Klauni s nahnědlým jádrem

Slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi si dokázala ve své rodné zemi vydobýt respekt intelektuálních kruhů, ale také podrážděné či přímo nenávistné reakce od institucí či jedinců, které ve svých filmech kritizuje. Kontroverze nakonec vygradovaly v mrazivou situaci, když byla za svůj snímek Nemoc tretej moci (2011) trestně stíhána – kým jiným než slovenskou justicí, na jejíž pochybné praktiky film poukazoval. I díky poprasku kolem tohoto případu, který vyvolal vlnu solidarity i u řady českých osobností, získala její tvorba jistý mediální ohlas i u nás. Zde byla ­Piussi – přes dílčí úspěchy na nejrůznějších festivalech (například v Jihlavě) – širšímu publiku dosud spíše neznámá.

Kauzy zkorumpovaných elit, odkrývané v „gorilovské“ studii Od Fica do Fica (2012) nebo ve snímku Koliba (2009), podrobně mapujícím pád kdysi významného filmového studia v průběhu mečiarovské éry, jsou svou všeobecnou platností dobře srozumitelné i divákovi, jenž není blíže seznámen se slovenskou realitou. Nejnovější počin Krehká identita však nahlíží na problém, jenž je přece jen o něco více specificky slovenský – totiž na fanatické národovectví, nebo chceme­li šovinismus. Přesto jde ale o látku, jejíž univerzálnost je nepochybná.

Novodobí luďáci

V prvé řadě je třeba ocenit, že Krehká identita je v rámci režisérčiny filmografie zřejmě nejlépe zpracovaným dílem. Mnohé její předchozí snímky (ficovský dokument především) často selhávaly na poněkud diletantské, místy až amatérsky překombinované realizaci, a to jak z hlediska obrazové, střihové a dějové skladby, tak vinou nepříliš šťastného prosazování vlastních politických postojů za každou cenu, a to i tehdy, kdy by naopak byl namístě patřičný odstup a nestrannost.

Tentokrát Piussi zůstává co do osobního autorského vkladu střídmější a především po obrazové stránce je film až nečekaně vybroušený. Postavičky nejrůznějších fanatiků, kteří tráví čas zcela nekritickým a většinou dosti bizarním opěvováním slovenských národních tradic, jsou snímány v nezvykle klidných, většinou statických záběrech, které občas doplňují až mysteriózní panoramata slovenské krajiny. Svým způsobem má tento filmařský přístup mírně ironicko­kontrastní nádech, neboť ústřední protagonisté připomínají spíše směšné psychopaty než osoby dělající čest své půvabné zemi, kterou údajně tak strašně zbožňují. A přestože se nejedná o bezprostředně nebezpečné jedince, myšlenky, které hlásají, rozhodně bez vlivu nejsou. Pod klaunovským obalem se totiž skrývá dost zrůdné nahnědlé jádro.

Tento fakt je nejlépe demonstrován v nejakčnější scéně z filmu, odehrávající se na zasedání zastupitelstva v rodném městě Jozefa Tisa. Právě se projednává návrh na odstranění pamětní desky z jeho domu. Novodobí luďáci přitom brání svého někdejšího vůdce s takovou vervou, že se neštítí ani fyzické potyčky s oponujícím radním a především dost nechutné bagatelizace zločinů klero­fašistického režimu otázkou: „Proč se Židům dějí problémy na celém světě?“

Tragikomická zpráva o národních zájmech

Na zmíněné scéně se však současně ukazuje i velká slabina filmu, nedomyšlenost, kterou Piussi v podstatě nahrává svým odpůrcům. Ze slovenských národovců si totiž vybrala převážně ty nejextrémnější případy, aniž by dala prostor mainstreamovému nacionalismu. Citelně scházejí například představitelé donedávna ještě vládní Slovenské národní strany (ve filmu vystupující exposlanec Stanislav Pánis byl kdysi z této strany vyloučen za přílišný radikalismus) i zástupci Hnutí za demokratické Slovensko již dávno zprofanovaného „tvůrce národní samostatnosti“ Vladimíra Mečiara. Konečně, siláckými výroky na obranu Slovenského štátu prosluly i tak respektované osobnosti, jako je Ján Čarnogurský.

Je také velká škoda, že Piussi blíže nekonfrontovala konflikt mezi slovenskými a maďarskými nacionalisty, vystupujícími ve filmu pouze v jedné scéně. Tím by ještě více podpořila univerzálnost probíraného tématu. Dlouhé záběry na bláznivé nacionalistky, prožívající při svých rituálech až jakousi pseudonáboženskou extázi, jsou sice mimoděk provokativně zábavné, nicméně jejich výraznější vyvážení přítomností umírněnějších – ale také akceptovanějších – národovců by snímku rozhodně argumentačně pomohlo.

Krehká identita tedy nepřináší komplexní analýzu nesmyslného povyšování národních zájmů nad vše ostatní, nicméně i tak podává tragikomickou zprávu o fenoménu, o němž se nejen na Slovensku seriózní diskuse příliš nevedou.

Autor je filmový publicista.