Jan Hřebejk na předávání Cen české filmové kritiky vyzdvihl televizní minisérii Agnieszky Hollandové Hořící keř vysoko nad průměr české filmové produkce. Je ale třídilný cyklus o Janu Palachovi skutečně tak výjimečný?
Hořící keř je projekt vzniklý na půdě pražské FAMU, pro který se podařilo získat peníze od HBO a angažovat režisérku Agnieszku Hollandovou. Na konci ceremoniálu Cen filmové kritiky na něj upozornil Jan Hřebejk s tím, že „Agnieszka Holland nás všechny strčí do kapsy“. Ačkoliv je filmová minisérie zaštiťována jménem polské filmařky, která u HBO spolu s dalšími točila i seriál Špína Baltimoru (The Wire, 2002–2008), Hořící keř trpí neduhy typickými pro české filmy poslední doby.
Uznání si tvůrci třídílné série rozhodně zaslouží. Pro samotný nápad natočit film o Palachovi (scénář Štěpána Hulíka, absolventa FAMU, původně počítal s jedním celovečerním filmem), pro pečlivost, s níž byl seriál natočen (natáčelo se v autentických prostředích, například v domě Palachovy rodiny ve Všetatech), pro úctu tvůrců k Palachovu odkazu a jejich přesvědčení o tom, že by takový film měl vzniknout i proto, aby ho promítali ve školách. Série ale vyznívá černobíle, zjednodušeně a českému divákovi povědomě neohrabaně a genericky.
Slabošské zklamávání
Hořící keř připomíná filmy, jako jsou Pouta (2009), Kawasakiho růže (2009) nebo Ve stínu (2012). Zobrazováním ohýbání hřbetů, lámání charakterů a morálního selhávání postav za minulého režimu snímky možná reagují na předchozí vlnu nostalgických tragikomedií odstartovanou Pelíšky (1999) a stále ještě prodlužovanou televizním seriálem Vyprávěj (od roku 2009). Ze tří filmů se nejvíce podobá noirové detektivce Ve stínu, v níž je hlavní kladný hrdina také obklopený slabšími, kteří tlak shora neustojí.
Postavu hlavní hrdinky Hořícího keře, doktorku Burešovou (Táňa Pauhofová), napsal Hulík podle skutečné advokátky, zastupující v roce 1969 Palachovu matku a bratra v soudním sporu proti Vilému Novému. Poslanec, kterého na titulní straně citovala Mladá fronta, o Palachovi prohlásil, že se chtěl zapálit pouze náhražkou ohně, jakou používají artisté, ale někdo mu v poslední chvíli podstrčil benzín. Palachovi se ho rozhodli žalovat za urážku na cti.
Burešová se po krátkém váhání do případu s euforií pouští. „Pořád holkám říkáme, že mají být slušný, sami už tomu nevěříme,“ zdůvodňuje manželovi (Jan Budař) své rozhodnutí. Následně se rozjíždí série situací, ve kterých téměř každá postava slabošsky zklamává. Série pečlivě popisuje estébáckou šikanu a vytváření nátlaku na všechny Palachovy blízké a ty, kteří můžou proces s Novým nějak ovlivnit. „Lidé jsou stejně nakonec jen zvířátka, která dělají, co se jim řekne,“ krčí rameny Igor Bareš v roli tajného policisty.
Falešný happy end
Burešové se nedaří získávat svědky, zrazují ji kolegové, soudkyni je dáváno na srozuměnou, že tento případ není tak docela v její režii. Dokonalou hlavní hrdinku posílá scénář opakovaně do situací, ve kterých ostatní volí bezpečí a možnost mít svůj malý každodenní svět, zatímco ona sama, podporovaná obdivným pohledem zamilovaného asistenta, statečně bojuje za pravdu. Kombinace toporných hereckých výkonů, neohrabaných dialogů, předvídatelnosti scénáře a patosu však z jejího boje dělají spíš dětinsky naivní chůzi proti zdi.
V rozhovorech o miniseriálu tvůrci opakovaně uváděli, že si Češi neváží svých hrdinů. Hořící keř však příliš relevantním příspěvkem do debaty o hrdinství není. Jeho postavy jsou buď dokonalé nebo zbabělé, případně trpící. Jednoznačnost a zřetelná hranice mezi dobrem a zlem se bije s údajnou univerzálností příběhu, ke které ale těžko hledat paralely s dnešní každodenností.
Na samém konci seriál přepíná do roku 1989. Studenti roznášejí letáky s Palachovou tváří, dokumentární záběry ukazují zaplněné Václavské náměstí. Z dovětku se dozvídáme, že se doktorka Burešová po revoluci stala ministryní spravedlnosti. Revoluční zakončení chce povýšit mobilizační význam Palachova odkazu v boji, který jsme sice pozdě, ale přece vyhráli.
Jan Palach však chtěl vyburcovat národ z letargie, do které upadl po invazi sovětských tanků. Zakončit jeho příběh záběry z doby o dvacet let později, kdy se Sovětský svaz sám od sebe rozpadal, je falešný happy end, a jak se ukázalo už na novinářské tiskové konferenci, dokonale vyhovuje antikomunistickým narážkám a černobílému vidění světa. Genericky napsaný scénář si ale žádal jednoznačné zakončení.
Hořící keř. ČR, 2013. Režie Agnieszka Hollandová, scénář Štěpán Hulík, kamera Rafal Parandowski, Martin Štrba, střih Pavel Hrdlička, hudba Antoni Lazarkiewitz, hrají Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš ad.