Tanečnice na dálkové ovládání

Představení Tenze je společným dílem dvou absolventek školy jevištního tance a tanečního divadla Duncan Centre a je to na něm znát. Choreografka Markéta Maia Kuttnerová i tanečnice Jana Vrána rády zkoušejí neotřelé věci, z nichž je patrné, že jejich tvorba – byť není dokonalá – rozhodně stojí za pozornost. Kombinace nápadů a zápalu jedné s precizností a disciplínou druhé z mladých umělkyň je příslibem řady nových podnětů pro českou taneční scénu.

Pohybová laboratoř

Originální myšlenka inscenace, které si pohrává s otázkou, jak dalece lze omezit či proměnit svobodu pohybu člověka, by nejspíš dokázala oslovit publikum i za hranicemi Česka. Ostatně už teď má Tenze tak trochu evropský formát, neboť na soundtracku se podílel švýcarský skladatel Joshua Koch. A Švýcarsko je i druhým domovem a inspirací choreografky Kuttnerové.

Na první dojem se inscenace nicméně mů­že jevit jako lehce sterilní podívaná. Choreografka se společně s interpretkou uchýlily k naprosto minimálním kulisám, které částečně, a nejspíš i cíleně, evokují laboratoř. Ona to totiž v podstatě laboratoř je a divák má možnost stát se přímým svědkem vědeckého experimentu.

Na počátku hry obě autorky a zároveň protagonistky sedí bosé na dvou bílých kvádrech a špičkami se dotýkají bílé podlahy. Dělí je od sebe pouze stůl a na něm změť drátů vedoucí k rukám Jany Vrány. Maia Kuttnerová zatím drží v rukou malou, téměř nepatrnou krabičku, která vypadá jako jakési ovládání a s níž vzápětí předvádí zajímavé věci. Choreografka totiž prostřednictvím regulátoru TENS (transkutánní elektrická nervová stimulace) vysílá do končetin tanečnice elektrické impulsy, které zasahují její svalstvo a nutí ji dělat pohyby, jež svou vůli nedokáže ovlivnit. Performerka se tak stává jakousi loutkou vydanou na milost a nemilost rozmarům choreografky. Podle jejích vlastních slov je pro vystoupení klíčový právě psychologický faktor spočívající v tom, že se nemůže sama vědomě rozhodovat, jaký pohyb rukou v příštím momentu udělá. Je to představa, která musí být právě pro tanečnici jen těžko stravitelná. Další věcí je pak i fyzická nepříjemnost tohoto aktu.

Robot, figurína, pokusný králík

Vizáž tanečnice s tímto procesem i konceptem naprosto souzní. Není jen loutkou, ale i robotem, figurínou a pokusným králíkem, a tak má na sobě jednoduché černobílé oblečení a vlasy stažené do pevného ohonu. V nápadně krásné tváři má výraz naprosté nepřítomnosti, jako by byla právě teď stvořena. Dokonalé jemné rysy tento dojem jen potvrzují. Co se týče vizuální stránky, je představení skutečně dotažené do detailů.

Tanečnice je loutkou zhruba po dvě třetiny představení. Přechod mezi jednotlivými částmi vystoupení jsou znát. S elektrikou je představení náhle o poznání dynamičtější i zábavnější, jedním slovem – elektrizující. Dynamika je ovšem signifikantní pro celou Tenzi, jen začátek by možná zasloužil svižnější spád.

Výhodou je, že ačkoli se jedná o experimentální počin, neztrácí inscenace srozumitelnost. Nenabízí ostatně příliš interpretačních alternativ a obě protagonistky nejsou nijak zvlášť limitovány vyjádřitelností původní myšlenky. V tom má Tenze opravdu potenciál a potěší zejména ty, kdo se neradi snaží o vhled do umělcova nitra a nebaví je pátrat po intencích tanečních projektů – což nebývá vždy snadné.

Více elektrod

Největší slabinou je práce s obrazy. Pokud dvojice do budoucna vylepší svou obraznost, má šanci více oslovit, zaujmout a vtáhnout diváky do dění na své minimalistické scéně. Výsledný efekt inscenace ovšem podporuje agresivní, občas až dubstepová hudba, k jejíž tvorbě skladatel Joshua Koch využívá analogový modulární systém, jenž sám generuje změnu zvuku. Elektrické impulsy stimulující svaly jsou syntezátorem jakoby přímo přenášeny do zvukové podoby, a tak je pohybová a zvuková stránka tohoto představení propojena v jeden celek. Technickou stránku a celkové provedení představení dostal na starost vývojář Tomáš Suchan. Je evidentní, že trojice velice dobře spolupracuje a u současné podoby představení nehodlá zůstat.

Prozatím se jim povedlo technologicky ovládnout pouze performerčiny ruce, nicméně zajímavé by bylo, jak sami připouštějí, elektrody – a s tím i moc nad interpretčiným tělem – do budoucna ještě více rozšířit. A už dnes je jisté, že se toto představení bude nejen vyvíjet, ale i zlepšovat přímo před našima očima. Tvůrkyně k tomu mají talent, originalitu i prostor.

Autorka je divadelní kritička.