, na jehož místě stojí tohle sídliště. Jejich stíny tady pořád po nocích obcházej. Vědí totiž, že mír je jenom přestávka mezi válkama a ty vyhrajou jenom silný a připravený. Ne, já nejsem nácek, jen mám rád svuj národ a svojí zemi. A nemam rád měkkoty. Tenkrát mě za to zavřeli. Mysleli, že jsem hajloval, a přitom to byl římanskej pozdrav. Ale vždyť jsme všichni potomci Římanů. Ale to je jinej příběh. Pak tu muj fotr místo lesů postavil sídliště a na něm Severku, to je muj druhej domov, na Lucku za barem se vždycky tak pěkně kouká, s chlapama vzpomínáme na starý časy, na Sametovou revoluci, kterou jsem osobně odstartoval. Ale to je jinej příběh. Že už uděláš denně třicet kliků? Musíš dělat třikrát třicet. A až si budeš jistej, vyhlídneš si někde nějakýho chlápka a změříš s nim síly. Stará dobrá ruční práce. A musíš si vybírat ty špatný, který zasloužej poučit o životě.
Starej římanskej pozdrav
To by snad stačilo… I když podobným parafrázováním (či parodováním) stylu Národní třídy Jaroslava Rudiše by se dalo snadno pokračovat až do konce recenze a o knize by to patrně vypovědělo víc než přehrabování v atrofované tkáni jejích vět. A to samozřejmě o lecčems svědčí. V Rudišově novince ale téměř nic dalšího nenajdete. Možná jen pár historek o tom, jak otec protagonisty, přezdívaného podle osmdesátkového akčního hrdiny Vandam, skočil z balkonu, jak Vandam spustil Sametovou revoluci nebo jak to udělal barmance Lucce ve výtahu. Jinak z knihy dýchá marnost, a to ještě větší než z předchozích Rudišových textů. Ve srovnání s Národní třídou je třeba Konec punku v Helsinkách poměrně sofistikované čtivo. A podotýkám, že vůbec autorovi nemám za zlé onu lehkost, s níž se lze tenkou knihou pročíst během pauzy na oběd.
Na knížce rozčilují jiné věci. Třeba to, že svou kompaktností text působí spíše jako nedůležitá epizoda z nějakého sociálně zabarveného seriálu z českého sídliště, příběh kamaráda vedlejší postavy. Navíc vyfutrovaný moudry o životě a dost chtěným, papírem šustícím „záznamem“ opravdového života lidí na okraji společnosti, „socek“, kriminálníků a bývalých feťáků, kteří rádi v družné zábavě zdvihají pravici: „My sme vždycky byli oběti. Tak nebuď přecitlivělej, to je starej římanskej pozdrav. Ne nacistickej. Římanskej! To je sranda, ne?“
Prázdnota rodinné hrobky
Dalším problémem je, že Národní třída, anoncovaná na obalu jako „Klub osamělých rváčů“, je dokonale amébovitá. Ačkoliv očividně tematizuje problémy současné společnosti a mluví se v ní o neonacismu, kmotrech, národu, Evropě, feťácích nebo politicích, nedonutí k zamyšlení ani nácka, ani člověka, který nesnáší rasismus a xenofobii, ba ani politika, který se vozí v SUV se čtyřmi šestkami na značce. Rudiš zkrátka zformuloval pár notorických klišé a my se v souvislosti s jeho postavením mimo dobro a zlo můžeme oprávněně ptát, jestli se z něho náhodou nestal neonacista. A pokud se pokoušel o popis toho, v jaké řiti je onen chudý „obyčejný člověk“, který v hospodě nadává na politiky a kmotry a zároveň se občansky angažuje tak, že objíždí víkendové protiromské pochody, tak zcela jistě neuspěl. Opisuje problémy, píše slova, ale z celku vane prázdnota jako z rodinné hrobky.
Třetí výtka míří přímo na solar příběhu, na smysl celé knihy. Ona titulní Národní třída, nulový bod české demokracie, je zde jako topos spíše vedlejší, párkrát zmíněné téma, odkazující k událostem roku 1989. Tím, že je tento detail vynesen do titulu a současně použit v efektním závěru příběhu, slouží jako ideový rukojmí. Sametovými konotacemi se autor snaží vykoupit chabý text a dát hlubší smysl či existenciální přesah pár neuspořádaným fragmentům ze života sídlištního rváče. A pokud má velmi vágně nastíněné rozštěpení hlavního hrdiny a zamlčování jeho minulosti sloužit jako odkaz k neuralgickým bodům české polistopadové společnosti, tak to absolutně nefunguje.
Jaroslav Rudiš opět ukazuje, že se mu píše velmi lehce, ale mnohem horší je to u něho s tématy, minimálně s těmi nosnými, jichž příliš nenachází. A pokud na nějaké narazí, tak se pro něj sice nadchne, ale nedokáže toto nadšení přenést na čtenáře. A tudíž lze snadno nabýt dojmu, že se jedná spíš o setrvačnost, že píše jen proto, aby vydával.
Jaroslav Rudiš: Národní třída. Labyrint, Praha 2013, 150 stran.