Symbióza vědy, výzkumu a umění

Milan Guštar se od osmdesátých let věnuje konstrukci elektronických hudebních nástrojů, vytvořil hudbu pro filmy sdružení Bulšitfilm, zabývá se výzkumem akustiky a varhan, je autorem rozsáhlého lexikonu elektronických nástrojů a jako konstruktér se podílel na nejvýraznějších dílech českého umění posledních let, jakými jsou Entropa Davida Černého nebo havran Krištofa Kintery. Přesto jeho osobnost zůstává v rámci české umělecké scény širší veřejnosti skrytá. Autor zjevně nepatří mezi umělce, kteří by cíleně budovali uměleckou kariéru a soustavně přiživovali auru autorské persóny. Přitom je jeho více než tři dekády trvající tvorba jedním z nejpozoruhodnějších příkladů symbiotického vztahu vědy, výzkumu a umění. Právě specifická forma imaginace na pomezí disciplín zakládá silnou vnitřní integritu jeho tvorby a činí ji atraktivní pro současné publikum. Není náhoda, že Guštarovo uvažování nachází odezvu u nejmladší generace tvůrců. Ačkoliv má za sebou dlouhý vývoj, jeho díla působí stejně sebevědomým a invenčním dojmem jako díla dnešních třicátníků. Jeho živá vystoupení navíc jakoby zapadají do dnešní postnoiseové hudební scény a jeho nahrávky se objevují na progresivních kazetových labelech typu Ascarid.

Cesta k prázdnotě i plnosti

Z hlediska instalace jde pravděpodobně o jednu z nejvydařenějších výstav v DOXu. Několikapatrová galerijní věž vždy poněkud trpěla syndromem koridoru a odlehlé destinace, kam divák přirozeně nezavítá. Guštarova výstava prostor skvělým způsobem aktivuje a proměňuje ho v téměř mytické místo, v němž se zjevují archetypální číselné kvality. V úvodu jsme vrženi do komplexního světa strukturálních schémat, skic a studií ke zvukovým kompozicím. Několik desítek dokumentů nás uvádí do problematiky matematických a fyzikálních jevů, tvořících základy Guštarova díla. Byla by chyba se domnívat, že jde jen o skici. Skutečné jádro autorova myšlenkového světa spočívá ve zkoumání principů a forma schematického sdělení je pro něj v řadě případů tím pravým vyústěním. Jde například o hudební skladby, které nelze z různých důvodů interpretovat, nebo je schematická zkratka jednoduše nejvhodnějším způsobem, jak dílo prezentovat.

V této části výstavy se také ukazuje, nakolik je Guštar spjat s tradicí českého umění osmdesátých let. Jeho světu dominují abstraktní kvality čísel, ale s oblibou hledá souvislosti i v přirozených jevech kolem sebe, dokumentuje aleatorní a fraktální struktury v přírodě a konfrontuje je s vlastním teoretickým poznáním. Fotografie trávy, stromů či rozkvetlých luk se tak stávají přirozeným protipólem obdobných, algoritmicky generovaných obrazců. Nacházíme zde polaritu přirozeného a kulturního, řádu a chaosu, náhodného a organizovaného. Jednotícím principem pak pro Guštara jsou pythagorejská matematika, symbolické kvality čísel a základní geometrie.

Instalace v prvním patře je doplněna o některé drobné světelné, zvukové a video kompozice, následují dominantní realizace ve dvou oddělených patrech: Flex in space MMXII a Flex 46 – Tetraktys. První z nich tvoří zcela zatemněná místnost, ve které se orientujeme jen podle drobných světelných bodů na stěnách a zaznívá v ní osmikanálová zvuková kompozice založená na čísle 8. O patro výše se nachází zcela prázdná bílá místnost, v níž rezonuje multikanálová skladba vycházející z čísla 4. Obě práce jsou sebevědomým rozšířením formálních kompozičních principů do prostoru. Drobné skici a partitury tu najednou zní v prostorových dimenzích – ukazuje se, jak silná je vnitřní souvztažnost Guštarových formálních konceptů. Práce založené na pouhých proporcích a teoretických předpokladech získávají v monumentálním měřítku na intenzitě a převádějí původně abstraktní kvality na silné smyslové prožitky.

Zvukové sochy v prostoru

Pokud mluvíme o Guštarově práci jako o zvukovém umění, neměla by být opomenuta rozsáhlá série Flex, jejíž počátky spadají do pozdních devadesátých let. Ač vzděláním hudebník, postupuje autor v příčném směru hudební teorie a podrobuje notové zápisy řadě konceptuálních zásahů, které by je snad mohly proměňovat ve výtvarná díla. Řada z nich obsahuje pouze protínající se linie, sítě čar a geometrické obrazce. Mohou připomínat formální koncepty Fluxu nebo obecněji konceptualismu šedesátých let, ve skutečnosti však reprezentují konkrétní zápisy alternativního ladění a jsou ve své podstatě přesným předpisem pro jejich provedení. V tomto ohledu můžeme hledat autorova východiska spíše v minimalismu (La Monte Young), serialismu, případně v nové formalizované a počítačové hudbě (Iannis Xenakis). Pokud bychom tuto linii násilně protáhli, nacházíme jistá spojení i se současnou praxí geometrických vizualizací elektronické hudby propojujících synesteticky zvuk a obraz na základě abstraktních datových toků. Je ale zajímavé, jak notace zůstává pro Guštara principiálním a zároveň dílčím problémem. Každý z dílů Flexu představuje konkrétní sonickou skulpturu, je unikátním smyslovým zážitkem, ale zároveň stojí v dialogickém vztahu k univerzu hudební teorie.

Schémata a grafy

Teoretické uchopování světa je pro Milana Guštara silným osobním východiskem. Vystavená díla připomínají grafy, vizualizace procesů nebo výsledky fyzikálních měření. Svébytná estetika vědeckých schémat však není tím, s čím si autor zahrává. Jeho tvůrčí myšlení se pohybuje na samotné bázi teoretických otázek matematiky, číselných vztahů, vzniku a percepce zvuku. Díky tomu dospívá k prosté vizualitě oproštěné od estetických preferencí. Obrazy skutečně představují to, čím jsou. Jako by Guštar ani nezvažoval, zdali je schéma instalace Tetraktys skutečné krásné, protože zcela ideálně reprezentuje číselné vztahy deseti bodů uspořádaných do trojúhelníku a díky tomu se nám de facto jako krásné jeví.

Takto pojatý způsob uměleckého myšlení má ve své podstatě blízko ke skutečnému výzkumu, protože i jeho základem je nakonec čistá imaginace, schopnost představit si nepředstavitelné. Ne náhodou používá v řadě prací syntetické zvuky simulující zvuky reálných nástrojů. Samotná poloha nerozlišitelnosti skutečného zvuku a jeho počítačové simulace, imitace nástrojů nebo lidského hlasu jsou fenomény, kterým se Guštar zabývá dlouhodobě. Pocit umělosti a simulace nás podvědomě směřuje k chápání zvukových kompozic jako modelů, které ve skutečnosti reprezentují myšlenky stojící za nimi. Vědomé zřeknutí se smyslových kvalit nástrojů ve prospěch ilustrativnosti je tak paradoxně ideálním nástrojem pro formulaci podstatnějších témat stavby, struktury či vztažnosti. V tomto smyslu je Guštarovo zaměření vlastně antihudební, stejně jako jsou jeho vizuální projekty antivýtvarné. Předpona anti- však není výrazem cíleného antagonismu vůči ustáleným formám, jako spíše hledání klidného a vyváženého stavu, oproštěného od emocionální a smyslové zkušenosti. Ty se pak dostavují skrze prožívání samotných principů a bazálních kvalit hudby.

Jak zmiňuje kurátor výstavy Jiří Černický, Milan Guštar se zdá být na první pohled potomkem moderny, případně rašící postmoderny. Ve skutečnosti je jeho osobitý naturel natolik ukotven v otevřené oblasti mezi uměním a vědou, že dokáže zcela nezaujatě a zároveň pregnantně reflektovat svět kolem sebe. A to z něj činí jednoho z nejpozoruhodnějších zvukových umělců současnosti.

Autor je editor projektu Mediabáze.cz.