V polovině října proběhla v pražské galerii Školská 28 zvukově-vizuální improvizace Michaela Vorfelda. Umělec jako by se řídil slovy českého prezidenta a „skoupil na zbytek svého života dostatečnou zásobu žárovek“. Jako zdroj zvuku. Hrající žárovky přitom osvětlují společný prostor mezi vizuálním uměním a hudební improvizací.
Synestesie je obvykle popisována jako schopnost přirozeně asociovat dva vjemy různé povahy. Její nejběžnější podobou je spontánní souvztažnost mezi barvou a zvukem, kdy jsou jednotlivé zvukové barvy přirozeně vnímány jako barvy skutečné. Pokud opomeneme řadu vědeckých experimentů a myšlenkových proudů, které vyústily v realizaci synestetických nástrojů (takzvaných světelných varhan) od poloviny 17. století, je jedním z nejzajímavějších instrumentů tohoto typu světelně kinetická plastika László Moholy-Nagye z roku 1928. Ta sestávala z řady pohyblivých zrcadel a ploch odrážejících do prostoru barevnou světelnou kompozici. Teoretické úvahy vedoucí k realizaci tohoto nástroje pro synestetickou hru se zakládaly na předpokladu, že spojení mezi obrazem a zvukem vychází z unikátní schopnosti syntetizovat vjemy v naší mysli.
Druhá polovina 20. století nám však o tom, jak „zní světlo“, říká mnohem více. Přístroje vytvářející světlo mají totiž svůj vlastní akustický potenciál. Každé rozsvícení pouliční lampy vyvolá drobné zvukové události, které se staly běžnou součástí našeho životního prostoru, aniž si to již uvědomujeme. Pohybujeme se ve světě prosyceném sotva slyšitelnými frekvencemi, nepatrným bzučením a světelným hukotem každé umírající zářivky. Výtvarník, perkusionista a lightdesigner Michael Vorfeld ve svých světelně-zvukových představeních vychází právě z podobného akustického šumu. Jeho současný projekt Light Bulb Music je založen na zesílených zvucích široké škály světelných zdrojů.
Ze světa neidiomatické improvizace
Jako hudebník Vorfeld vychází ze světa neidiomatické improvizace. Původním hudebním zaměřením je perkusionista, respektive hráč na preparovanou bicí soustavu a nástroje vlastní konstrukce. Jeho hudební začátky jsou spojené se stále aktivní improvizační skupinou Heinrich Mucken (ve které mimo jiné působí Claus van Bebber a Paul Hubweber). Z tohoto pohledu je Vorfeld improvizátorem „staré školy“, vycházejícím z dekonstrukce jazzových schémat a „cageovského“ hudebního happeningu. Jeho živá vystoupení jsou navíc otevřena široké spolupráci, což dokládá nespočet koncertů a nahrávek například s Okkyung Lee, Phillem Samartzisem, Reinholdem Friedlem, Chrisem Heenanem nebo hostování na realizaci Reedova Metal
Machine Music v provedení Zeitkratzer. Podobně jako u zmíněného Hubwebera se jeho hudební jazyk skládá z nepatrných hudebních událostí improvizovaných v reálném čase. Příznivci absolutní improvizace by však mohli být zklamáni, neboť mu není cizí ani poloha ambientních rytmických krajin a atmosférických kompozic.
V improvizaci můžeme obecně rozlišit aspoň dvě základní polohy: jednou z nich je opatrné vyčkávání a číhání ústící v přesně položené zvukové gesto, druhá je improvizací kontrolovaného stroje, mašinerie samočinně běžících rytmů a frekvencí, kterou hráč pouze usměrňuje. Vorfeld se dokáže brilantně pohybovat na obou rovinách anebo mezi nimi zcela přirozeně přecházet. Je hráčem, který umí soustředit veškerou pozornost na aktuální okamžik hry a přitom vydrží dlouho nečinně přihlížet automatickým rytmickým a tonálním texturám. Základem jeho Light Bulb Music je světelně-zvukový stroj ovládaný archaickými sekvencery, modulátory napětí a senzory. (Zařízení však může fungovat i zcela samostatně, jako barevná hudba ve stylu domácího světelného diska osmdesátých let.) Scéna složená z rozsáhlé sestavy žárovek a nekonečných elektrických vodičů napájených 220 volty se rozkládá všude v okolí hráče. Ten je nejen jejím operátorem, ale také zdrojem stínových obrazů na okolních stěnách. Svou roli zde nehraje jen samotný světelný zdroj, ale stejnou měrou i prostor, ve kterém se představení odehrává.
Intervence s minimálními prostředky
I když Vorfeld vychází také z pozice výtvarného umělce a lightdesignera, ve svém projektu se soustředí především na zvuk, nikoliv na obraz. Zdrojem hudby jsou jednak důvěrně známé „teplé“ pulsy klasických i neonových žárovek, ale také různé proměny frekvence celého elektrického obvodu, podle toho, jak je zrovna světelným nástrojem zatěžován. Poslouchat netradiční praskající a bzučící nástroj je kupodivu zážitkem pro ucho o mnoho příjemnějším než řada laptopových experimentů. Rozvíjí totiž naše důvěrné asociace zvuku žárovky s teplem a bezpečným světlem. To se nejsilněji ukazuje, hraje-li Vorfeld v duu s elektronickými nástroji, jako tomu je na albu Widerstand s Chrisem Heenanem. Analogový syntezátor zde představuje chladnější, zneklidňující a odosobněnou část zvukového spektra. Vorfeld oproti tomu s žárovkovým instrumentem vyluzuje o mnoho abstraktnější, avšak důvěrně znějící klastr praskanců a šumů.
Ačkoli v této revitalizaci světelného piana spočívá očividný potenciál, Vorfeld v posledních letech směřuje od velkolepých audiovizuálních projektů pro výstavu Documenta a realizace pro Expo 2000 spíše k drobnějším uměleckým projevům. Více než na okázalost a intenzitu se zaměřuje na dílčí intervence s minimálními prostředky. V prostředí přesyceném světlem a zvukem vytváří malé, důmyslně zkonstruované události, které nám připomínají, jak může být leckdy opomíjený přesah mezi vizuálním uměním a hudební improvizací přínosný.
Autor je audiovizuální tvůrce a pedagog FAMU.