Nejdřív jsme se sešli na Koncertě pro všechny slušný lidi. Byli jsme tam opravdu všichni, celý panelák kromě domovního důvěrníka, byl tam i Kryl a Hutka a Nohavica. Hrálo se na kytary a v očích se odrážely plamínky svíček. Sounáležitost a tak. Ale to už ani není pravda. Tam se ustanovilo takové to prvobytné společenství nás všech slušných lidí, kde nebylo vstupních bariér. Kdo tam byl, ten byl s námi. Kyblík pestré paralelní polis se překotil do šedé společnosti a zbaven pevného špuntu, úplně ji přečíslil. Vítězi jsme byli všichni. I Goťák, myslím, s Krylem zazpíval. Tohle byl domov můj, tvůj, náš.
Jenže netrvalo dlouho a skoro ze dne na den jsme pochopili obrovitost problému, jaký nám tu v podobě cigánů odkázal komunismus. Namítnete, že těch pár kriminálníků není nic, s čím by si slušní lidé neporadili. Však jsem ještě neskončil. Skíni by mi nevadili, vlastně jsme byli rádi, že aspoň někdo na tuhle otázku hledá upřímnou odpověď. Jenže když vymlátí cikány, dají se do důchodců, do cyklistů a tak dál. To je lepší jasně vymezit a udržovat mezi nimi a slušnými lidmi pevnou a neprostupnou hranici. Nebo třeba zeď. Protože tady je domov můj, tvůj, náš.
Po jedněch Vánocích vystěhovali tu famílii z přízemí. Oba staří byli bez práce, nakonec dělali akorát bordel. Celé svátky byla u nich tma a jen se hádali. Jestli si dobře vzpomínám, jako jediní neměli stromek. V přízemí je to totiž pěkně vidět. Byly u nich vidět jen plamínky svíček po celém bytě. To my z vyšších pater paneláku jsme si svátky udělali hezčí. Prádlo se totiž má prát doma. Do přízemí se nastěhovali nějací mladí, nevím teď přesně, jak se jmenují. S nikým se moc nebaví, svoje si řeší u sebe doma. Na schůzi domovní samosprávy ve sklepě sice taky nebyli ani jednou, ale co. Hlavně, že je klid.
Někdy, jak zemřel Kryl, se těm ze čtvrtého patra oběsil nejmladší syn. Ve vazbě. Do měsíce se odstěhovali taky a já se jim nedivím. Ta ostuda. Jsou věci, o kterých slušní lidi nemluví. A slušní lidi si nepůjčují, slušní lidi nehrajou automaty a nechodí vybírat popelnice. Zvlášť ne v době, kdy jdu na ranní a musím odpovídat na pozdravy. Slušnost je slušnost, ale někdy to vyloženě hraničí s provokací. Navíc ten nejmladší syn na schůzi, když se hlasovalo o odstranění laviček před domem, hlasoval proti. Aby ne, pořád tam vysedával s jemu podobnými. Ale lavičky jsou pryč a on taky. Tohle je domov můj, můj panelák, můj hrad.
Z paneláku se už odstěhovali skoro všichni. Někdo za lepším, někdo do ubytovny, někomu museli pomoct. Jako těm průkopníkům kdysi z přízemí. Já se pořád držím. Jsem strážce tohohle majáku. Dosáhl jsem toho tvrdým úsilím. A jsem teď velice slušný člověk – navzdory těžkým poměrům, navzdory sockám, které se potloukají kolem paneláku, navzdory tomu, že abych zaplatil daně, z kterých jsou oni živi, jsem i to auto musel prodat. Aspoň mi ho nepoškrábou. Odříkám si, stále odkládám spotřebu, je to moje ctnost. Říkám si, že je třeba někdy těžko, ale aspoň nám tu už nevládnou komunisti. S těmi slušný člověk nemá co mluvit. Ne jako Nohavica, ten udavač z Těšína, jak správně zpívá Hutka, který kvůli jemu podobným musel do exilu. A co teprve ti staří zmetci, které jsme po Sametové revoluci vypráskali z jejich vyhřátých fleků a kteří by se ještě dneska celí zmrzlí rádi nacpali zpátky do tepla kanceláří. Našich kanceláří! Třeba zrovna do těch, které chodím uklízet, abych zaplatil nájem v tomhle majáku. To tak!
Držím tady osamělou vartu, ale jak si pořád říkám, že je těžká doba, někdy mě napadne i taková sebereflexe. Co se to s námi jenom stalo? Kde je ten senzační dav přátelských, slušných lidí z listopadových náměstí, kteří si dávali přednost a ochotně si pomáhali? Kam se poděly ty plamínky v našich očích? Kde je ten domov? A co je tu vlastně ještě moje?
Kde jsme udělali chybu? Sedím tady a bojím se zhasnout svíčku, kterou mám na stole před sebou. Bojím se, že až uvidí, že mám zhasnuto, přijdou sem. Všichni ti lidé, co jsou tam venku. Dělají před barákem ohně, dělají kravál, zpívají, mlátí do kytar a tancují. Čekají tam. Nejsou ve tmě dobře vidět, ale nevím, jestli jsem mezi nimi nezahlédl i toho oběšeného ze čtyřky. Všichni jsou venku a já jsem sám tady uvnitř, a přitom bych chtěl jenom jít klidně spát. Aspoň ještě jednou.
Autor je spisovatel.