Chladná a krutá vášeň

Existuje jedna kniha, z jejíchž stránek jsem se dozvěděl, jakým člověkem bych si přál být. Ona kniha nese název Velký sešit (1986, česky 1995) a jedná se o první svazek trilogie Agoty Kristofové, jejímiž dalšími svazky jsou novely Důkaz (1988, česky 2001) a Třetí lež (1991, česky 2001). Když jsem poprvé za­­­­slechl jméno Agota Kristofová, domníval jsem se, že se jedná o chybnou východoevropskou výslovnost jména Agathy Christie. Záhy jsem však zjistil nejen, že Agota není Agatha, ale také, že hrůza, s níž se setkáváme v jejím díle, je nesrovnatelně děsivější nežli ta, kterou nacházíme v díle slavné autorky detektivek.

Nechceme být hodní

Velký sešit líčí příběh dvojčat žijících na sklonku druhé světové války a v prvních letech komunismu u babičky v malém maďarském městě. Bratři postrádají jakoukoli morálku – lžou, vydírají a vraždí. Přesto však ztělesňují autentickou etickou naivitu v jejím nejryzejším stavu. Jako důkaz postačí uvést pár příkladů. Jednoho dne potkají v lese hladovějícího dezertéra a přinesou mu pár věcí, o které je požádá. „Když se vrátíme s potravou a přikrývkou, říká: ‚Jste hodní.‘ Říkáme: ‚Nechceme být hodní. Přinesli jsme vám ty věci, protože je nutně potřebujete. To je všechno.‘“

Existovalo­li kdy něco, co by se dalo označit za autentický etický postoj, pak je to právě toto. Jakkoli mohou být požadavky jejich bližních bizarní, dvojčata se jim ve své naivitě pokoušejí vyjít vstříc. Jedné noci jsou nuceni přenocovat v jedné posteli s německým důstojníkem, homosexuálním masochistou, zmítaným vnitřní trýzní. Když se brzy ráno probudí, chtějí vstát, ale důstojník je nechce pustit: „‚Nehýbejte se. Ještě spěte.‘ ‚Potřebujeme močit. Musíme ven.‘ ‚Nechoďte. Udělejte to tady.‘ Ptáme se: ‚Kde?‘ Říká: ‚Na mě. Ano. Nebojte se. Vyčurejte se mi na obličej!‘ Děláme to, potom odcházíme do zahrady, protože postel je celá mokrá.“ Pokud kdy existoval nějaký akt pravé lásky, pak je to toto!

V tichosti odstranit

Nejbližší přítelkyní dvojčat je hospodyně místního faráře, mladá smyslná žena, která je koupe a oddává se s nimi erotickým hrátkám. Jednoho dne městem prochází zástup vyhladovělých Židů, kteří jsou eskortováni do koncentračního tábora: „Přímo před námi se z davu vysune hubená paže, nastavuje špinavou ruku, hlas říká: ‚Chleba.‘ Služka udělá s úsměvem gesto, jako by chtěla podat zbytek svého namazaného krajíce. Přistrkuje ho k natažené ruce a potom vyprskne smíchy, zdvihne chleba k ústům, zakousne se do něj a řekne: ‚Já mám taky hlad.‘“

Chlapci se rozhodnou, že ji potrestají: nacpou jí do kuchyňského sporáku munici, takže když ráno zatopí, sporák exploduje a znetvoří ji. Podle tohoto návodu si snadno mohu představit situaci, kdy bych byl schopen bez jakýchkoli výčitek svědomí zabít člověka, dokonce i kdybych věděl, že dotyčný ve skutečnosti nikdy nikoho nezabil. Při četbě autentických svědectví popisujících mučení praktikované latinskoamerickými vojenskými režimy na mě pokaždé obzvlášť odpudivě zapůsobila (obligátní) postava lékaře, jenž faktickým trýznitelům pomáhal dělat jejich práci co možná nejefektivnějším způsobem. Prohlížel oběti a monitoroval celý proces, informoval mučitele o tom, kolik utrpení jejich oběť snese, jaký druh mučení jí způsobí nejnesnesitelnější bolest a tak dále. Musím se přiznat, že kdybych se setkal s takovým člověkem a kdybych dostal příležitost v tichosti jej odstranit, pak bych to při vědomí, jak malá je pravděpodobnost, že by se mi podařilo odevzdat ho do rukou oficiální spravedlnosti, učinil, přičemž bych měl jen málo výčitek, že beru spravedlnost do vlastních rukou.

Chladná úslužnost

V takových případech se musíme vyvarovat fascinace zlem, která nás ponouká, abychom na mučitele pohlíželi jako na démonické jedince, kteří mají odvahu vzepřít se našim malicherným mravním zábranám a jednat svobodně. Trýznitelé nestojí mimo dobro a zlo, jsou pod jeho úrovní. Nezpěčují se heroicky našim etickým normám, jednoduše je postrádají.

Sourozenci vydírají také kněze. Vyhrožují mu, že rozhlásí, jak sexuálně zneužíval Zaječí pysk, děvče, které strádá materiální nouzí, a požadují od něj každý týden jistý finanční obnos. Šokovaný kněz se jich zeptá: „‚To je obludné. Víte vy, co vůbec děláte?‘ ‚Ano, pane. Vydíráme vás.‘ ‚Ve vašem věku… To je žalostné.‘ ‚Ano, je žalostné, že jsme museli zajít až tak daleko. Ale Zaječí pysk a její matka hrozně nutně potřebují peníze.‘“

Na tomto vydírání není nic osobního: o něco později se s knězem stanou dokonce blízkými přáteli. Když mají Zaječí pysk a její matka zase dost prostředků, aby mohly stát na vlastních nohou, přestanou si od něj peníze brát: „Nechte si je. Už jste dal dost. Brali jsme od vás, když to bylo naprosto nezbytné. Teď vyděláváme dost peněz a můžeme z nich dávat Zaječímu pysku. Taky jsme ji na­­učili pracovat.“ Jejich chladná úslužnost vůči ostatním sahá tak daleko, že jsou ochotni je zabít, pokud jsou o to požádáni: když je jejich babička poprosí, aby jí dali do šálku mléka jed, odvětí: „Přestaňte plakat, babičko. Uděláme to, jestli to opravdu chcete, uděláme to.“

Tento subjektivní postoj, jakkoli se může na první pohled jevit naivně, ani v nejmenším nevylučuje monstrózně chladný reflexivní odstup. Jednoho dne si dvojčata na sebe oblečou roztrhané šaty a vydají se žebrat. Kolemjdoucí ženy jim dávají jablka a sušenky a jedna z nich je dokonce pohladí po vlasech. Další žena je pozve k sobě domů, kde jim chce dát nějakou práci a poté je nakrmit. „Odpovídáme: ‚Nemáme chuť pro vás pracovat, paní. Nemáme chuť jíst váš chleba ani polévku. Nemáme hlad.‘ Ptá se: ‚Tak proč žebráte?‘ ‚Chceme zjistit, jak to účinkuje a pozorovat reakce lidí.‘ Odchází a křičí: ‚Malí špinaví uličníci! A k tomu drzí!‘ Když se vrátíme, zahodíme jablka, sušenky, čokoládu a mince do vysoké trávy. Pohlazení zahodit nemůžeme.“

Takto si tedy stojím, přesně takovým člověkem bych si přál být – etickým monstrem bez empatie, které v směsici slepé spontánnosti a reflexivní distance dělá to, co je nezbytné učinit, a které pomáhá druhým a zároveň se straní jejich dotěrné blízkosti. Pokud by takových lidí bylo víc, svět by byl příjemnějším místem. Místo sentimentality by v něm zaujala chladná a krutá vášeň.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Agota Kristof’s The Notebook Awoke in Me a Cold And Cruel Passion, uveřejněného na serveru www.theguardian.com, přeložil Radovan Baroš. Citáty z knihy Agoty Kristofové jsou převzaty z překladu Sergeje a Jana Machoninových. Otištěno se svolením autora.