Děsnej biják

Nadávky špiónka a západní agentka si Na­děžda Kutěpovová z Ozjorsku v Čeljabinské oblasti vyslechla již mnohokrát. V dubnu 2015 byla její ekologicko­právní organizace Planěta naděžd (Planeta nadějí) označena za zahraničního agenta dokonce i soudem – podle zákona přijatého v roce 2012 je každá nevládní organizace, jež přijímá peníze zpoza hranic a zabývá se politickou činností, povinna se zaregistrovat jako zahraniční agent.

Průmyslová špionáž

Nynější situace je však mnohem vážnější. Jedna z hlavních státních televizních stanic, Rossija 1, uvedla dokumentární film Jadovityj eksport (Jedovatý export, 2015) o ochráncích lidských práv a aktivistech, kteří se prý za peníze z grantů západních fondů pokoušejí rozvrátit poměry v zemi. Autorku reportáže Olgu Skabejevovou mnozí kritici televizní kultury vystihují souslovím hlásná trouba státu a opoziční bloggeři ji obdařili přezdívkou železná loutka putinského režimu. Propojení ruské opoziční scény s americkým ministerstvem zahraničí Skabejevová odhaluje už dlouho, teď však národu železným hlasem oznámila, že Kutěpovová „ve skutečnosti provádí průmyslovou špionáž“. Film obsahuje i záběry panelového domu a očíslovaných dveří bytu, kde aktivistka žije se svými dětmi. Kutěpovová pochopila, že musí okamžitě odjet: od podobných odhalení to k vězení bývá už jen krůček.

Naděžda Kutěpovová se narodila a vyrostla v uzavřeném městě Ozjorsk na Urale. Uzavřené je kvůli nedalekému obrovskému kombinátu Maják, který vyrábí součástky jaderných zbraní a zpracovává jaderné palivo. Její babička se sem přistěhovala v roce 1948. O devět let později její otec, těsně po vyučení, pomáhal likvidovat jednu z nejhorších jaderných havárií před Černobylem: v Majáku vybuchla nádrž radioaktivního odpadu. Zasaženo bylo přes dvě stě obcí a tisíce obyvatel. Babička, děda i otec pak zemřeli na rakovinu. Nemoc z ozáření a onkologická onemocnění zde byly snad nejčastějšími příčinami úmrtí. Maják však často nepřipouštěl, že jde o důsledek katastrofy z roku 1957.

Organizace Planěta naděžd přes patnáct let hájila u soudů práva lidí poškozených radiací, pomáhala jim domoci se náhrad a důchodů. Naděžda nikdy neskrývala, že dostává granty zahraničních fondů, jako to dělají mnohé ruské nevládní organizace. V Rusku se málokdo odvážil podporovat činnost nepohodlných ochránců práv. Ovšem obvinění ze špionáže na jedné z hlavních státních televizních stanic ukázalo, že situace se může vyvíjet naprosto neodhadnutelně. Kutěpovová a její čtyři děti uprchly z Ozjorska jako ve špionážních filmech: dodržovaly všechna pravidla konspirace, doma zanechaly mobilní telefony a usilovně se snažily zbytečně na sebe neupozornit. Tvářily se, že si jen tak vyšly na procházku jako obvykle. A po čase už žádaly o politický azyl ve Francii.

Propagace homosexuality

Alexandr Jermoškin, LGBT aktivista z dálně­východního Chabarovsku, je při vzpomínce na sledování zmiňovaného filmu dosud očividně otřesen. Je totiž, stejně jako Naděžda Kutěpovová, jedním z jeho protagonistů. Snímek obsahuje též záběry natočené skrytou kamerou: dvě osoby mu údajně jménem amerického velvyslanectví nabízejí možnost organizovat LGBT a ekologické akce. Oslovený souhlasí. Vypadá nervózně. Ve filmu se pak tvrdí, že je naverbován americkými tajnými službami. Pět měsíců nato Alexandr popisuje svůj tehdejší pocit: „Jako by tě na veřejnosti zneuctili, poplivali a pomluvili. A nejvíc ponižující na tom je, že to udělali před celou zemí a tvýma rukama.“

Vypráví, jak se mu několik dní před premiérou filmu ozvali dva lidé, kteří se představili jako spolupracovníci velvyslanectví USA, a trvali na schůzce, neboť mu prý hrozí akutní nebezpečí. „V rozhovoru uváděli takové detaily z mého osobního života a života mých blízkých, že jsem brzy pochopil, že je to nějaká provokace, za níž zjevně stojí ruské tajné služby.“ Jermoškin tvrdí, že v rozhovoru se vším souhlasil, jelikož o sebe začal mít strach. Ještě v Chabarovsku ho někteří známí upozornili, že se jich pracovníci FSB (Federální služba bezpečnosti Ruské federace) vyptávali na Alexandra Jermoškina a na „teroristické gay podzemní hnutí“, které prý ve městě působí.

Jermoškin se účastnil LGBT akcí od ro­­ku 2009. Když duma v roce 2013 přijala zákon o zákazu propagace homosexuality mezi nezletilými, situace se podle něj zhoršila. V roce 2013 začala kampaň za jeho vyhazov ze školy: kromě práce ve vědecko­výzkumném institutu učil zeměpis na střední škole. „Po celých těch deset let si na mě nikdo z rodičů ani žáků nikdy nestěžoval.“ Pod žádost o Jermoškinovo propuštění nasbírali 689 podpisů. Vedení nemělo pro rozvázání pracovního poměru žádný formální důvod, dalo mu však pocítit, že lépe bude odejít z vlastní vůle. Pak se na LGBT akcích stále častěji začali objevovat hajlující fašisté. Titíž lidé ustavičně Alexandra náhodně potkávali při cestě z práce domů. Dvůr jeho domu počmárali oplzlými urážkami. V květnu, v den boje proti homofobii, kdy se s několika dalšími aktivisty chystal vypustit k nebi duhové balónky, ho silně udeřili do hlavy. „Byl to pocit neustále se zhušťujícího mraku kolem člověka. A zároveň strašné nejasnosti,“ líčí situaci Alexandr.

Veřejnoprávní film Jedovatý export však, zdá se, vše vyjasnil: Alexandr je naverbovaný a má v plánu destabilizovat situaci v zemi. Jermoškin se rozhodl nečekat na důsledky a požádal o azyl v USA. Dnes se učí angličtinu, tu před emigrací v podstatě vůbec neuměl, ale v Americe má mnoho přátel, kteří jsou připraveni mu pomoci. „A stejně se mi hrozně stýská. Nemůžu pracovat, nemůžu dělat, na co jsem byl zvyklý. Jako by mi sebrali naději na lepší budoucnost mé země,“ uzavírá Jermoškin.

Mluvčí petrohradské LGBT organizace Vychod (Východisko) Nika Jurjevová uvádí, že víc než polovina žadatelů o právní pomoc se dotazuje, jak emigrovat. Útoky na aktivisty a LGBT osoby se staly téměř každodenní záležitostí. Nedávno například zbili účastníka petrohradského filmového festivalu Bok o bok (Bok po boku); stalo se to po uvedení filmu o pronásledování LGBT lidí v nacistickém Německu. Dalšího zmlátili v metru, protože měl příliš výraznou šálu. „Lidé odjíždějí ze země, jelikož se bojí o svůj život i svou bezpečnost, nechtějí žít v atmosféře nenávisti,“ říká Jurjevová.

Podrývání práva

Čím dál drakoničtější a absurdnější zákonodárství, anexe Krymu a válka na jihovýchodě Ukrajiny způsobily, že se společnost rozdělila na „naše“ a „cizí“. Kritika vládní moci je chápána jako podkopávání základů ústavního pořádku. V této situaci začali ohlašovat svůj odjezd ze země občanští aktivisté, novináři, ekonomové a vysokoškolští profesoři. Nicméně, jak připomíná Alexandr Čerkasov, předseda rady ruské neziskové organizace pro ochranu lidských práv Memorial, na situaci v zemi nemá vliv jen vláda, představitelé občanské společnosti také nejsou zcela bezmocní. Nedávno například fond opozičního bloggera a bojovníka s korupcí Alexeje Navalného uvedl dokumentární film Čajka, v němž se dokazuje, že rodina generálního prokurátora Jurije Čajky je nejen zapletena do korupce, ale navíc je prokazatelně propojená s jednou z nejkrvelačnějších a nejodpornějších rodin v Rusku – i to ovlivňuje situaci v zemi.

„Češi měli jedno krásné rčení: Se Sovětským svazem na věčné časy. Ale ani o vteřinu déle,“ podotýká Čerkasov. „Tak i my věříme, že co se teď děje v Rusku, přece jen není navždycky.“ Jenomže ekoložka Naděžda Kutěpovová a LGBT aktivista Alexandr Jermoškin se o tom s velkou pravděpodobností dozvědí už jako občané jiných zemí.

Autorka je publicistka.

Z ruštiny přeložila Libuše Bělunková.