Joker na hrad

Komiksový scenárista Brian Azzarello je u nás známý především sérií 100 nábojů, která se v nakladatelství BB art blíží ke svému konci. V útlém komiksu Joker z roku 2008 se ponořil do duše Batmanova úhlavního protivníka. A to natolik, že z Batmana tu nezůstalo téměř nic, s výjimkou stručné závěrečné scény. Postavu Jokera scenárista uchopil podobně jako Christopher Nolan ve druhém dílu své filmové batmanovské trilogie, nazvaném Temný rytíř a dokončeném ve stejném roce jako Azzarellův komiks, který se původně dokonce měl jmenovat Joker: Temný rytíř, od čehož bylo kvůli filmu nakonec upuštěno.

V Nolanově snímku Joker zastupuje čisté a naprosto iracionální zlo, které chce jen škodit a zabíjet. Vytrácí se tak klasický superhrdinský motiv padouchů, kteří touží po nadvládě nad světem nebo dokonce po jeho zničení. Chybějí tu i jakékoli ideologie, které si můžeme spojovat s konáním reálných padouchů naší doby. Ačkoliv se zpočátku zdá, že Joker usiluje o obnovení nadvlády nad zločinem v Gotham City, jak pronikáme do jeho charakteru, zjišťujeme, že to je jen motiv zástupný. Jokerovi jde totiž opravdu jen o požitek z páchání zla – i proto je to figura bez slabšího místa, všeho schopná i za cenu vlastní smrti. To by přece také mohla být zábava.

Jen další v řadě

V Azzarellově komiksu sledujeme Jokerovu ďábelskou jízdu Gothamem po jeho neobjasněném a trochu podivném návratu z léčebny v Arkhamu. Vypravěčem příběhu je řidič, který se chce díky Jokerově přízni vyšvihnout do vyšších gangsterských struktur. Díky němu získává komiks noirový nádech, který Azzarello ještě posiluje tím, že často vy­­užívá vnitřní monolog vypravěče. V příběhu, v němž si Joker bere zpět svou vládu nad podsvětím Gothamu a k tomu samozřejmě nějaké ty úroky navíc, Azzarello proměňuje batmanovský Gotham v Sin City ze stejnojmenné série Franka Millera: semeniště hříchu, zločinu a korupce.

Klíčová je tu právě úloha Jokera, obávaného a nevypočitatelného psychopata, kterému není radno se stavět do cesty. Právě postavou psychopatického vůdce, kterému se podařilo vytvořit zločineckou organizaci, tento komiks překračuje mantinely superhrdinského žánru a mnohé čtenáře spíše odradí. Azzarello se zde prostřednictvím komiksových polí s bublinami ptá, jak je možné, že si ti, kteří patří do blázince, dokážou podmanit tolik lidí. Odpověď hledá tak, že Jokera nechává, aby postupoval podobně jako političtí vůdci a diktátoři: v poddaných vyvolává strach právě svým psychopaticky nevypočitatelným chováním a brutalitou, s níž trestá i jen náznak odporu.

Nemocná společnost

S charakterem Jokerovy postavy dobře koresponduje výtvarná podoba komiksu, o niž se postaral Lee Bermejo, který se u nás představuje vůbec poprvé. Bermejo si tu hraje především se stínováním tváří postav. Všichni vypadají staře, unaveně, beznadějně, mají zvrásněné obličeje. Žít v Gothamu není žádný med. A podobně jako Azzarello nechává vyniknout jen a pouze Jokera, jednotlivým stránkám dominuje vždy jedna kresba, které se ostatní obrázky podřizují. Někdy jde jen o detaily z této kresby, jindy se stejná scéna vyjevuje v jiných úhlech pohledu. Bermejo tím komiksu dodává filmovou dynamičnost a zároveň je docela úsporný. Dynamiku prohlubují i celky, které jsou linkami rozděleny do několika panelů. Šílenství do komiksu vstupuje skrze obrázky především křiklavými barvami, připomínajícími přeplácanost osmdesátých let. Narážíme tu tak na stránky laděné do fialova nebo dokonce do růžova.

Čtenář Jokera je jeho autory postaven před problém, s kým se v komiksu identifikovat. S šíleným Jokerem? Nebo s vypravěčem, tedy Jokerovým poskokem? Ten se navíc v průběhu vyprávění čím dál více rozplývá v samotném Jokerovi a nevadí mu ani to, že Joker znásilní jeho ženu. Komiks Joker tak můžeme číst jako sondu do šílené mysli psychopata, ale i jako sondu do společnosti, která se šílencem nechává ovládat. Každopádně Batman zde nemá co pohledávat, protože s tímhle druhem šílenství se jeden superhrdina, pokud to není zároveň superpsycholog a supersociolog, nemůže vypořádat. Joker je totiž jen jedním ze symptomů nemoci.