O čem svědčí odmítnutí, s nímž se letos setkala soutěž pro mladé umělce? Nářky nad nefunkčností galerijních a vzdělávacích institucí padají na neúrodnou půdu. Izolovanost umělecké scény jen zrcadlí stav celé společnosti.
Ceně Jindřicha Chalupeckého se čím dál více daří připoutat pozornost širší veřejnosti – možná ne ani tak díky nepříliš hojně navštěvovaným, jakkoliv sofistikovaným doprovodným programům, jako intenzivní PR kampani. Cena tak plní svou roli v tom smyslu, že je instancí, která zprostředkovává současné umění mimo úzký okruh znalců. Jenže neníli jedinou, pak je jen jednou z mála. Letos nebyla tak výrazně zastoupena tradiční média sochy či malby, která si lidé s vizuální kulturou nejčastěji asociují. Výstava finalistů se tak stala předmětem nechápajícího údivu či upřímného rozčarování české veřejnosti. Neodpovídala totiž vůbec její představě o přijatelných podobách výtvarné tvorby. Nekorespondovala ani s preferencemi kulturních redaktorů celostátních deníků. Někteří z nich by Cenu Jindřicha Chalupeckého letos pro jistotu vůbec neudělili.
Dva druhy kritiků
Byl letošní ročník natolik špatný? Osobně se mi líbil za poslední roky nejvíce. Vystavená díla nebyla odtržená od společenské reality a zároveň se nevzdávala své umělecké autonomie. Nebyla vyprázdněnou formalistickou hříčkou, nesmyslně megalomanskou intervencí, pouhou sázkou na efekt ani prvoplánovou agitkou. Každé svým vlastním způsobem, nicméně kriticky pojímalo naši skutečnost a současně se pečlivě zabývalo tím, jak své poselství sdělit uměnímilovné veřejnosti. Všechna působila naléhavě, jakkoliv výhrady vůči jednotlivostem a konkrétním dílům byly zcela na místě. Paušální odmítnutí všech naznačuje, že tu něco nehraje.
Rozdělení veřejnosti bylo zcela jasné. Zatímco kritici, kteří jsou součástí „scény“, díla tu chválili, tu kritizovali, u kritiků „zvenku“, například redaktorů mainstreamových médií, byla většinou vespolek odmítnuta. Neskousnutelná se zdála být především forma. Pohrdavé odsudky mířily na adresu smradlavých tenisek, děr v překližce, brblání nezaměstnaného a nesmyslných videí. Propast, která zeje mezi širší veřejností a komunitou umělců, kritiků a kurátorů, se tak znovu obnažila. To, že na vině jsou vzdělávací a výstavní instituce, které by měly progresivní umělecké proudy a jejich způsoby komunikace představovat veřejnosti, je všeobecně známo. To, že se umělecká scéna často chová povýšeně a je elitářským podnikem, není rovněž žádná novinka.
Zrcadlo umění
Pole současného umění je zajímavé rovněž proto, že odráží, co se děje v ostatních sférách, a vyjevuje vztahy, které nebývají jinde tak patrné. Rozpory v něm se zdají být vyhrocenější: je to ostatně prostředí, kde panuje neomezená svoboda projevu a zároveň extrémní tlak konkurence, kde je umělecké „nicnedělání“ vykoupeno soustavným managementem vlastní kariéry, kde za několika málo oslavovanými jedinci stojí celý zástup těch, kteří se marně snaží uspět. I ve své uzavřenosti se zdá být jen zrcadlem, v jehož odrazu je možné pozorovat povahu celé společnosti.
I společnost se totiž čím dál více skládá z uzavřených expertních skupin, které se domnívají, že právě náplň jejich činnosti či oboru je tou nejdůležitější. O ostatní se v podstatě nezajímají. Ukazuje se to docela dobře na protestní kultuře v naší zemi. Málokdy se bouří lidé napříč obory. Demonstrujíli odboráři, intelektuálové se na ně dívají svrchu. Sepisujeli petice kulturní obec, všichni ostatní se pohoršují. Stávkujíli horníci, nezainteresovaní jen krčí rameny. Rozhodnouli se lékaři, že na protest proti nízkým platům odejdou za hranice, zbytek se cítí být vydírán.
Všudypřítomné nářky umělecké obce nad nefunkčností forem státní či privátní podpory umění nebo nad institucionální impotencí nemohou padat na úrodnou půdu. Neexistuje totiž rámec, v němž by tyto stížnosti vůbec mohly dávat smysl někomu jinému než umělcům, kritikům a kurátorům. Chybí tu myšlenka obecně sdíleného zájmu, k němuž jistě patří i společná identita a jazyk, jako i řada dalších věcí. Postrádáme otevřené platformy veřejné diskuse, kde by bylo možné vůbec něco takového formulovat. Schází tu idea národního (či dnes spíše mezinárodního) společenství, jehož členům by šlo o blaho a plnohodnotný život všech, kterých se týká. A to i osob, které se věnují kultuře a jimž jde o hlubší pochopení a reflexi naší situace. Umělci a kritici však tuto společenskou vstřícnost a pochopení těžko mohou očekávat, když sami trpí stejným postižením jako všichni ostatní.