„Svědomí národa mlčí.“ Kritik Karel Piorecký se ve stati tohoto jména, otištěné v prvním letošním čísle Tvaru, vrací k archaické vizi spisovatele coby národního svědomí. Zabývá se zejména literárními organizacemi, lamentuje nad jejich pasivitou a netečností. Až je člověk zklamaný, že se kritik zaměřil zrovna na tyto instituce – copak od nich někdo něco čeká? Sotva postřehneme, že ještě existují.
Piorecký dlouze cituje vznosnou řeč Jaroslava Seiferta ze sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956: „Často dnes slýcháme slova o těžké a složité době. Kdo by ji cítil spíše nežli umělci, kteří tak či onak musí vložit ruku do neviditelných plamenů…“ Piorecký ve svém „pamfletu“ pochopitelně reflektuje, že z pojmu „svědomí národa“ se dnes stal v lepším případě vtip. Kam se svědomí národa podělo? Kdo je dnes představuje? Zdá se, že dnešní kulturní představitelé – čest výjimkám – přemýšlivým svědomím národa zkrátka být nedokážou. Nevědí, nic neříkají, nepronikají, řečeno se Seifertem, „pod kůži událostí“. Spisovatel Petr Šabach na otázku, proč volí Karla Schwarzenberga, odpoví: „Prostě proto.“ Trochu lepší verzí duševní lenosti či snahy skrýt se v přítmí bez důvodů je častá formulace: „Volím ho, protože je to jediný možný kandidát.“ Hotovo.
Jsou tu však i chvíle, kdy bychom naopak byli umělcům za mlčení vděčni. Ve volebním spotu Miloše Zemana, režírovaném Filipem Renčem, se nejkluzčí profi-filmařina vine k slizkému kýči kandidátových mouder, pronášených sonorním dumavým hlasem geniálního plebejce. To vše završeno idylou v duchu cukerinové reklamy na šálek prezidentského thé. Z umělecké rutiny a vlezlosti zde vyvstává ledový pot na čele. Lepší pocit nebudí ani slova Jiřího Menzela, jenž v jiném volebním klipu hlásá, proč volí Schwarzenberga: „Protože je šlechtic, ne erbem, ale duchem. Ti ostatní vedle něj jsou potomci nevolníků, lidí, kteří mají zbabělou povahu.“ Tak praví někdejší dvorní režisér Bohumila Hrabala, básníka těch nejponíženějších, jehož hrdinové jsou ztělesněním očistného pádu na samé dno. V Menzelově soundbitu je tolik naduté hlouposti, že člověk nejdříve stojí jako opařen a pak jen rezignovaně mávne rukou. Podobně jako nad vyjádřením spisovatele Petra Placáka, jenž Schwarzenberga v klipu podporuje zhruba takto: „Volím ho, protože je jeden z mála zdejších starousedlíků… Proti němu jsou zbylí kandidáti jen náplavky (!) po druhé světové válce, neřkuli po osmašedesátém…“ Svědomí národa, než tohle, tak to radši dál spi!
Na rozdíl od Šabacha, jenž se nehodlal obtěžovat myšlením, jde na to Ludvík Vaculík ve svém schwarzenbergovském spotu od lesa: knížete by volil, i kdyby neměl žádné důvody. To říká ve chvíli, kdy médii a sociálními sítěmi zuří válka důvodů pro zvolení či proti zvolení Schwarzenberga. Zajímá mě Vaculíkova provokace. Chytře se tu naznačuje: mějte i vy své vlastní důvody, hlubší vazby. Vystupte z čistě politického milieu, požadujte od věcí i jiný rozměr. Může odsud plynout jistá naděje: co když je člověk Schwarzenberg v chomoutu praktické politiky hnán někam, kam nepatří? Kde nedokáže být o moc víc než pasivní? Vaculíkova věta v sobě nicméně skrývá i nepříjemný stín. Volím a nepotřebuji důvody. Důvody jsou degradovány. Je někdo pobouřen Schwarzenbergovým podpisem pod brdský radar či záporným hlasováním ve věci zbraní z ochuzeného uranu? Pobouření se zamítá. Volič přece nepotřebuje důvody.
V průběhu voleb jsem si uvědomil svůj naivní idealismus. Doufal jsem, že lidi silněji osloví svěží, neotřelé přemýšlení, snaha vykročit ze začarovaných kruhů dosavadní politiky, hledání nezavedených konceptů, že se jich dotkne kultivovanost a vůbec lidský projev, schopnost sociální empatie. Nebo už jen specificky „mírotvorná“ kvalita faktu, že by se prezidentkou stala žena, přirozeně tlumící mocipudné sklony houfce chlápků u vesla. Dvě prezidentské kandidátky patřily k vůbec nejkvalitnějším uchazečům a skončily daleko na okraji zájmu. Aspoň že mají „krásné vlasy“, jak spisovatel a publicista Martin Fendrych v časopise Týden ohodnotil Táňu Fischerovou.
Většina lidu jde za všelijak mediálně podporovanými či generovanými symboly, následuje tekuté sentimenty, volně se přelévající veřejným prostorem. Nechce mít ke své volbě důvody – přeje si kmenově přilnout ke svému vyvolenci. Nezbývá než doufat, že jejich vyvolence sama kandidatura posléze nějak zkultivuje. Tak Schwarzenberg: těsně po vyhlášení Klausovy amnestie tento počin přivítal prostomyslným zdůvodněním, že se uvolní věznice. A hle, s vědomím postupu do druhého kola již na protest proti amnestii odchází z jednání sněmovny… Mohl ale těmi dveřmi prásknout hned, že? Člověk v té bídě aspoň zadoufá, že „Karel“ tak symbolicky započal svůj velký třesk vraty praktické politiky, z níž odchází do vyšších pater, kde snad bude moci zúročit kouzlo osobnosti, svůj „symbolický kapitál“, jak píše Piorecký.
Čest výjimkám. Ruku do „neviditelného plamene“ odvážně a příkře vložil Václav Bělohradský v článku Podzámčí volí pankáče ze zámku: „Kampaň Volte Karla! je typickou ukázkou logiky simulakra, kulturní fronta tu nadbíhá českému mýtotvornému libidu a traumatizovanému kolektivnímu podvědomí.“ Tady „neviditelný plamen“ opravdu dokáže pálit svou přesností. Až po ten závěr – těžko přijatelný: „Je vždy lepší volit obraz reality (jímž má být Zeman,), jakkoli zraňující a rozporné, než simulakrum (rozuměj Schwarzenberga), které nám ji milosrdně překrývá…“
Jenže není „zlý dědek z Vysočiny“ (Martin C. Putna v LN) spíš přízrakem nechtěné verze reality, než jejím obrazem? Nejde nakonec o podivné „simulakrum obrazu reality“? Národ nemá na vybranou. Stále ještě odsouzen ke svým fetišům, bude si je muset na Hradě převychovat.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.