Součástí loňského cageovského výročí bylo také připomenutí šesti desetiletí od uvedení skladatelovy tiché skladby 4’33’’. Předmětem právě ukončené dortmundské výstavy, prezentující například také kompozici 0’00’’, bylo ticho. Jednou vystavené ticho se ovšem snadno mění v neodbytný hluk.
Důstojnou tečkou za loňskými majestátními celosvětovými oslavami Cageova centenia byla dortmundská výstava Sounds Like Silence. Návštěvníci unikátního centra současného umění Hartware MedienKunstVerein, jež vzniklo před šestnácti lety a postupně se rozrůstalo o citlivě rekonstruované a dostavované prostory bývalých skladů ocelárny a pivovaru, zde mohli vidět, poslouchat, číst či multimediálně vnímat stovky exponátů a absolvovat desítky přidružených akcí.
Partitury a algoritmy
Ambiciózní projekt kladl důraz na méně nápadnou součást několikanásobného cageovského výročí: podnětem k výstavě bylo šedesát let uplynulých od premiérového uvedení legendární kompozice 4’33’’ na koncertu, který 29. srpna 1952 uspořádalo Woodstockské sdružení umělců v koncertním sále Maverick. Na klavíru ji tehdy zahrál David Tudor. Právě tato tichá kompozice, podobně jako kdysi Duchampovy ready mades, vzbudila ve světě nejen hudebního umění nejhlasitější povyk a v patřičném kontextu zřejmě provokuje dodnes. Velká část výstavy i výzkumu, který ji předcházel, je proto věnována této skladbě.
Inke Arnsová a Dieter Daniels, kurátoři a zároveň editoři obsáhlé publikace, nabídli rozsáhlou, hloubkovou a kontextovou reflexi fenoménu ticha, jež skladatele proslavilo asi nejvíce. Vystaveny, reprodukovány a komentovány jsou všechny partitury 4’33’’, existuje totiž několik časově i typologicky odlišných verzí její notace – diastematická, grafická, verbální i kaligrafická. Nicméně ta původní, diastematická, která zůstala po premiéře Tudorovi a podle níž o rok později Cage vytvořil grafickou verzi jako narozeninový dárek pro výtvarníka a psychologa Irwina Kremena, se nadobro ztratila. A tak zbyly jenom rekonstrukce, jež později udělali Cage nebo Tudor při různých příležitostech uvedení díla. Oficiální verze partitury je ta, kterou má ve svém katalogu vydavatelství Edition Peters poté, co s ním Cage v roce 1960 podepsal smlouvu na všechny své existující i budoucí kompozice. Je kompromisem mezi ostatními verzemi. Zajímavé je, že je velkorysá nejen z hlediska instrumentace, ale relativizuje i délku tří vět, ze kterých se 4’33’’ skládá: podobně jako volba nástroje či nástrojů i délka jednotlivých vět zcela závisí na libovůli interpreta.
Na výstavě nechyběly samozřejmě ani materiály dokumentující další Cageovy hudební kusy, ve kterých pracoval s konceptem ticha, prázdna a nicoty. Je to například skladba 0’00’’ (4’33’’ No. 2) z roku 1962, věnovaná Yoko Ono a Toshi Ichiyanagimu, tiché písně pro hlas ze sbírky Song Books z roku 1970, skladba WGBH TV z roku 1971, věnovaná Nam June Paikovi, a jediný Cageův film One11 z roku 1992 s rozsáhlou počítačově generovanou partiturou, obsahující výrobní algoritmy a detailní instrukce.
Silent playlist
Součástí expozice byly rovněž různé inspirační zdroje a dobové paralely proslulého díla, třeba povídka Heinricha BöllaDoktora Murka sebraná mlčení (1955), v níž si protagonista, rozhlasový redaktor Murke, vytváří v práci magnetofonovou koláž z editací nežádoucích pauz a nádechů řečníků a při jejím poslechu pak doma relaxuje. Dále experimentální filmový snímek bez obrazu Hurlements en faveur de Sade (1952) situacionisty Guy Deborda, Monotónní symfonie (1949) od Yvese Kleina s úplně tichou druhou větou nebo proslulá bílá plátna Roberta Rauschenberga, jež se řadí k přímým inspiracím Cageova slavnějšího díla. Je patrné, že koncept ticha, na který Cage svým kontraktem s renomovaným hudebním vydavatelstvím uvalil copyright, byl intenzivně testován i jinými avantgardními tvůrci.
A umělce a teoretiky zajímá dodnes – jejich různorodé příspěvky tvořily koncepčně i proporčně vyvážený pandán k historické části výstavy, koncipované spíše dokumentárně. Kurátoři vybrali přímější reakce i volnější parafráze od tří desítek tvůrců či seskupení, vesměs kvalitní díla, traktující ticho v různých mediích, situacích a kontextech (zastoupeni byli například Dave Allen, Jens Brand, Brandon LaBelle, Christian Marclay, Bruce Nauman, Max Neuhaus, Nam June Paik, Matt Rogalsky nebo Stephen Vitiello). Výpravný katalog obsahuje kromě reprodukcí partitur, dobových dokumentů a vystavených děl rovněž reflexivní eseje a také antologii relevantních textů (kromě těch Cageových jsou zde příspěvky od Kyle Ganna, Douglase Kahna, Jamese Pritchetta a jiných erudovaných autorů). Sampler koncipovaný jako „silent playlist“ je pak exaktním důkazem toho, že ticho je jenom halucinogenní mýtus.
Hlasité mlčení
Dortmundská výstava je po nedávné knize Kyle Ganna No Such Thing as Silence: John Cage’s 4’33’’ (2010) patrně nejvýznamnější analýzou Cageova „tichého“ gesta a jeho dalekosáhlých důsledků. Přesvědčivě vyvrací všechny pokusy interpretovat kompozici ticha buďto jako hravý dadaismus či, v lepším případě, jako zenovou meditaci amatérského filosofa, anebo ji redukovat na radikální gesto. Oba projekty se snaží dokázat, že ačkoli je v inkriminovaném díle ze všeho trochu, jde především o uvážené a úzkostlivé řešení avantgardního skladatele s úctou k tradici – což je také paradox. Nicméně Cage na skladbě podle vlastních slov pracoval téměř čtyři roky, zatímco na dlouhé a obtížné kompozici Music of Changes z téhož období jenom několik měsíců. Patrně nejdůležitější pro vznik a konečnou podobu 4’33’’ byl hudební a filosofický vývoj experimentujícího skladatele.
Zřejmě nám nezbývá než se smířit se závěrem, že svou přítomnost a důležitost amplifikujeme hlukem. Proto je právě hluk – nikoli ticho – antropologická konstanta, jak kdysi správně vytušil Jacques Attali. Ale ani ono vysněné ticho není tiché. Naopak, je hlasitější, než by se člověk nadál, a slavná Cageova kompozice ticha, v níž zní ticho opravdu až moc hlasitě, stimulovala diskurs, jaký se kdysi nepovedlo iniciovat ani hodně hlučným futuristům.
Cage nechtěl nic říct, a přesto to říkal. Když ale bylo třeba, dokázal i mlčet. Stejně jako mlčení zenových mistrů nebo mlčení Duchampovo, i Cageovo mlčení bylo významné, mnohdy až příliš hlasité. Mlčet po Cageovi není lehké – ačkoli, jak říkají Gilles Deleuze a Félix Guattari, právě významné ticho je dnes zřejmě tou nejsmysluplnější interpretací. Cageovo ticho bylo hodně vzdálené mlčení Wittgensteinova Traktátu či nicotě existencialistů, nebylo avantgardní negací a už vůbec ne protestním aktem rebela. Naopak: potvrzovalo existenci zvuků stejně jako myšlenek v prázdnu vždy vibrujícím významy, jež provokují subjekt k interpretaci, k symbolické reakci. Nemít co říct a říkat to znamená oddat se přenosovému médiu (zvukům, slovům, gestům, obrazům), podlehnout jeho síle, pokoušet se s ním ztotožnit. Jinými slovy, uznat, že „vždy je tu něco k vidění, něco k slyšení“. Není tudíž divu, že i v Cageově legendární, postupně doplňované knize Silence po Přednášce o ničem následuje Přednáška o něčem, jež je k tichu ještě vstřícnější, jelikož „něco a nic nestojí proti sobě, ale potřebují se k vzájemné existenci“.
Autor je estetik umění.
Sounds Like Silence. John Cage – 4’33’’ – Silence Today. Kurátoři Inke Arnsová, Dieter Daniels. Hartware MedienKunstVerein, Dortmund, Německo, 25. 9. 2012 – 6. 1. 2013.