Nakladatelství Karolinum připravuje k tisku překlad knihy Frames of War jedné z nejdůležitějších postav současného feministického myšlení. Chystaná publikace však dokládá, že americká filosofka obrací v posledních letech svou pozornost především k obecnějším otázkám uplatňování politické moci.
Jestliže existuje něco, co Judith Butler činí výjimečnou intelektuální osobností (ať už vůči té či oné její konkrétní tezi, nebo dokonce vůči jejímu dílu jako celku můžeme mít jakékoli výhrady), je to fakt, že notně již opotřebovaný výraz „živé myšlení“, používaný v souvislosti s některými současnými mysliteli a myslitelkami jako sice nejasný, ale osvědčený kompliment, je v jejím případě zcela na místě.
Sledujeme-li její texty od monografie Subjects of Desire (Subjekty touhy, 1987), věnované recepci Hegela ve francouzské filosofii, až po současné úvahy o životě hodném truchlení, jsme svědky dvojího paralelního pohybu. Na jedné straně jde o myšlení velmi konzistentní: jeho hlavní konstantou je promýšlení tématu negativity, ať už se jedná o hegelovskou dialektiku, o koncept afektivního pouta, rozpracovávaný v The Psychic Life of Power (Psychický život moci, 1997; zde je autorčiným cílem ukázat, jak se subjektivita konstituuje kolem věcí a afektů, které ze sebe musí zároveň vyvrhovat), nebo o všudypřítomný motiv ztráty, truchlení a melancholie. Tímto specifickým rysem se myšlení Judith Butler mimochodem velmi výrazně liší od oné „afirmativní“ a deleuzovsky inspirované verze genderového myšlení, jak ji razí například Elisabeth Grosz nebo Rosi Braidotti (na námitky posledně zmiňované Judith Butler v tomto duchu odpovídá na několika pozoruhodných stránkách své knihy Undoing Gender, Odvolávání genderu, 2004).
Na druhé straně však tato konzistentnost rozhodně neznamená jakoukoli formu ustrnutí na pevně dané teoretické pozici: každá nová autorčina kniha klade a promýšlí novou otázku, nebo alespoň dopracovává a nuancuje to, co v jejích předchozích textech zůstalo nejasné nebo co se stalo předmětem námitek. A proto každou její novou knihu má smysl číst (což není nijak samozřejmé a v tomto směru je jejím antipodem třeba Slavoj Žižek).
Rámce války
Kniha Frames of War (2009), která brzy vyjde pod názvem Rámce války v nakladatelství Karolinum, je pozoruhodným svědectvím o tom, jakým směrem se myšlení Judith Butler ubírá v poslední době. Jde o první její knihu vydanou v češtině (pomineme-li několik česky vydaných časopiseckých ukázek z jiných děl). Ačkoli by se mohlo zdát problematické, že českému čtenáři je nejdříve představen poslední článek reflexe, která se rozvíjí již poměrně dlouho, nemůže být pochyb o tom, že každá kniha Judith Butler může stát sama o sobě. Stěžovat si na absenci kontextu by bylo zbytečně pedantské – základní autorčiny teze u nás ostatně již nejsou neznámé a existuje dost sekundárních textů, které si lze pro první seznámení vzít na pomoc.
Východisko, od kterého se úvahy předložené v této knize rozvíjejí, zní jednoduše: „Určité životy nelze chápat jako poškozené nebo ztracené, pokud nebyly nejdřív chápány jako žité.“ Různá objasnění a rozvedení, které si toto na první pohled lakonické tvrzení vyžaduje, však mají velmi daleko k banalitě. Co určuje, jaké životy jsou chápány jako žité a jaké nikoli? Judith Butler tuto praxi, která diferencuje mezi životy, jež mohou být ztraceny, a životy, jež ztraceny být nemohou, protože vůbec nejsou uznány jakožto životy, označuje právě jako rámování. Život sám je jakožto život ustavován „selektivními prostředky“, prostřednictvím určitých normativních rastrů: v tomto ohledu autorka zajisté v mnohém navazuje na své předchozí úvahy o konstituci subjektu (úvahy rozpracovávané již počínaje Gender Trouble, Potíže s genderem, 1990) prostřednictvím určitých norem a sil, které podle ní vytvářejí „historicky kontingentní ontologii“, avšak zároveň je patrné, že se chystá je výrazně posunout směrem, který byl v Gender Trouble přítomen spíše implicitně (v pozdějších textech však už nikoli), totiž směrem k problematice etické. Tyto normy podmiňují uznání života jakožto života, přičemž toto uznání bezprostředně implikuje etický závazek. Povahu tohoto závazku potom Judith Butler vymezuje tak, že takto uznaný život je „grievable“, hodný truchlení – jinak řečeno: tak, že může být ztracen.
Sepětí mezi rámem, uznáním života a jeho potenciální ztrátou, jež k němu patří ovšem již v momentu, kdy je tento život žit, nebo dokonce již tehdy, když se tento život vůbec započíná, má složitou časovou strukturu, kterou autorka uvádí do souvislosti s předbudoucím časem (v gramatickém slova smyslu): „Většinou si představujeme, že dítě přijde na svět, v tomto světě a tímto světem je podporováno do dospělosti a do stáří, a nakonec zemře. Představujeme si, že pokud je dítě chtěné, je začátek jeho života oslavován. Ale bez implicitního pochopení, že je tento život hoden truchlení, neboť jeho ztráta by způsobila druhým zármutek, a že tato předpokládaná budoucnost je ustavena jako podmínka tohoto života, by tento začátek oslavován nebyl.“ Tento život je – vyjádřeno těžko přeložitelnou větou – a life that will have been lived (v českém překladu: „toto bude život, který bude odžit“).
Násilí a válka
Takto nastíněné východisko, jak se Judith Butler domnívá, umožňuje nové promyšlení takových konceptů, jakými jsou vykořisťování, násilí a – jak napovídá titul knihy – válka: mimo oblast uznaného života existují populace, které „je možno postrádat nebo mohou být odstraněny právě proto, že jsou rámovány jako již ztracené nebo odstraněné; jsou prezentovány spíše jako hrozba pro život, jak jej známe, než jako žijící populace.“ Podotkněme, že zde se autorčino myšlení stýká s jinými koncepcemi, ubírajícími se paralelním směrem: Giorgio Agamben se v Homo sacer (1995) zabýval tématem života, který nestojí za to žít, Étienne Balibar v knize Violence et civilité (2010) pozoruhodně tematizuje formy násilí, které zbavují svůj terč statusu subjektu, Bertrand Ogilvie v některých svých textech razí pojem „člověka na odpis“ či „odpadkové populace“. Na takto vytyčených základech je samozřejmě možné rovněž nově uvažovat o foucaultovském pojmu biopolitiky nebo vést – což ostatně Judith Butler činí – plodný dialog s psychoanalýzou.
Škála konkrétních témat, na které se zaměřuje ve zbývajících esejích, je natolik široká, že ji zde lze zmínit jen velmi letmo. Patří mezi ně kritické čtení Susan Sontag v souvislosti s úvahami o násilí a fotografii, vztah lidského života a animality, velice silná analýza snímků mučení z Abú Ghrajbu nebo básnické sbírky Poems from Guantanamo (Básně z Guantánama, 2007; dojemný tón, který dotyčnými stránkami prosvítá, je u Judith Butler neobvyklý), sexuální, ale také islámská politika, četba Freuda, Melanie Klein, ale i Lévinase…
Kniha Frames of War je podivuhodným příspěvkem k politické filosofii a příkladně se v ní ukazují všechny kvality, které jsme zvyklí s autorčiným jménem spojovat: bystrost, originalita, pronikavost (a dodejme ještě, že oproti některým předchozím textům se propracovala k mnohem jasnějšímu a čtivějšímu stylu). Za to, že v češtině budeme konečně mít celou knihu od Judith Butler, patří všem zainteresovaným – od nakladatele až po překladatele a redaktory – bezpochyby velký dík.
Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.