Podpora našeho státu živému umění včetně aktivit jako vydávání kulturních časopisů rok od roku klesá. Letošní stav sestupné spirály je smrtící pro řadu aktérů, kteří dokázali přežít dosavadní selekci. Strach z prostoru svobody, který kvalitní umění vytváří, se výborně doplňuje s populistickým ohrazením, že současné umění (nikoli jeho kýčovité předstírání) je „normálním lidem“ nesrozumitelné, a když se samo neuživí, je jen soukromou zábavou pro malý okruh občanů, takže si žádnou veřejnou podporu nezaslouží.
Evropská unie se pokouší situaci zachránit dokazováním v rámci převládajícího ekonomického myšlení: svobodná umělecká tvorba je prostorem kreativity. Navíc se „kreativní průmysly“ při správném nastavení statistik projevují nemalým ekonomickým přínosem. Jakkoli takové uvažování můžeme považovat za konformistické a málo radikální, je zároveň příliš náročné nejen na schopnosti nynější české vlády, ale i těch minulých. Není divu, jsou-li sestavovány z lidí bez dobrého vzdělání a bez kulturního rozhledu, kteří dokonce ani v ekonomice nedokážou přemýšlet, nýbrž jen účetně škrtat a organizovat nahrávání mocným podnikatelům.
Společensky nezodpovědná neoliberální ideologie má navrch v mnoha zemích, ale u nás se k jejím specifickým důsledkům přidává rozklad státních struktur. Ministerstvo kultury sice není uměleckým dílem, přesto na něm tento rozklad vystupuje zvláště názorně. Svou energii a peníze stráví na reprodukci sebe samého a nahodile vzniklého souboru svých příspěvkových organizací, jež jsou přes formální samostatnost stále intenzivněji podřizovány přímému řízení z ministerstva. Ani těm není přitom schopno zajistit pevný rámec pro naplnění jejich smyslu.
Jedním příznakem rozkladu je skutečnost, že se považuje za úplně normální a samozřejmé, že výkony za předchozích ministrů nejsou pro ty aktuální závazné a jejich úřad o nich často ani neví. K nynějšímu vysvětlování ministerstva, že škrty na živé kultuře vynucuje nutnost dávat většinu navýšeného rozpočtu pro rok 2013 jednak na společné financování schválených dotací EU, jednak na „vědu a výzkum“, je tedy třeba osvěžit paměť. Nevím nic o schvalování projektů pro „evropské peníze“, nedělám si ale iluze, že by na ministerstvu kultury probíhalo jinak než na jiných ministerstvech, krajích a magistrátech. Málo známé ale je, jak je to s onou podporou „vědy a výzkumu“.
V druhé polovině nultých let proběhla rozsáhlá rekonstrukce systému státního financování vědy (další informace např. na webu vedazije.cz). Byly při ní zrušeny předchozí ministerské vědecké ústavy, jimž se podařilo přežít z minulého režimu a které dokázaly za nicotných výsledků spotřebovat třetinu státního financování vědy. Vedle několika rozumných opatření prosadily vlády vedené ODS i celou řadu opatření zhovadilých a jedním z výsledků je přelévání státních peněz do soukromých firem po zřízení tzv. technologické agentury.
Aby se v novém systému zachránila aspoň nějaká podpora pro takové vědní obory, jako je bohemistika, uměnovědy nebo historie a archeologie, byla symetricky zřízena kategorie tzv. aplikovaného výzkumu, nešťastně definovaná jako podpora „národní kulturní identity“ (NAKI) a umístěná na ministerstvo kultury. To nechalo v roce 2008 vypracovat zadávací dokumentaci bez výběrového řízení soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského, o níž jsme se vloni dozvěděli, že patří spolu s dalšími do systému prodeje titulů za peníze i protislužby. Hodnotící komise na základě této pojmově a myšlenkově vyprázdněné dokumentace a nedostatečné schopnosti svých členů i ministerských úředníků o věci vážně přemýšlet vybírají k podpoře projekty, které jim připadají dostatečně „aplikované“, tj. jsou spíš technické a přírodovědné nežli humanitní a umělecké. Pověstnými se staly podpory vývoje památkových malt a omítek či šlechtitelského výzkumu historických odrůd jablek. Mým favoritem mezi vhodnými příklady v zadávací dokumentaci je „vývoj nových forem krojů“. Naproti tomu výstavy a vzdělávací projekty jakožto výstup onoho nejasně definovaného „aplikovaného výzkumu“ komise v prvních letech uznávat odmítaly, stejně jako projekty, které chtěly pracovat například s integrací Romů a Vietnamců. V praktickém důsledku se nemalá část vzácných finančních zdrojů opět přelévá zpátky od humanitních oborů k oborům přírodovědným a technickým.
Aktuálně nezbývá, než aby ministerstvo vybojovalo dodatečnou sumu v rámci celkového státního rozpočtu, samozřejmě ve srovnání s jinými položkami směšně malou. Revidovat, tj. zastavit již udělené granty NAKI by sice bylo možné, ohrozilo by to ale některé náročně probojované a nyní slibně se rozvíjející aktivity (uvádím pro pořádek, že na jednom takovém projektu spolupracuji, a doufám, že se na něm nebude ministerstvo za tento komentář mstít). Požadavek na revizi projektů spolufinancovaných z EU nemůže přinést peníze, protože pokud by český stát nepokračoval v podpoře toho, co se zaplatilo z „evropských peněz“, musel by dotace vracet. Nejdůležitější ale je, aby sestupná spirála v příštích letech nepokračovala. Ze strategického hlediska budoucnosti je však jasné, že prostě požadovat pouhé navýšení peněz na podporu živé kultury nestačí.
Nynější ministerstvo kultury je na dvě věci, jak praví moravské úsloví, totiž na nic a na hovno. To ale neznamená, že má být zrušeno nebo sloučeno s jiným. Měli bychom požadovat, aby bylo k něčemu. Aby řádně fungovalo jako státní úřad, aby bylo obsazováno kvalifikovanými politiky a přitom si drželo stabilní a kvalitní úřednický aparát, aby hospodařilo i řídilo transparentně. Jako malý národ s velice omezeným jazykovým společenstvím nutně ministerstvo kultury potřebujeme. Musí být kvalifikovaným partnerem na úrovni EU. Musí cíleně a všestranně podporovat zdejší kulturní život, který je vlastním základem existence českého národa. Do toho patří jak ohled na kulturní památky, tak na živé umění. A také podpora vydávání českých knih i jejich překladů do jiných jazyků, zprostředkování umění, práce se společenskou pamětí či podpora integrace imigrantů.
To ovšem znamená požadovat jinou vládu. To znamená, že „kulturní fronta“ by měla za svou podporu prezidentskému kandidátovi jedné z koaličních stran chtít něco jiného než jednotlivé ústupky a výhody. To znamená, že umění a kultura nemohou být nepolitické.
Autorka je historička umění.