Poslední dobou se množí hlasy liberálů upozorňující na to, že skepse k bezvýhradnému přijímání uprchlíků nemusí nutně znamenat xenofobní postoj. Ačkoli následující text nevyjadřuje názor redakce, ve skutečně kritické debatě nemůže být ignorován.
Problém uprchlíků vyvolává živé diskuse, v nichž není dosti důsledně oddělována otázka politického uprchlictví od ekonomické migrace. Obě strany sporu přednášejí argumenty, které se týkají migrace jako takové, a nikoli jen specifického případu, v němž jde o pomoc lidem ohroženým na životě či na svobodě. Lze pochopitelně diskutovat o rozšíření pojmu uprchlík na dosud nezohledňované humanitární případy (což se také děje), to však není důvod pro to, abychom oba pojmy přestali rozlišovat. Domnívám se, že v pozadí sporu se skrývá jistá zamlčená premisa, která rozděluje oba názorové tábory.
Podívejme se nejprve na protichůdné názory na přijímání migrantů a popišme si je jako jakési ideální typy – modelová stanoviska, k nimž smýšlení jednotlivých protagonistů více či méně směřuje.
Kdo vlastní stát?
Na jedné straně je liberálně levicové přesvědčení, jež inklinuje k představě, že každý člověk má právo zvolit si zemi, ve které chce žít. Tudíž je v ideálním případě žádoucí přijmout každého migranta, zatímco zabraňování ve vstupu do cílové země je neobhajitelné omezování osobní svobody.
Na druhé straně stojí názor, který pro naše momentální potřeby můžeme označit za konzervativní. Ten naopak vychází z představy, že neexistuje nárok na získání občanství či trvalého pobytu v té které zemi – pokud bychom tedy zavřeli hranice a nikoho k nám nepustili, nelze v tom spatřovat nic nemorálního.
Nyní se dostávám k oné nevyřčené premise. Konzervativní postoj se od liberálně levicového liší v tom, že implicitně chápe stát jako formu kolektivního vlastnictví. Toto území je naše a my máme právo rozhodovat o tom, kdo se zde může usadit. Lidé s tímto kolektivistickým smýšlením mají pocit, že právo na svobodnou migraci připomíná právo kohokoli z ulice povečeřet ve vaší kuchyni. Liberální názor na problém migrace naopak ideu kolektivního vlastnictví nepřímo popírá.
V tomto ohledu se postoj levicových liberálů zajímavým způsobem potkává s myšlením liberálů pravicových, respektive neoliberálů, pro něž jsou veškeré formy vlastnictví kolektivního a priori podezřelé – buď neexistují, nebo je třeba je zrušit. Představa, že stát rozhodně nemá bránit volnému pohybu zboží, osob a kapitálu, je také v plném souladu s neoliberální ideologií.
Konzervativní postoj naopak v něčem připomíná myšlení fašistické, a to z toho důvodu, že zdůrazňuje kategorii „my“ a vylučuje ostatní z práva na obývání „naší“ země či z výhod plynoucích z občanství. Co z tohoto zjištění vyplývá?
Jestliže přijmeme ideu kolektivního či skupinového vlastnictví, pak lze jen stěží odmítat požadavek na omezení přílivu (ekonomických) imigrantů jako cosi nelegitimního. Můj osobní názor v této věci je takový, že jsme oprávněni klást si otázku, do jaké míry o imigranty vůbec stojíme. Z toho je zřejmé, že nesdílím liberální odpor ke společným formám vlastnictví ani jednostrannou adoraci vlastnictví soukromého. V obou případech pochopitelně existují mravně odůvodněné případy, k nimž patří právě útěk před válkou, kdy výkon vlastnického práva má být ve veřejném či vyšším etickém zájmu omezen.
Občanské a etnické „my“
Pokusím se celý problém ještě krátce ilustrovat na konkrétním příkladu. Vycházímli z principu svobodné migrace, pak tímto svým názorem implicitně souhlasím s tím, že se Evropané nastěhovali na území obývané indiány, postavili si tam farmy, města, továrny, železnice. Samozřejmě nebylo v pořádku, pokud bílí osadníci původní obyvatelstvo vraždili a vyháněli z jejich sídel, ale na samotném usazení v neobdělávané „zemi nikoho“ není nic mravně závadného. Naopak to, že Japonsko čelilo hrozbě evropského kolonialismu důsledně izolacionistickou politikou, je neodpustitelný hřích. Do jisté míry lze porozumět určitým obavám levicových liberálů z toho, že konzervativní postoj v sobě skrývá riziko sklouznutí k postojům fašistickým. Názor, který jsme zde označili jako konzervativní, však nelze v žádném případě s fašismem ztotožňovat. Je pochopitelně třeba důsledně trvat na občanském principu onoho kolektivního „my“, které si činí nárok na stát či jeho území. Fašistický světonázor se opíral o etnicky definované „my“ a z „vlastnického“ nároku vylučoval občany, kteří se do této definice nevešli, přestože v zemi žili již po několik generací.
Tím se dostáváme k otázce důsledků obou postojů. Snadno se lze setkat s tím, že levicový liberál bude reagovat na konzervativní postoj rozhořčeným zvoláním: „To jsi pro vyhánění lidí?!“ Má odpověď je taková, že je tomu právě naopak. Jsem proti vyhánění lidí, a proto trvám na právu občanského společenství rozhodovat o tom, kdo další se může stát občanem státu. Tento požadavek podle mého soudu logicky vyplývá z přesvědčení, že kdo už je tady jednou usazen, neměl by být nikdy vyháněn. A naopak, byloli by možné kdykoli kohokoli vyhnat, pak by rozhodnutí přijmout nové přistěhovalce nemělo v sobě ani zdaleka tak velkou tíhu odpovědnosti.
Dějinný skepticismus
Levicoví liberálové hájí své pozice odkazem na fašismus, na etnické čistky či nacionalismem motivované občanské konflikty; měli bychom se prý poučit z dějin.
I já se chci poučit z dějin. Jenže dějiny mě vedou k velkému skepticismu ohledně možnosti soužití různých etnik a kultur. Samozřejmě netvrdím, že je něco takového vyloučeno. Učme se žít pospolu, ale nemysleme si, že problémy, které vedly v minulosti k válečným konfliktům, už nikdy nenastanou. Migrace lidí z odlišných kulturních světů jistě není problém, pokud k ní dochází v tak malé míře, aby byli imigranti motivováni integrovat se do hostitelské kultury. Tvrdit však, že imigrace je zdravá v jakékoli míře, či dokonce podporovat rozsáhlé demografické změny, je do značné míry morálním hazardem.
Neodpustím si jednu paralelu. Liberálně levicové rčení, že je nutno poučit se z dějin a již nikdy více nepřipustit fašismus, mi v tomto kontextu připomíná poučení z dějin podle antikomunistického střihu. Když se v devadesátých letech pozastavovali někteří zkušenější lidé nad tím, že se snažíme budovat opět tvrdý kapitalismus, který kdysi vedl k Velké hospodářské krizi a poté ke světové válce a k nástupu komunismu, česká intelektuální pravice toto varování přehlížela. Její poučení z dějin znělo: „Komunismus je špatně, kapitalismus správně. Proto budujme kapitalismus bez přívlastků.“ Připadá mi úsměvné, když dnes v pravicových novinách čtu stesky nad tím, že se čeští mladí lidé (tj. ve věku do třiceti let) zajímají o marxismus. Jako bychom se snad vůbec nedokázali poučit z dějin.
Sdílím s levicovými liberály jejich odpor k fašismu a přání pokojného soužití různých národů a kultur ve světě, nesdílím však jejich víru v to, že k pokojnému soužití kultur stačí zakázat fašismus. Myslím si, že lepší je předcházet podmínkám, jež v minulosti k etnickým konfliktům vedly. K tomu v neposlední řadě patří i snaha o ekonomickou prosperitu třetích zemí. Jde ostatně i o čistě fyzické možnosti evropských zemí zvládat vlnu imigrantů – v loňském roce bylo v Evropě zaznamenáno 625 tisíc žádostí o azyl a 185 tisíc žadatelů přišlo v prvním čtvrtletí letošního roku. Tento trend Evropa stěží může zvládat dlouhodobě.
Rezervovanější postoj k otázce imigrace je podle mého soudu pro demokracii a mír ve světě zhruba stejně nebezpečný jako snaha o budování sociálního státu. Zejména ovšem nevidím žádný přínos pro demokratickou diskusi v pokusech skeptičtější názor na imigraci zcela delegitimizovat.
Autor je historik.