Houbaření pro Johna Cage

Bezprostředně před napsáním tohoto textu jsem při obědě v bistru otevřel jeden z lifestylových časopisů, které se tam obvykle volně povalují. Při náhodném listování jsem narazil na odzbrojující radu do života: pokud se s vámi nějaký mladý člověk bude chtít bavit o aktuálních uměleckých výstavách, je nejvyšší čas se zvednout a odejít do nejbližšího baru, kde se nic takového stát nemůže. Dobře míněná rada napovídá něco o tom, jak je běžný výstavní provoz vnímán nejširší veřejností: jako místo, kde se schází především umělecká komunita a skupina konzumentů občerstvení označovaná jako holubí letka. Možná proto se v posledních letech výstavní instituce většího formátu začínají zaměřovat na velkoryse pojaté výstavní produkce, které předkládají jasné kurátorské koncepty určené především pro tzv. široké publikum. Kurátor přitom opouští úlohu komplikátora nastolujícího zneklidňující situace a přechází k úloze simplifikátora. Jak v této situaci působí současné cageovské výstavy?

Televizní pořad Kultura 24 lákal na výstavu v galerii DOX slovy: „Experimentální pocta jednomu z nejslavnějších experimentátorů.“ Abychom pochopili, o jak velký experiment půjde, následuje ukázka z Cageovy tiché skladby 4.33 o délce 4,5 sekundy a uklidnění, že John Cage nad svými díly ve skutečnosti velmi přemýšlel. O něco věcněji působí pohled Petra Ference na Aktuálně.cz, ani on si však neodpustí k výstavě poznamenat, že „tolik hvězd uměleckého experimentu a avantgardy se pod jednou střechou v Praze jen tak nesejde“.

Alternativní podivnosti

Jak se vyznat v záplavě hvězd a experimentů? Jozef Cseres a Georg Weckwerth, kurátoři výstavy Membra Disjecta pro Johna Cage v galerii DOX, premiérované v Museumsquartier ve Vídni, podle vlastních slov vystavují díla Cageových přátel, souputníků i mladších umělců, kteří se cítí skladatelem ovlivněni. Jak tuto skupinu umělců definovat? Cageův vliv byl historicky nejsilnější v několika obdobích. Na přelomu padesátých a šedesátých let obhájil aleatorismus jako legitimní skladebnou metodu, konceptem „minimal art“ nepřímo inspiroval generaci amerických minimalistů Michaela Nymana, Terryho Rileyho a Stevea Reicha a v neposlední řadě přinesl do koncertní síně happening. Nutno přiznat, že tak neučinil jako neznámý umělec. I jeho tvorba před rokem 1950 docházela kladného kritického ohlasu a performativní skladby jako Theater Piece No. 1 nebo 4.33 byly v době uvedení ve vážnohudebních kruzích revolučním gestem z pozice již etablovaného skladatele. Od konce šedesátých let pak Cageovy myšlenky dále pulsují zejména v abstraktně orientované volné improvizaci. V této pro většinové obecenstvo skryté oblasti také kurátoři nacházejí většinu umělců zastoupených na výstavě „určené širokému publiku bez ohledu na šíři a hloubku vzdělání či zkušenosti“– jsou to například Robert Ashley, Christian Marclay, Nicolas Collins, Lee Ranaldo nebo David Moss.

Co však z původních cageovských idejí divák v galerii zakusí? Výběrem umělců míří kurátoři spíše do omezené oblasti experimentální hudby osmdesátých a devadesátých let. Reprezentují však tito hudebníci skutečně odkaz Johna Cage a je nezbytné konfrontovat se s jejich tvorbou v galerii? Tematickým zúžením na „poctu pro Johna Cage“ navíc odpadá klíčová část jejich tvorby a pro účely výstavy tak vznikají jakési dárky. I přesto, že třeba hudební projev vystavujícího Franze Hautzingera patří i v současnosti k mimořádným zážitkům, vystavená grafická partitura vypovídá pouze o tom, že příležitostně tvoří grafické partitury. Není však samotný fakt inscenace nepředstavitelného tím, co nás zajímá na Cageovi nejvíce? Místo odpovědí na tyto otázky se dočkáme žánrově omezené reflexe jeho tvorby formou resumé z oblasti experimentální hudby. Vystavené artefakty pak zastupují žánr „alternativní podivnosti“, která není v běžném komerčním provozu tak často vidět, a galerie tedy poslouží jako místo, kde do ní můžeme bezpečně a srozumitelně nahlédnout. Naneštěstí i samotná instalace působí dojmem, jako by bylo třeba stanovený počet děl v členitém prostoru umístit za každou cenu. Výstava svým průběhem nikam nesměřuje, a ačkoli je určena pro široké publikum, postrádá základní vodítka. Zůstává tak u defilé podivných artefaktů, které se zdají stejně tak důležité, jako nepodstatné.

Prospěch z omšelosti

O něco lépe z kurátorského hlediska dopadla druhá, skromnější výstava Na houby for John Cage v opavské galerii Gottfrei, jejímž kurátorem je Martin Klimeš (rozhovor v A2 č. 4/2012). Ta se větší měrou soustřeďuje na lokální uměleckou scénu, a přestože zahrnuje díla téměř šedesáti umělců, působí ve výsledku kompaktněji. Jedním z pozitiv opavské výstavy je rozdělení samotné instalace na dvě části, v galerii Gottfrei a v budově bývalého Divadelního klubu, přičemž první z nich představuje spíše tradičněji pojatá a historická díla Zory Ságlové nebo Dalibora Chatrného a s nimi třeba volně související grafické notace Michaela Vorfelda. Druhá část expozice pak směřuje spíše k současným technologiím, interaktivitě, použití videa a obecněji mladší generaci tvůrců – zastoupeni jsou například Filip Cenek, Michal Kindernay či Tomáš Vaněk.

Přestože díla vystavená na pražské a opavské výstavě nejsou zcela rozdílná, jistá omšelost a subkulturní charakter Gottfrei nakonec spíše hraje ve prospěch celkového vyznění opavské výstavy. Druhým bodem, který možno přičíst k dobru, je Klimešův zájem o živé a aktuální umění, spíše než o sbírku známých jmen na plakátech, i když některá z nich jistě nechybějí. Výstava tak i přes absenci velkorysého spektáklu napovídá, kde odkaz Johna Cage vlastně nenápadně přebývá.

Autor je editor projektu Mediabáze.cz.