Přemek v košili po Šaldovi

Vzpomínková kniha Teď něco ze života přináší další nahlédnutí do zákulisí české literární vědy druhé poloviny minulého století a zároveň reflektuje i celkový společenský a kulturní vývoj – podobně jako to činil například Miroslav Červenka v Záznamníku (2008). Pohled Anny Blažíčkové je však odlišný. Dobu nahlíží především skrze svoji roli partnerky literárního historika a kritika Přemysla Blažíčka, v textu nazývaného prostě Přemek. A právě toto hledisko je pro knihu určující.

Svého druhu terapie

Memoárový text se na první pohled podobá partnerské autobiografii, v níž jeden životní příběh nelze oddělit od druhého, jako je tomu například u Ariel a Willa Durantových a v českém prostředí u Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Jenže u Blažíčkové je rozložení hlasů asymetrické – vše je podáváno z pohledu vypravěčky a Přemek zde vystupuje jen jako objekt. Text přitom zdaleka není autobiografií autorky, ale především portrétem Přemysla Blažíčka jako manžela a literárního vědce. Ostatně i název knihy je výrokem jejího muže, takže pokud „něco ze života“, tak ne z života autorky. Přemek se ocitá v centru pozornosti hned na prvních stránkách a tuto fokusaci završuje skoro čtyřicet stran dlouhý detailní, takřka po minutách zprostředkovávaný popis manželova posledního nemocničního pobytu. Informace o výši teploty, množství potravy či tělesném chátrání v závěru knihy vyvolávají především dojem neukočírované bolesti ze ztráty partnera.

Z tohoto hlediska je tedy namístě vnímat text Blažíčkové jako svého druhu terapii. V memoárové literatuře koneckonců není ztráta blízkého ojedinělým podnětem psaní. Manželova smrt byla v tomto případě přiznaným impulsem ke vzniku knihy, jejímž prostřednictvím vypravěčka čelí náhlé prázdnotě: „Po Přemkově ‚kladení do hrobu‘ jsem odešla ze hřbitova bez ponětí, že svůj svět jsem ztratila. Během dní jsem pochopila, že bez Přemka nemůže nic fungovat.“

Do života jí vstupuje nejistota, najednou si není jista svými názory, jejichž výměna a utvrzování byly podstatou někdejšího manželského soužití. Absence společných diskusí nyní přináší pochyby, ty se však v textu projevují jen minimálně. Přestože se jedná o autobiografický text s ryze subjektivní perspektivou, autorka nás nechává do svého soukromí nahlédnout jen zřídka, jakkoli si nebere servítky při popisu soukromí cizího. O svých pocitech a názorech hovoří minimálně, a pokud, pak jsou většinou podávány jako shodné s manželovými. Také o sobě mluví Blažíčková jen ve vztahu k Přemkovi. Základní linii knihy netvoří její či manželův život, ale jejich vztah, který autorka oživuje zároveň s postavou mrtvého manžela. Jako by se teprve setkáním s ním stala „sama sebou“.

Uzurpované osudy

Vztah pisatelky k zesnulému muži je založen na obdivu, i když ne nekritickém. Respektuje nejen jeho názory, ale především jeho literárněvědné úsilí a práci: „Mým celoživotním úkolem se stalo vnější zásahy do jeho světa omezovat.“ Přemysl Blažíček z vyprávění vyvstává jako neuchopitelný ideál, byť zlidšťovaný chybami. Jeho životní příběh podává autorka se samozřejmým předpokladem, že právě ona ho znala nejlépe, a že tedy má právo o něm, jeho myšlenkách a názorech vypovídat jako o jeho vlastních – to se týká kupříkladu líčení, jak přišel v předloktí o obě ruce. Podobně si ostatně pisatelka uzurpuje osudy vlastních dětí. Zkrátka o svých nejbližších si nárokuje říkat všechno, od kariérních postupů po jejich současný osobní život. Není to v dnešní české autobiografické literatuře nic neobvyklého (vzpomeňme například na poslední oddíl memoárů Pavla Kohouta Předběžná bilance), ale ani sympatického. Navíc jakmile se vypravěčka dostává do současnosti, zapadá do banality a neutříděných dojmů. Když se třeba opakovaně zmiňuje o synově úspěchu s programem Calc602, není možné za tím necítit rodičovskou pýchu, ta se však hlásí o pozornost více, než je příjemné.

Vzpomínky směřují z velké části do doby normalizace, kterou Blažíčková nevykresluje jako dobu společenského zglajchšaltování, ale vlastně jako intelektuálně plodný čas: „Životní stereotyp, důsledek omezených možností za normalizačního režimu, byl pro psaní ideální.“ Přitom se nevyhýbá posuzování jednání lidí ve svém okolí – pro morálně chybující má jen údiv, případně posměch, a postihuje tak trapnost doby. Bez rozpaků popisuje rozchody s bývalými známými, kteří nedostáli jejím nárokům. Z jaké pozice je však autorka soudí? Provinění se totiž mnohdy nezdají být příliš závažná, a zmínky o zavržených přátelích jsou tak poněkud znepokojující.

Můžeme se jistě pozastavovat nad svérázem spisovatelčiny osobnosti, který v některých momentech působí protivně, i když na jiných místech může nevoli překrýt fascinace jejími sebevědomými formulacemi, to je však otázka osobních preferencí. Důležitější je, jak Blažíčková obstojí jako autorka vzpomínkové knihy. Jistě, dozvídáme se zákulisní informace o vztazích v Ústavu české literatury a pracovních postupech při sestavování různých slovníků a nejsme ochuzeni ani o anekdoty, které působí, jako by je Blažíčková už několikrát vyprávěla a věděla, že budou dobře fungovat (Přemek v Šaldově košili, Mukařovský a laskonky, Grebeníčková a knihy). Přesto kniha nefunguje jako celistvý a koherentní text.

Redaktorský sentiment

Kniha je poměrně rozsáhlá, což by nebylo na škodu, kdyby ovšem její rozsah byl opodstatněný. Blažíčková záměrně nepostupuje chronologicky, ale vrací se k jednotlivým momentům, situacím a osobám, jak jí přijdou na mysl. Na mnoha místech se tak text zadrhává. Třeba vsuvka o výročí svatby v pasáži o Patočkově přednášce působí nepřiměřeně, až nesmyslně. Neustálé opakování a návraty popisů týchž životních situací neuvěřitelně zatěžkávají text. Ze začátku tato strategie snad i působí, když čtenář čeká na vysvětlení momentů, které vypravěčka dříve zmínila neúplně, ale jakmile se návratné motivy a situace opakují jen pro nabalení dalších detailů, které nejsou pro postup textu zásadní, dostavuje se rozpačitost a podráždění. V doslovu Věry Koubové sice čteme, že „rytmus, v němž se ústřední témata vracejí, vždy obohacena o další aspekty, o nové tóny a odlišná zabarvení, tvoří plasticitu knihy“, jde však o záměr, který nevyšel.

Věříme, že zkušený redaktor Michael Špirit si je těchto nedostatků vědom, zdá se ale, že z osobního zaujetí – nechceme tomu říkat hned sentiment – nechal při přípravě knihy převládnout autorčin hlas, a to ke škodě výsledného tvaru. Jestliže se zde nad logiku vyprávění staví „život paměti“, pak opravdu dochází pouze k vršení vzpomínky na vzpomínku, slepování různorodých tematických částí, prokládaných navíc deníkovými zápisy z různých dob. Když autorka píše: „Nemohla bych být životopisec ani svůj vlastní, natož Přemkův“, tak má pravdu. Nakonec totiž není možné si složit ani Blažíčkův životní příběh, o čemž svědčí i nutnost připojit k textu slovníček osvětlující základní životní a profesní data. Samotný text se asi nejvíce blíží formátu odpovědí na imaginární otázky, autorka nechce vyprávět, ale informovat o tom, co ještě by nás mohlo o Přemyslu Blažíčkovi zajímat. Je to jakýsi katalog vlastností, typických a výrazných situací a blízkých lidí. Z takového výčtu složený portrét ale naprosto ztrácí životnost.

Je to škoda, formulace samy plynou bezpečně, a nebýt oněch tematických střihů a návratů, mohla se kniha stát působivou výpovědí o „nevšedním vztahu muže a ženy“. V zásadě jde o klasický vzpomínkový text bez výrazných experimentů (pokud měly být ony neustálé návraty formálním výbojem, pak natolik slabým, že vyznívá jen jako kompoziční nedostatek). Příběh Anny a Přemysla Blažíčkových z knihy Teď něco ze života mohl z textu sám vystupovat, takhle se čtenář musí přemáhat, aby si ho dal dohromady sám.

Autorka je komparatistka.