Vnímání syrské krize z perspektivy uprchlíků a jejich situace v Jordánsku a Libanonu vnáší do konfliktu rozměr, na který se v debatách o možné válečné intervenci ze strany Západu snadno zapomíná. Jsou to přitom právě utečenci, kteří fatálně doplácejí na situaci, již nelze rychle a uspokojivě vyřešit.
Není snadné psát o syrské uprchlické krizi v těchto dnech, kdy se Spojené státy a mezinárodní společenství utápějí v nekonečných debatách o tom, jak se vypořádat s hrůzostrašným chemickým útokem, který se odehrál 21. srpna na damašském předměstí Gúta. Zdá se, že celá debata uvízla v pasti dvou navzájem se vylučujících možností: Bombardovat, nebo ne? Skutečnost, že v pozadí těchto rozhodnutí zůstávají domovy, lidská těla a životy, se daří tak nějak opomíjet a brát jako dodatečný přívažek. V diskursu o Sýrii začalo najednou převažovat téma zahraniční vojenské intervence, v němž jde o „potrestání“ a „čáru“, kterou není podle Obamy možné překročit. Otázka dopadů na obyvatele se využívá zmanipulovaným způsobem jen pro účely tohoto přístupu. Pohled na konflikt v Sýrii, který by zohlednil jeho lidský rozměr, se netýká jen 1 400 osob zabitých při chemickém útoku, ale i odhadovaných sta tisíc obětí od roku 2011, jakož i více než dvou milionů uprchlíků a žadatelů o azyl roztroušených po celém regionu – hlavně v Jordánsku, Libanonu a Turecku. Kromě toho je třeba zmínit miliony Syřanů vysídlených v rámci vlastní země a palestinské uprchlíky, nyní vysídlené podruhé.
V táboře i na ulici
Situace v Sýrii je otřesná, čemuž odpovídá i rozměr uprchlické krize. V jordánském uprchlickém táboře Zátarí přebývá více než 130 000 registrovaných uprchlíků, kteří z něj dělají čtvrté největší „město“ v zemi. V plánu je možná výstavba dalšího podobného zařízení. Přesný počet syrských uprchlíků žijících mimo tento tábor není znám, ale agentury OSN v Jordánsku v této chvíli pomáhají celkem půl milionu Syřanů. Pro zemi se šesti miliony obyvatel je nárůst počtu lidí o půl milionu v krátkém rozmezí několika měsíců příčinou obrovského zatížení veškerých služeb i infrastruktury a podstatným způsobem proměňuje také tamní ekonomiku.
Například čtyřpokojový byt v centru Irbidu (nejbližšího velkého města u hranic se Sýrií) přišel ještě před několika měsíci na 100 jordánských dinárů (asi 100 eur), nyní se ale čtyřem syrským rodinám pronajímá za 300 JD měsíčně. Jordánští nájemníci si stěžují na nekontrolovaný nárůst cen pronájmů, současně je nesporné, že jordánští majitelé nemovitostí vydělávají na vyšší poptávce po bydlení způsobené přílivem Syřanů do jordánských měst.
Negativní hospodářský dopad syrské války je silně cítit v některých jordánských pohraničních městech, jako je například Ramtá, kde je tamní obyvatelstvo silně závislé na obchodování se svým syrským protějškem, Dará, pohraničním městem, kde se v roce 2011 odehrály první protesty proti Asadovu režimu. A to vůbec nezmiňujeme syrské hospodářství jako takové a každodenní úsilí obyvatel nějak přežít, zejména v oblastech spadajících přímo do frontové linie: lidé jsou lapeni v realitě chybějícího jídla a léků a hrozeb bombových útoků, únosů, mučení a znásilňování.
Obzvlášť zneklidňující jsou zprávy přicházející z uprchlického tábora Zátarí. Popisují tristní životní podmínky, které zahrnují zimní záplavy, chaotické, špatně organizované bydlení, výpadky elektřiny, potíže s přístupem k vodě, a dokonce i znemožňování opuštění tábora. Navzdory činnosti UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) a nevládních organizací, které se snaží jordánský uprchlický tábor stabilizovat a poskytovat nezbytné služby, si tábor v Zátarí získal špatnou pověst. Mnoho Syřanů tak raději zkouší štěstí ve městech a podstupuje riziko bezdomovectví a nezaměstnanosti.
V Libanonu je situace odlišná z toho důvodu, že země neratifikovala Úmluvu o uprchlících z roku 1951, čímž se komplikuje status utečenců. Ti často čelí riziku zadržení a vyhoštění. UNHCR v Libanonu spustila několik operací (nikoli uprchlických táborů) pro 740 000 registrovaných Syřanů a pracuje na dosažení porozumění s libanonskou vládou o statusu Syřanů a Iráčanů hledajících v zemi úkryt. V Bejrútu je všude znát obrovský počet obětí celé krize. Ženy sedí s novorozenci na rušných rozích ulic a žebrají o jídlo, rodiče své děti na noc přikrývají přímo na chodnících a schodech vedoucích do obchodů, jiné děti spolu se svými chudými libanonskými protějšky prodávají po ulicích růže, kapesníky a žvýkačky. Mnoho syrských mužů odchází do Bejrútu v naději, že tam najdou zdroj obživy a budou se tak moci postarat o své rodiny a příbuzné doma. Velmi často se jim místa, kde najdou práci – například v lázních, na stavbách či firmách, kde pracují jako poslíčci –, také stanou i jedinou střechou nad hlavou.
Oběti v roli viníků
Uprchlická krize v obou zemích, Jordánsku i Libanonu, také vede ke stupňujícím se protisyrským náladám. Obyvatelstvo viní z nedostatku pracovních příležitostí a prudkého zvýšení cen potravin a nájmů syrské uprchlíky; před nimi byli na vině uprchlíci z Iráku. V některých městech v Libanonu dokonce po sedmé hodině večerní zavedli pro Syřany zákaz vycházení, což bývá zdůvodňováno nutností udržet veřejný pořádek. Od roku 2011 se také přiostřil spor o zasahování syrského režimu do libanonské politiky. Několik měsíců staré prohlášení Hizballáhu, že se jeho bojovníci zapojili do bojů na straně syrského režimu, zvýšilo napětí v zemi.
Každému, kdo se syrskému konfliktu věnuje, je jasné, že se ho v blízké budoucnosti nepodaří vyřešit. Znamená to, že nastalá uprchlická krize bude mít dlouhé trvání. V mezidobí však naléhavost situace syrských uprchlíků zastínilo rozšířené přesvědčení, že jde o něco téměř normálního, o přirozený výsledek dalšího konfliktu na Blízkém východě.
Autorka je doktorandka na katedře genderových studií Středoevropské univerzity a v současné době provádí výzkum v libanonském Bejrútu.
Z anglického originálu psaného pro A2 a migraceonline.cz přeložila Olga Richterová.