Proti ideologii postižení

Kniha Jinakost – postižení – kritika, kterou k vydání připravila Kateřina Kolářová, je první česky vydanou antologii z oblasti disability studies, v níž se zkoumá postižení jako kulturní, společenský a politický fenomén. Český čtenář se konečně může blíže seznámit s oborem, který se v akademickém prostředí – v návaznosti na ideje nových sociálních hnutí – etabloval v průběhu osmdesátých let.

Disability studies, podobně jako například queer studies nebo postkoloniální studia, vycházejí z aktivistického prostředí usilujícího o emancipaci a uznání společensky znevýhodněné skupiny obyvatel. Středem zájmu je demaskování diskursu postižení jako projevu ideologie, která ustanovuje a reprodukuje určitou společenskou hierarchii, jež „postiženým lidem“ zabraňuje plně se účastnit společenského života. Postižení a tělesná odlišnost se tak oproti běžnému názoru nechápou jako individuální nedostatek, nýbrž jako projev společenské konstrukce, která rozděluje těla na užitečná a neužitečná. Obecněji řečeno, tělo neexistuje samo o sobě, ale vždy jako průsečík společenských sil.

Norma a ideál průměrnosti

Tento teoretický předpoklad je společný všem textům sborníku. Ty jsou rozděleny do tří tematických částí, z nichž každou uvozuje úryvek z knihy Exil and Pride (Hrdost a exil, 1999) transgender aktivisty a pedagoga Eliho Clarea. Právě jeho autobiografie totiž čtivým způsobem propojuje teoretické koncepty s aktivistickým zápasem o rovnoprávnost a uznání, hledání vlastní identity s překonáváním společenských tabu.

První část se zabývá především teorií a konceptualizací tělesné jinakosti a nezpůsobilosti. Přesvědčivě se zde ukazuje, jakým způsobem normativní kategorie normality prostupuje celou moderní společností a jaký vliv má tato kategorie na naše porozumění postižení. Počátky „společnosti normy“ situují autoři do osvícenství, kdy vzniká moderní stát s potřebou výraznější kontroly obyvatelstva. Ne nadarmo se většina autorů a autorek inspiruje u Michela Foucaulta a jeho pojmu biopolitiky, odkazujícího k mocenské praxi, která se od 18. století soustřeďuje na disciplinaci těl a racionalizaci životních sil populace, zejména v oblasti sexu, zdraví, hygieny či úmrtnosti. Lennard J. Davis například poukazuje na skutečnost, že moderní pojetí normy jako průměru či standardu se objevilo v evropské kultuře až v průběhu 19. století. Jako příčinu uvádí Davis vzestup střední třídy s ideologií zlaté střední cesty. V téže době přišla statistika s konceptem normálního člověka, vycházejícím ze zprůměrování individuálních veličin. Tělesným ideálem se tak stalo průměrné tělo. Populace byla rozdělena na ty, kteří spadají pod normu, a na ty, kteří se od ní odchylují.

Léčba diskriminace

Druhý tematický blok krouží kolem vytváření kolektivních a subjektivních identit lidí s postižením, přičemž důraz se klade především na to, jak medicínský diskurs konstruuje objekt, o němž mluví. Klinický pohled totiž redukuje individuální postižená těla na znaky obecné choroby, a subjektu se tak vnucuje identita, kterou neprožívá jako svou vlastní. Stuart Murray například poukazuje na stereotypní zobrazování autismu ve veřejném diskursu jako morálního problému rodiny. Pravým účelem těchto stereotypních reprezentací je ovšem snaha zakrýt působení normy, jež lidi s postižením chápe jako deprivované.

Skrze pojem postižení se odlišnost redukuje na dysfunkci, která by se měla překonat či léčit – nejde již o autonomní zdroj poznání a životní zkušenosti. Své místo v antologii našly i autobiograficky laděné texty svědčící o odporu vůči symbolické moci expertního vědění a hledající pro individuální zkušenost alternativní jazyk. Jak píše Clare, měla by se léčit spíše diskriminace než postižená těla.

Ve jménu společenského organismu

V závěrečném oddílu sborník obohacuje analýzu postižení o kategorie genderu, rasy a sociální třídy a ukazuje jejich vzájemnou podmíněnost. Vyjevuje se, že lidé s postižením jsou často chápáni jako desexualizované subjekty, což například u postižené ženy umocňuje stereotypní chápání ženy jako sexuálně pasivní až asexuální, zranitelné a slabé. Postižený muž zase neodpovídá ideálům mužství, jako jsou síla, aktivita a nezávislost. Analýza postižení se tak propojuje s kritikou maskulinismu a „povinné heterosexuality“. Knihu uzavírá studie o amerických zákonech z konce 19. a počátku 20. století zakazujících nevzhledným a ošklivým lidem – ve jménu zdraví společenského organismu – pobyt na veřejných místech. Mezi nevzhledné lidi byli přitom zařazeni nejen postižení, ale i bezdomovci a imigranti. Na této historické analýze se tak ukazují obecné způsoby exkluze lidí, kteří neodpovídají společenské konvenci.

Editorka i překladatelky jednotlivých studií odvedly výtečnou práci při hledání adekvátní terminologie, jejímž prostřednictvím lze problematiku disability studies přenést do českého kontextu. Orientaci v pojmosloví i teorii čtenáři navíc usnadňují úvodní studie. Českému prostředí tak tato průkopnická práce představuje dosud nepříliš známý obor a zároveň nabízí tolik potřebný kritický aparát k subverzi tělesných norem spojených s kultem zdraví, krásy a individuální zdatnosti.

Autor studuje historii na FF UK.