Když populární kultura šedesátých let vyrobila první rockery, zapomněla vzít v potaz, že ne všichni odejdou ze světa ve stylu Jimiho Hendrixe, Janis Joplin a Jima Morrisona. Dnes jsme sice, chcemeli, díky hospicům a léčebnám dlouhodobě nemocných ušetřeni pohledů na umírající a přestárlé, ale zestárlé rockery máme na očích a uhnout pohledem nejde. Pár jich to zvládá s noblesou, často to ale není pěkný pohled. A v malém českém prostoru obzvláště.
Je smutné být svědkem rozmachu stařecké senility, která dovedla Petra Jandu až k prohlášení, že jeho Olympic mohl být stejně dobrý jako Beatles nebo Kinks, jen kdyby neměli tu smůlu na poměry. Je zvláštní vidět na plakátech inzerujících koncert Alexandrovců tvář někdejšího frontmana Arakainu Petra Koláře a číst, že si pochvaluje, jak si s nimi pěkně zazpívá a že ho dokonce vůbec nenutí zpívat ty jejich častušky. Inu, s Danielem Landou taky na turné jezdil a od řádu Ordo Lumen Templi k řádu Rudého praporu zas tak daleko nebude.
Ale možná nejsmutnější je sledovat počínání někdejšího českého Ronnie Van Zanta, Ondřeje Hejmy. Že se jižanský rocker stal tváří televize, kterou její oteczakladatel pojal jako televizi pro Nováky, je věcí volby. Vkus diváků tu zkazit nejde a vlastně je i logické, že právě diváci této televize představují jediné publikum, které Hejmovi jeho rockerství může věřit – vždyť přece mluví sprostě a na hlavě má slamák i ve studiu.
Z rockera se ovšem krom moderátora a porotce vyvinul i spisovatel. Vloni vydal knihu fejsbuk, které se, jak sděluje nakladatelská anotace, prodalo přes pět tisíc výtisků, čili označení bestseller je zcela namístě. A s jídlem roste chuť, takže v rychlém sledu se na knižní pulty dostala Hejmova kniha nová, Americký blues. Distributor ji na webu inzeruje v kategorii „Ostatní a nezařazené“, protože zařadit vskutku nejde. Šla by však opatřit popiskou: „Halina Pawlowská s knírem a pleší“. Ať už to Mistr za pochodu diktoval ghostwriterovi anebo to ťukal do klávesnice sám, vyrobil dort jak z pohádky o pejskovi a kočičce. Historky ze sféry vysoké politiky se tu melou dohromady s cestopisem i s privátními deníčkovými záznamy, vzpomínky na normalizaci s dneškem a vše se koření předváděním, kolik zpěváků a písní zná, protože autor je přece jen pořád hlavně hudebník a rocker. Tmelem je žoviálnost a potřeba ozvláštnit, na co Mistr sáhne. Občas toho mívá „plný Ray Bany“, ale i přesto stíhá z New Yorku dělat Njujáč, z Klause Velekněze a Schwarzenberga časovat jako „to“ („Kníže odešlo“). Svět je velké panoptikum a je jen jeden Mistr, který se v tom vyzná, protože vše mu něco připomíná a na vše může shlédnout s pobaveným nadhledem, neboť jeho pupek je centrem univerza.
Hejmovo Americký blues je kniha pozoruhodná a jedinečná – takovou absenci empatie vůči čemukoli, co přesahuje vlastní „já“, aby člověk v kupce sena hledal. Pochopitelně, že i toto textové „já“ by se mohlo číst jako konstrukt, jako postava, která s autorem nemá nic moc společného. Tomu ale brání právě nezvládaná sebestřednost, která do textu vkládá okatě autobiografické prvky, a pak také značení ostatních postav, které jsou nalíčeny jen jemným maskováním, takže i tupý čtenář odhalí jejich existenci ve světě vezdejším. A kdyby byl někdo na pochybách, na počátku knihy je k dispozici slovníček, který nám hlavní politická jména, s nimiž se vypravěč stýká, odhalí: Klaus, Havel, Schwarzenberg, Zeman a Janeček (ten samaritánský podnikatel).
Komentování světa kolem vesměs směřuje k verbálním ornamentům nebo k povznesenému abstrahování: „Nakupování v Americe je pohoda, ceny nízký, výběr velkej, ale právě to dilema neomezenejch možností dovede člověka zmučit, jak ostatně ví každej, kdo byl aspoň jednou v Makru.“ Aby moudro text nezahltilo, provzdušňuje se motty – citují se autority různého druhu, třeba Coldplay, Ivan Hlas, T. S. Eliot, Karel Kryl, Dante Alighieri či Radek John. A k tomu se zdarma servírují lekce z politiky, historie i mediálního světa. Třeba o první republice: „Amerika byla totiž důležitou sudičkou u kolíbky Československa, však taky dostal její prezident nádraží, řečený ,wilzoňák‘, ale protože Amerika byla daleko, tak velkým bratrem se stala Francie.“
Přijde mi podivné, že na takto slátanou knihu může být autor ochoten přičinit vlastní jméno. Ale ještě podivnější mi přijde, proč je u nás pravidlem, že hitem jsou díla tupá, určená k pasivní spotřebě. Výjimky, kdy se bestsellerem stane dílo hravé, vytvořené v otevřeném kódu a nesoucí rysy popkulturního produktu v dobrém slova smyslu, aby člověk na prstech jedné ruky počítal.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.