Friedrich Hayek kdysi napsal nedoložitelné tvrzení, že ekonomie je nejrozvinutější společenskou vědou. Leckterý vědec si myslí, že jeho obor je ten nejlepší, a někteří to v humorné nadsázce prohlašují. Hayek však svůj výrok myslel smrtelně vážně. Oprávněnější se přitom může zdát tvrzení, že ekonomie v mnoha jejích podobách s vědou nemá pranic společného.
Mnozí představitelé společenských věd vytýkají ekonomům, že jsou jako jediní zcela uzavřeni komunikaci s ostatními společenskovědními obory. Britský historik John L. King napsal na adresu ekonomů jízlivě: „Jejich hry s čísly a počítačové vzorce se ukázaly irelevantní a podobně slavné jsou i jejich mylné předpovědi. Je to, jako by se získáním vzdělání tito lidé ztratili schopnost přemýšlet.“ Cílem tohoto textu není porovnat vyspělost jednotlivých společenskovědních oborů, ale upozornit na jisté nedostatky ekonomického bádání, které jsou odbornou a laickou veřejností obvykle přehlíženy. Jde však o pochybení natolik závažná, že na jejich základě lze tvrdit, že ekonomie vůbec není vědou.
Ekonomie jako formální věda?
Vědní obory můžeme podle jejich metody dělit na vědy formální a empirické. Formální vědy vycházejí z axiomů – jednoduchých tvrzení, která jsou považována za evidentně pravdivá a jež není třeba dokazovat –, z nichž se pak logickou cestou vyvozují platné závěry. Jsou to vědy o jakémsi ideálním modelovém světě a patří mezi ně třeba matematika a logika. Empirické vědy se zabývají světem kolem nás, nepracují s axiomy, základní požadavek je, aby jejich závěry byly v souladu s fakty, jež lze získat pozorováním. Náleží k nim fyzika, sociologie, historie, biologie, chemie a další.
Kdysi se lidé domnívali, že i pravdy o okolním světě lze získat pomocí čistě logické dedukce na základě axiomů. Ještě v 17. století považovali významní filosofové tuto metodu za univerzálně platnou. Pokrok moderních věd byl umožněn mimo jiné díky empiristům – filosofům, kteří v 18. století tento postup odmítli. Přesto i dnes existuje jeden vědní obor, který se tváří, jako by z axiomů bylo lze vyvodit pravdy o světě kolem nás. Je to ekonomie. Formální věda o zkušenostním (empirickém) světě je ovšem ze své podstaty nesmysl.
Požadavek na empirické ověření vědeckých poznatků formulovali ve 20. století nejlépe novopozitivisté, zejména Karl Raimund Popper. Podle Poppera jsou smysluplné takové výroky, které lze empiricky falzifikovat. Proč falzifikovat, tedy vyvrátit, a ne rovnou ověřit? Protože obecné poznatky vyvozené z jednotlivých pozorování mají jen podmíněnou platnost. Pozorujemeli stokrát, že upuštěný kámen padá k zemi, nemáme čistě z logického hlediska jistotu, že se tak stane i po sto prvé. Ovšem závěr, že upuštěný kámen padá k zemi, je smysluplný. Vím, co by se mělo stát, aby tento výrok neplatil. Novopozitivisté proto odmítali jako nesmyslné veškeré výroky, které nelze vyvrátit, například výroky o bohu, o jsoucnu a podobně.
Skutečnosti, že ekonomové porušují metody, na nichž spočívá moderní věda, si povšiml například světový finančník George Soros, jenž odmítl neoliberální doktrínu, která s odvoláním na ekonomickou vědu tvrdí, že „nejlepší alokaci zdrojů zajistí zcela deregulovaný trh“. Jde o typickou tezi, kterou nelze empiricky vyvrátit. Soros upozorňuje na podobnost mezi neoliberalismem a různými totalitárními ideologiemi, jež spočívá v tom, že si stejně jako ony činí nárok na konečnou pravdu.
Sklon k formulování empiricky nevyvratitelných tezí má většina liberální (neoklasické) ekonomie. K dokonalosti je tento přístup doveden u představitelů rakouské školy. Ludwig von Mises prosazoval takzvaný apriorismus jako základní ekonomickou metodu. Vycházel při tom z axiomu, že člověk jedná cílevědomě. Tento axiom je podle něj nutně pravdivý, a pravdivé jsou tak i závěry, které z něj vyvodíme. (Proto je ani není třeba empiricky testovat.) Co si máme představit pod cílevědomým jednáním, je patrnější z jiné formulace téhož axiomu: Každý člověk se snaží maximalizovat svůj užitek. Co však z toho plyne pro vědeckou analýzu? Člověk, který přijal úplatek v řádech milionů, maximalizuje svůj užitek. Člověk, který nezištně pomáhá postiženým, maximalizuje svůj užitek. Sebevrah maximalizuje svůj užitek. Co by se mělo stát, aby člověk nemaximalizoval svůj užitek? Taková možnost neexistuje.
Výtky, které zaznívaly na adresu tohoto přístupu, představitelé rakouské školy odmítali. Murray Rothbard s naprostou samozřejmostí tvrdí, že ekonomie jako nauka o lidském jednání je díky axiomatickému přístupu mnohem exaktnější vědou než fyzika. Humorné je, že někteří filosofové hájící empirismus jsou mezi „rakušany“ oslavování jako představitelé slavné liberální tradice – například Hume a Popper, přestože právě jeho filosofická koncepce staví misesovský přístup na hlavu. Jiní empiristé, kteří tvrdili v podstatě totéž co Popper, jsou rakouskou školou odmítáni (Wittgenstein, Carnap). Toto škatulkování filosofů na ty správné (liberální) a ty špatné připomíná svou nesmyslností výrok Václava Klause, že vepřový řízek je pravicový, zatímco kuřecí řízek je levicová úchylka.
Za světem jevů je svět jsoucna
Další ekonomickou školou, která se prohřešuje proti vědeckým metodám, je škola racionálních očekávání. Rovněž tento směr vychází z liberálních tradic. Představitelé této školy na sebe upozornili mimo jiné kritikou takzvané Phillipsovy křivky. Phillipsova křivka souvisí s hypotézou, že vyšší inflace vede k nižší míře nezaměstnanosti. Koncem padesátých let byla tato hypotéza úspěšně testována na základě empirických výzkumů. Později se zdálo (opět na základě empirických dat), že tento vztah přestává platit.
Přijatelnou hypotézou by mohlo být, že lidé se naučili inflaci poté, co se stala běžnou součástí života, zakalkulovat do svých očekávání, a tak přestala hrát roli ekonomického stimulu. Tímto směrem se ubírala například kritika Phillipsovy křivky ze strany Miltona Friedmana. Ten hovořil o Phillipsově křivce krátkodobé a dlouhodobé. V první fázi inflace sníží nezaměstnanost, ta se však potom (při konstantní inflaci) vrátí na svou přirozenou úroveň.
Stoupenci školy racionálních očekávání to vidí jinak. Podle nich existuje reálně jen dlouhodobá Phillipsova křivka. Tu označují za pravdivou. (Na grafu je to přímka rovnoběžná s osou inflace.) Krátkodobá křivka je naopak pouze „jevová“. Projeví se tehdy, když jsou ekonomické subjekty zaskočeny. Tímto rozlišením na pravou a jevovou křivku ekonomové navázali (snad nechtěně) na starořeckou filosofii z 5. století před naším letopočtem. Tehdy se věřilo, že za zdánlivým světem smyslových jevů se skrývá pravý svět dokonalého jsoucna. Zénón z Eleje dokazoval svými příklady s Achillem a želvou, že pohyb je pouze zdánlivý, zatímco pravé jsoucno je nehybné. Stojí za povšimnutí, že pravdivá Phillipsova křivka byla získána logicky deduktivní spekulací vycházející z obvyklých předpokladů liberální ekonomie o „racionálním“ jednání a vůbec nebyla podrobena empirickému testování. Empiricky získaná Phillipsova křivka byla naopak smetena ze stolu jako „pouhá“ jevová záležitost.
Ideologický aspekt
Položme si otázku, proč se tak děje. Proč právě v ekonomii se tak houževnatě udržují nevědecké postupy? Proč vstávají jako fénix z popela poté, co byly osvícenějšími ekonomy odmítnuty? Proč se ještě vůbec učí o nějaké rakouské škole? Je to podobné, jako by adept astronomie musel znát vedle Keplerových zákonů i názory slavných astrologů rudolfínské doby.
Důvod spočívá nejspíš v ideologickém charakteru ekonomické disciplíny. Liberální ekonomie vyvíjí nezměrné úsilí, aby dokázala, že stát nemá firmy „otravovat“ s nějakými pravidly, požadavky či omezeními. Za to jsou liberální ekonomové dobře placeni, s takovými názory mají přístup do médií a lze s jejich pomocí získat na vážnosti. Jde v podstatě o sofistikovaný lobbing za taková pravidla hospodářské soutěže, z nichž mohou profitovat největší firmy a nadnárodní korporace.
Někteří radikální představitelé liberálního proudu (libertinisté) jdou tak daleko, že doporučují zrušení státu. Tím v podstatě naplňují definici politického extremismu. Zatímco ovšem ostatní extremisté (anarchisté, komunisté, neonacisté) jsou pronásledováni bezpečnostními složkami státu, představitelé libertinismu jsou váženými odborníky a členy akademických institucí. Nabízí se otázka: jaký je vlastně rozdíl mezi nimi a anarchisty? Anarchisté chtějí destruovat stát proti kapitalistům, představitelé libertinismu ho chtějí destruovat pro kapitalisty. Quod licet Iovi, non licet bovi. Užitečnost libertinismu patrně spočívá i v tom, že vedle „radikálů“ se běžní liberálové jeví jako umírnění, politicky téměř středoví myslitelé. Zařazení krajně liberálních proudů do oficiální ekonomie posiluje pozici liberalismu jako mainstreamu.
Rakouská škola, která zahrnuje „extremisty“ i stoupence kvazivědecké metodologie, je někdy označována za alternativní přístup. Odhlédnemeli od toho, že nevědecká alternativa nemá ve vědě co dělat, nabízejí se i další otázky: Proč nejsou v ekonomických příručkách jiní alternativci, z nichž někteří (například Gesell, Proudhon) předjímali pozdější vývoj mainstreamu? Patrně proto, že zmínka o nich by znamenala přiznání, že kapitalismus lze kritizovat i z jiných než marxistických pozic. V ekonomii se však připouští spíše kritika státu a demokracie než kritika kapitalismu.
Je pravda, že ekonomie má a bude mít svůj politický rozměr. Vycházejí z ní doporučení, jimiž se má řídit chod podniků i státní politika. Ekonomie tudíž nemůže být čistě pozitivní (nehodnotící) vědou. To však neměl být důvod pro užívání pavědeckých přístupů a metod poznání na úrovni středověku. Jistě, jsou ekonomové, kteří pěstují empirickou vědu, a lze si jen přát, abych jich bylo co nejvíce. Dokud ale nebudou jednou provždy ekonomické axiomy odvrženy do říše pohádek, nebude ekonomie jako celek vědeckým oborem.
Autor je historik.