Často prezentované video Mileny Dopitové Sixtysomething (2003) jako by předznamenalo zájem o stárnutí, osamělost a také smrt. Nedávno jsme ho mohli vidět na festivalu 4+4 dny v pohybu, a to na společné prezentaci umělců, kteří se ve své práci dotkli právě těchto témat. Nalíčená umělkyně spolu se svou sestroudvojčetem pomalu tančí, a pohlédnouli si do tváře, je to, jako kdyby se dívaly do zrcadla, které jim přidalo řadu let navíc. Dílo je o to zajímavější, že v naší době nekonečného mládí, plastických operací a nastřelených vlasů představuje takový pohled společenskou antitezi. Umělkyně v něm předznamenává svůj život a zároveň si z něho tak trochu utahuje (sestry spolu tančí v oblečení svých rodičů v zahradní restauraci bývalého holešovického Parku kultury a oddechu). Dojem z videa zůstává i po letech stejný. Co se ale změnilo, je status seniorů v naší společnosti a zájem o ně.
Divadelní představení, výtvarné, performativní akce, dokumenty nebo filmy o světě seniorů čím dál více uspokojují nahlas nevyslovenou poptávku. Jak ukázala zmiňovaná prezentace, senioři se na těchto dílech často aktivně podílejí. Mezigenerační spolupráce mezi umělcem a osloveným seniorem tak tvoří výraznou část současné umělecké tvorby. Řada výtvarníků také vychází z inspirace světem, který je od dětství obklopoval. Zmíněná Milena Dopitová, Kateřina Šedá (práce s vlastní babičkou v díle Nic tam není), Eva Jiřička (performativní spolupráce se seniory, nazvaná S G.S.K.E.I.), Mark Ther (snímek o odcházejícím světě obyvatel Sudet Bei dem…) nebo letošní finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého Daniela Baráčková (video Domov pro seniory Černá hora) se věnují jak zkoumání své nejbližší rodiny, dědečků a babiček, tak neznámých obyvatel domovů pro seniory. Většinou nejde o idealizovanou představu o jejich životě, ale o zachycení každodennosti a vztahů, které se s přibývajícím věkem zákonitě proměňují. Mapování těchto témat se dá chápat jako jednoznačně prospěšné pro obě zúčastněné strany, na čemž se v drtivé většině rovněž shodnou.
Oblíbené kursy dějin umění, pořádané většinou galerií, jsou často zaplňovány právě lidmi v důchodovém věku a mají význam i pro tuto svou socializační roli. Velká část programu výstavních institucí se na seniory zaměřuje i proto, že je vysloveně radost pro ně pracovat – jde téměř vždy o kultivované, časově flexibilní a vděčné publikum. Nakonec i ona slavná „holubí letka“, tvořená převážně „novináři“ v důchodovém věku, dokáže leckdy zachránit nízkou návštěvnost vernisáže a potěšit tak začínajícího umělce. Národní galerie v Praze pořádá již řadu let letní výtvarné dílny pro seniory, další instituce pro ně nabízejí jak komentované prohlídky, tak umělecké workshopy. Je jisté, že zájem o podobné akce bude i v budoucnu stále stoupat a publikum bude čím dál náročnější. Tyto edukační projekty ovšem většinou počítají se seniory jako s pasivním publikem. Není načase začít hledat způsoby, jak alespoň některým z nich nabídnout i jiný způsob zapojení?
U řady osobností ze společenské sféry s datem narození v polovině 20. století nás nenapadne, že jde o spoluobčany v důchodovém věku. A zatímco snaha tvářit se mladistvěji díky obarveným vlasům a liftingům obličeje působí ve výsledku spíše nepřesvědčivě, schopnost naslouchat mladším generacím a spolupracovat s nimi je neocenitelná a oboustranně výhodná. U umělců to možná platí více než kdekoli jinde. Vytvářet zajímavou programovou nabídku, která nekončí u slev na výstavy a komentovaných prohlídek, je úkol pro většinu našich kulturních institucí. Umožnit starším lidem, aby vystoupili z pasivity a mohli se přímo na dění podílet, se ukazuje jako nutnost. Inspirace je spousta. Roky našeho života následující po takzvaném produktivním věku si prostě zaslouží další alternativu.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.